Není to tak dávno, co se podařilo hnutí Za slušné Slovensko rozbít Robertu Ficovi jeho vládu. Ve druhém kroku prosadilo svoji kandidátku na funkci prezidenta. Tímto postupem byli evidentně inspirováni i někteří lidé u nás.

Nasadit do politického boje kategorie z oblasti morálky může být jednorázově vysoce efektivní, ze širšího hlediska to však má i své problematické stránky.

Dříve byla politická scéna uspořádána na ose levice-pravice. Obojí postoj má své oprávnění, obojí lze argumentačně podpořit a v obou případech je možno si svého politického protivníka vážit. Protiklad levice a pravice byl zamlžen, když se oba politické směry sešly na platformě kulturního liberalismu a společně vytvořily politiku hlavního proudu.

Stále více se zdá, že klasická osa politiky se přesunuje do nové polohy a určující protiklad krystalizuje mezi těmi, kdo prosazují multikulturní svět bez hranic, a těmi, kdo tvrdí, že demokracie může fungovat jedině na půdorysu národního státu.

V této poloze se už politika začíná dostávat do slepé uličky, protože stoupenci všelidské pospolitosti namísto věcných argumentů často sahají k nálepkování svých odpůrců. Označují je za xenofoby, rasisty a fašisty. Je to jednoduchý trik, ale zabírá to. V roce 1968 byl prezident Charles de Gaulle revolučními studenty v Paříži s oblibou vyobrazován s hitlerovským knírkem. Jako kdyby snad nevěděli, na které straně ve druhé světové válce bojoval.

Třetí fázi posunu od věcné politiky k moralizování je vstup slušných lidí na politické kolbiště. Zde je už politický dialog přímo v zárodku ohrožen. Jestliže se někdo začne vymezovat slušností, degraduje tím všechny, kdo nejdou s ním. Když to domyslíme do důsledků, proč by nemohl slušný člověk zmlátit neslušného v metru? Kdo je tak mravně pokleslý, že se bude neslušného zastávat?

Slušnost samozřejmě do politiky patří. Je však třeba velké míry arogance k tomu, aby někdo prohlásil sám sebe za slušného a snažil se tímto trikem ovlivnit politické poměry v zemi.

Prof. J. Keller

Přišlo e-poštou