Snahy Němců  o připojení tzv. německých území v Čechách k německo - rakouskému státu byly pokusem o zardoušení vznikající československé státnosti

Když se podíváme na tehdejší celkovou situaci, vidíme poražené Německo a Rakousko-Uhersko. Spojenci museli vynaložit velké úsilí, aby tyto státy porazili. Miliony lidí padlo. Materiální škody byly nepředstavitelně vysoké. Rakousko-Uhersko přestalo existovat a císařské Německo také odešlo do minulosti. Bylo přední starosti spojenců, aby Němci v budoucnosti již nemohli vést agresivní války. Reparace, které Německo mělo zaplatit, byly vysoké. Otázkou, jak Německo potrestat, se spojenci vážně zabývali. Zvláště Francouzi byly v tomto směru nesmiřitelní. Měli také proč. Značná část území Francie byla válkou zničená.

Nikdo z vítězů ani chvíli neuvažoval o tom, že by Německo za prohranou válku mělo být nějak odměněno.

A v této situaci se na politické scéně objevují pohraniční Němci s požadavkem, aby tzv. německé území v Čechách bylo připojeno k německo-rakouskému státu. Takové území však neexistovalo. Němci vždy u nás žili na českém území. Kdyby tehdy situace nebyla tak vážná, lidé stále umírali na frontách, hlady a na různé infekční nemoci, tak se tyto německé požadavky daly odbýt jako hluboké nepochopení požadavků doby. Ale Němci z Čech, kteří s takovým nadšením přispívali na válečné půjčky a bojovali „hrdinně“ na frontách, byli neodbytní. A chtěli za každou cenu prosadit svou. Dokonce se dovolávali i práva na sebeurčení. A opět chybovali. Snad všichni to věděli, jen oni nikoliv.  Byli totiž jen pouhou národnostní menšinou a ta neměla právo na sebeurčení. Toto právo náleželo jen národům.

Pokud dnes Němci, které jsme odsunuli z Československa do Německa, a jejich potomci, pochopí, že žádné české území jim nikdy nepatřilo, že vždy byli jen národnostní menšinou, že tedy neměli právo na sebeurčení, pak konečně téměř po 100 letech odstraní základní překážky, které v současnosti je a nás nepřekročitelně oddělují.

Z jejich strany to chce jen uznání  reality, té dřívější i současné. Budou toho schopní? Nebo se rozhodli jít jinou cestou? Přepisovat dějiny a postupně nám, za pomoci silného Německa, které má dominantní úlohu v EU, a jemuž opět zachutnala moc, vnutit svou vůli i silovými prostředky? Tato cesta k řešení a vyřešení vzniklých problémů však nevede. Byla by jen počátkem dalších a dalších konfrontací. Snažme se věřit v to lepší. Ale nenechme se ukolébat do bezstarostnosti! Před 100 lety nám naši předkové vybojovali Československou republiku. Na nás je, abychom Českou republiku nejen zachovali, ale jako rozmnoženou hřivnu  ji předali do rukou dalších generací.

J. Skalský