Sobotka byl jedním z vedoucích činitelů ČSSD, který stranu přivedl k politické nicotě I
Vnitřní opozici, která by mohla být nositelem alternativní politiky, na samém počátku své vlády potlačil. Dal jí nálepku jakýchsi pučistů, kteří ve straně, údajně ve spolupráci s prezidentem M. Zemanem, připravovali změny. Chovanec byl mezi nimi. údajně radil ostatním, aby o jednání s prezidentem nemluvili. A pak, když uznal, že přišel ten správný čas, vše veřejně sdělil. A byl B. Sobotkou odměněn.¨
B. Sobotka nemohl politiku dělat sám. Ve stranickém vedení zasedali jeho lidé, v ústavních funkcích byli jeho stoupenci. K nim patřil nejen Chovanec, ale i bezpochyby Hamáček, v neposlední řadě L. Zaorálek, M. Marksová a V. Špidla.
Jakou politiku dělali, když přivedli stranu téměř na buben a ČR táhli k Německu nejen prostřednictvím tzv. strategického dialogu mezi ČR a SRN, ale také dokonce i zjevným příklonem nejen k terminologii tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, ale i k jeho cílům? Bylo to politika, jak jsme přesvědčeni, pro ČSSD škodlivá a pro ČR naprosto nevhodná a nedůstojná.
Především pár slov k nové vládě, jíž vytvořil B. Sobotka po parlamentních volbách. Ve vládě, ač dokonce ještě počátkem volební kampaně slibovali někteří vedoucí činitelé změnu zákona o církevních restitucích, dokonce padalo slovo referendum, zasedli kádeuáci, P. Bělobrádek, D. Herman a M. Jurečka, věrni obhájci zájmů katolické církve, domníváme se, že spíše té horší části. Ať je to již jakkoliv, bylo jasné, pokud vláda má vládnou po celé období, tak na církevní restituce se nesmí sáhnout. Jmenovaní ministři toho byli zárukou.
A tak se vytvořila jakási komise a ta jednala o církevních restitucích a jednala. K ničemu se nedobrala, jak ostatně bylo zřejmé od jejího vzniku. A nakonec přestala se scházet a časem zašla. Bez slávy a hlavně potichu.
Ale to nebylo zdaleka vše, co nás na složení vlády od počátku zajímalo. Řekněme si několik vět k tehdy novému ministru kultury, D. Hermanovi. V době, kdy se stal členem vlády, byl již předsedou česko-německého Sdružení Ackermann - Gemeinde (SAG), sídlící v Praze. Podle stanov SAG šlo o samostatný spolek registrovaný v ČR.
Existoval však i podobný spolek v Mnichově. Nesl jméno Ackermann-Gemeinde (AG) Měl celoněmeckou působnost a také šlo, podle jeho stanov, o samostatný spolek. To nejdůležitější bylo a je, že AG je jednou ze základních složek SL.
Ale co jsme zjistili již v dřívější době? Oba „samostatné spolky“ měly společné orgány. Především se scházely na společných sjezdech, řečených spolkových, nebo celoněmeckých, či říšských. Na nich zvolili přítomní společné spolkové vedené, předsedu spolku a další činitele. Takže se můžeme domnívat, i když SAG není výslovně uváděn v organizační struktuře AG jako jeho složka, že jde o dva spolky, přes proklamovanou samostatnost, které jsou si velmi blízké. Mají přece některé společné orgány. Na otázku, zda členové SAG jsou členy SL, nemůžeme s plnou jistotou říci, že ano. Domníváme se však, že tomu tak či onak může být.
Tedy nemůžeme ani s jistotou tvrdit, že ve vládě B. Sobotky zasedal od počátku člen SL, D. Herman. Můžeme se jen s určitou pravděpodobností domnívat, že tomu tak bylo. Víme však současně, že z formálně právního hlediska tomu tak není. Z hlediska reálných aktivit obou spolků to však můžeme vidět i jinak.
Není pro nás nejpodstatnějším zkoumat, zda D. Herman byl a je členem SL, ale rozhodujícím pro nás je politika, jíž jako ministr vlády vůči SL uskutečňoval. Stačí si přečíst jeho projev, který měl, nikoliv jako D. Herman, ale jako zástupce vlády ČR na sjezdu SL v r. 2016. Co landsmani tehdy mohli od něj slyšet?
„V roce 2013 vystoupil v Mnichově v bavorském parlamentu český premiér Petr Nečas. Ve svém projevu vyjádřil politování nad poválečným vyhnáním sudetských Němců z bývalého Československa. Ukázal, jak moc se navzájem potřebujeme pro pochopení vlastní identity. Stručně řečeno, jeden bez druhého se neobejdeme.“ A dále se landsmani mohli dozvědět, že někteří Češi se při jejich vyhánění dopustili trestných činů, že šlo o etnickou čistku, uskutečňovanou na základě principu kolektivní viny. Pan ministr v zastoupení vlády ČR přeříkal celé krédo landsmanů a ještě něco navíc.
Cesty pana Hermana do Bavor byly četné, stejně tak byla četná pochvalná slova na jeho adresu, sem tam dostal nějak uznání, medaili, udělal nějaký zápis do pamětních knih, mluvil tam i onde. Byl to vodopád událostí tzv. sudetoněmecko-českých. Pan Herman se cítil jako štika v rybníce. Ale přišli volby. KDU voliči vyprášili kožich. Herman úplně propad. Sice je na politickém očistci, ale to mu nebrání šířit své zkreslené představy, jež se o hodně více blíží těm „sudetským“ než těm našim českým.
J. Skalský