Sebeurčení pro celou Evropu!

100 let po roce 1918

Bernd Posselt mluvčí sudetoněmecké etnické skupiny

Právě dne 8. ledna to bylo sto let, kdy Woodrow Wilson vyhlásil svých slavných „Čtrnáct bodů amerického prezidenta“, které měly sloužit jako vodítko při práci na novém uspořádání Evropy po První světové válce, která ještě zuřila na všech frontách. Zejména body 9 a 10, vzhledem k nadnárodní habsburské monarchii, domovu, který patřil po celá staletí sudetským Němcům v Čechách, na Moravě a v rakouském Slezsku.

Bod 9 hovoří o „úpravě italských hranic podle národního principu“, což bylo později  v Pařížské smlouvě 1919 převráceno v tom smyslu, že slovansky mluvící části Istrie a Dalmácie se dostaly pod nadvládu Říma a vítězné mocnosti přesunuly dělicí čáru mezi německým Rakouskem a Itálií od jazykové hranice v Salurner Klause dále na sever, na Brenner, údajně kvůli strategické potřebě.

V bodě 10 Wilson souhlasil s udělením rakousko-uherským příslušníkům "svobody samostatného národního rozvoje" - což v žádném případě automaticky neznamenalo zničení císařského státu.

V tomto smyslu byl vyhlášen 16. října 1918 tzv. Národní manifest posledního rakouského císaře Karla. Mladý vládce, otec velkého Evropana Otty von Habsburga, blahořečený dne 3. října 2004 papežem Janem Pavlem II., prohlásil: „Od chvíle, kdy jsem nastoupil na trůn, je mou stálou snahou dosáhnout všemi mými národy požadovaný mír, stejně jako razit pro národy Rakouska cestu, na které budou moci využít sílu svého národa, na příznivý vývoj a úspěšný duchovní a ekonomický vzestup, bez překážek a třenic. Strašný boj přesto brání mírovým snahám ...“ Podle vůle svých národů se Rakousko mělo stát federálním státem.

Na jedné straně to byl jasný závazek k míru, demokracii a sebeurčení. Na druhou stranu ale  velký synovec císaře Františka Josefa také věděl o nemožnosti elegantně rozdělit habsburskou monarchii na suverénní národní státy, bez násilné smíšené struktury osídlení. Tak, jak to bylo později provedeno nespravedlivým určením hranic a konečně vyhnáním. Věděl, že pouze stav svobodných národů a etnických skupin, které budou uplatňovat své právo na sebeurčení společně, aby se zabránilo nové nespravedlnosti, a také chránit Podunají, by mohlo dojít  k politicko-mocenskému vakuu, které by sousední velmoci by zaplnily.

Jak předvídavé to bylo, se ukázalo až po Karlově předčasné smrti, dne 1. dubna 1922 ve vyhnanství na portugalském ostrově Madeira v Atlantiku. Když nejprve nacistické Německo, pak komunistické Sovětské Rusko, obsadily prázdné místo v srdci Evropy - s dopadem až do pádu Železné opony na Panevropském pikniku  19. srpna 1989 na rakousko-maďarské hranici.

Ideje císaře, vyhlášené dne 16. října 1918, jen několik dní před pádem monarchie, už nemohly osud střední Evropy otočit. Manifest je kritizován  jako „příliš pozdní.“ Ale Karel měl už před rokem 1914, jako tajný spolupracovník svého v Sarajevu zavražděného strýce  Františka Ferdinanda, své federalistické představy na uspořádání mezi národy a etnickými skupinami. Chtěl je realizovat bezprostředně po smrti císaře Františka Josefa 21. listopadu 1916,  jak plánoval ve svém mírovém plánu na ukončení První světové války. Přes překážky, které se vyskytly v domácí politice a u německého spojence, byly o tom od té doby publikovány četné historické práce.

Navzdory vývoji osudného roku 1918 jsou mimořádně poučné: Pokud národy v relativně těsném středoevropském prostoru zaměří svá sebeurčení proti sobě, promrhají nakonec svou svobodu. Proto se dnes Evropě daří dobře směřovat nikoli k nacionalistickému rozhraničování, stejně jako to dělaly vítězné mocnosti První světové války v Pařížské smlouvě a jak to přehnal Adolf Hitler. Ale protože vytváří nadnárodní společenství, jakým je dnes Evropská unie, překonává  separační tendence.

Na tomto historickém pozadí je správná politická cesta sudetoněmecké národnostní skupiny, která převzala tyto ideje po brutálním a nelegálním odsunu i do svého nového programového prohlášení z roku 2015, spojeném s úsilí o reformu stanov, aby v nich používaná slova byla srozumitelná i nezasvěceným. Společný nacionalismus, jak u českých, tak německých obyvatel v 19. a na počátku 20. století, vyhodil České země do povětří s tím výsledkem, že Češi prohráli na desítky let svou svobodu, a my, sudetští Němci, naši vlast. Dnes máme jedinečnou příležitost opět najít jeden druhého a spojit to, co se zdálo být nacionalismem, nacionálním socialismem, vyhnáním a komunismem nenahraditelně zničeno. Děláme to v duchu velkého sudetského Němce Hanse Schütze, který říkal, že nic už nebude tak, jak to bylo, a nic nemůže zůstat tak, jak to je.

Bez obnovení společenství mezi Čechy a sudetskými Němci a mezi Čechy a Němci v srdci Evropy, bez spravedlivého mezinárodního řádu ve střední Evropě, bez silné a demokratické evropské federace, ve které národy uplatní společně své právo na sebeurčení, stejně jako bez kodifikovaného zákazu vyhánění, bez evropských práv národů a národnostních menšin,  by se naše část světa rozbila nebezpečným způsobem, jak tomu bylo v dunajském prostoru před sto lety. Všude v Evropě se skrývají ještě větší síly a moci než tehdy, které by mohly kdykoli proniknout do tohoto vakua.

Proto je absurdní, když kritici tvrdí, že pro nás, sudetské Němce, nemůže být použito nic z toho, budeme-li trvat na evropské i světové realizaci základních lidských práv, na právu na vlast a právu národnostních menšin a sebeurčení, ve federativní a sjednocující formě. To je specifické pro osud náš a našich potomků. Čím více bude moci být přeshraniční spolupráce s českými lidmi rozvíjena, tím silnější budou její blahodárné účinky pro obě strany, protože jsme my, jakož i další generace, spojeni společnou láskou k vlasti a společnou kulturou. To je cíl naší domovské politické práce v pamětním roce 2018 a zejména 69. Sudetoněmeckého dne, od 18. do 20. května v Augsburgu, pod mottem „Kultura a vlast – základy míru“.

Dokonce i staří Egypťané byli toho názoru, že člověk se z historie neumí poučit. Díky moudrosti a tvrdé konstrukční práce naší starší generace, která byla vykonána v posledních 70 letech, zejména v oblasti sjednocování Evropy, nikdo neví, jak dlouho by to trvalo. Jedná se o historickou misi, v neposlední řadě naše etnické skupiny, aby usilovala sto let po První světové válce, aby naši potomci mohli najít správné závěry z války a vyhnání.

Sudetendeutsche Zeitung, 12.1.2018, str. 1

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf