Rusko a my, Československo III.

Samoděržaví vnitřním nepřítelem

Z historie je známo, že zdržení Ruska ve společenském vývoji způsobily nepřestávající boje s Tatary a potom s Turky. Od nástupu Petra I. je situace jiná. Rusko se stalo mocností a vnější nepřítel je již ohrozit nemohl. Překážkou vývoje se stal nepřítel vnitřní, zpátečnický režim carismu - samoděržaví. Absolutní moc v rukou jedince, která korumpuje jeho tak, jako on korumpuje ostatní Zneužívání nekontrolované moci, která se stává zvůlí. Životopisy ruských carů si nezadají s životopisy římských césarů co do hrůzostrašného násilí. Cílem autokratického vládce je uchopit moc a udržet moc. Zabezpečit moc před jakoukoli změnou, která by mohla přivodit pád vlády. Nejde o obecné blaho, jde o zájmy vládce. Slídí se po nepřátelích, odhalují se zrádci, krutě se trestají: vyhnanstvím na Sibiři nebo šibenicí. V životě obyvatel převládá bída, strach, nedostatek perspektiv, beznaděj. Masaryk si všímal jak třeba s opravdovostí umělcovy výpovědi o životě souvisí nešťastný osud mnoha ruských umělců: Puškin, Lermontov, Gribojedov - zabiti v souboji. Bestužev. Ryljějev – oběšeni. Radiščev se zastřelil, Baťuškov se zbláznil. Gogol a Žukovskij upadli v mysticismus a pološílenství. Lomonosov, Milonov, Kostrov, Sumarokov, Sokolovskij, Guber, Jazykov, Poležajev, Grigorjev, Mej, Ševčenko, Pomjalovskij aj. kořalkovali. Že historické a sociální příčiny děsný tento jev vysvětlují, není pochybnosti, dodává Masaryk.

Jestliže před první světovou válkou mohl Masaryk soudit, že Rusko je tím, čím Evropa byla, nepochybovali mnozí revolucionáři po r. 1917, že Rusko je tím, čím Evropa bude. Sovětský pokus o beztřídní společnost, v níž se usiluje o uspokojování hmotných i duchovních potřeb všeho obyvatelstva, byl ovšem zatížen carským dědictvím ekonomicky i sociálně a politicky. Novým vládcům se mnohé podařilo: elektrifikace, industrializace, modernizace zemědělství, rozvoj techniky. Jen dík pozitivnímu vývoji mohl Sovětský svaz spolu se Spojenci zvítězit nad fašismem ve Druhé světové válce. Pak ovšem přišla zvenčí válka „studená" a uvnitř země nastala stagnace. Režimu se nepodařilo zavést včas „glasnosť a perestrojku". Sovětský svaz se rozpadl. Některé jeho části se demokratizovaly, ale transformační procesy zdaleka nejsou definitivní. Ovšem i západní Evropa prochází dlouhodobou krizí, i ona by měla hledat cestu k obnově historií prověřených hodnot autentické demokracie a nepředstíraného humanismu. Filozofie nezapomíná na učení o protivách, které se vyrovnávají v něčem vyšším, dokonalejším. Není zapomenuta ani teorie konvergence Západ či Východ? Vybrat a harmonizovat autentické hodnoty, ať již přicházejí z kterékoli světové strany. Taková je odpověď na základě historických zkušeností.

Podiven znectil český i ruský národ

A teď ještě příklad politicky motivovaného oddělování Ruska od Evropy. Neblaze proslulý Podiven (pseudonym trojice autorů P. Pitharta, P. Příhody a M. Otáhala) ve svém pamfletu "Úloha Čechů v dějinách" (1991) si předsevzal zničit veškerou sebedůvěru našeho národa. Podle něho jsme si vždycky na něco jen neodpovědně hráli, stále něco předstírali, vymýšleli si o sobě mýty a fikce. Podiven však prohlédne všechny ty naše pošetilé pokusy plnit své historické poslání, umí odhalit jejich pravou podstatu. Podiven ví, že všechny ty „panslavismy, austroslavismy a čechoslovakismy" byly jen provokace „vznešených idejí německého hegemonismu", založeného přímo „plemenně" „státotvorným géniem Germánstva". (Jak výstižné! A není to náhodou rasismus?)

Ale Podiven stihl se záštiplnou předpojatostí znectít na stránkách uvedeného spisu nejen český, ale i ruský národ. Zde můžeme hledat i jeden ze zdrojů současných protiruských nálad, šířených částí našich médií. Ačkoliv geograficky, historicky ani kulturně nelze evropské Rusko od Evropy amputovat. Podiven kategoricky tvrdí že „Rusko nikdy k Evropě nepatřilo." Vrcholem neuvěřitelného znevažování východních Slovanů je výrok, že v Rusku „hodnoty lidské osobnosti zůstanou neobjeveny, člověk platí jen za částečku masy." Takové tvrzení budí úžas. Je možné, že Podiven nečetl nic z krásné ruské literatury? Podle čtenářských zkušeností právě ruská literatura má primát v odkrývání „lidské osobnosti" na rozdíl od literatury francouzské, která vyniká v líčení života a anglické, jejíž doménou je zobrazení společnosti. Podiven patrně neví, že nakladatel Otto vydával desítky svazků Ruské knihovny jako oblíbenou a hluboce lidskou četbu našich otců a dědů. Jakým způsobem chce Podiven čtenářům vsugeroval, že „hodnoty lidské osobnosti zůstaly neobjeveny" u Puškina a Lermontova, Gončarova a Turgeněva, Tolstého a Dostojevského, Gogola, Ostrovského, Čechova a Gorkého a u nekonečné řady dalších světově uznávaných představitelů ruské literatury, podle níž se dokonce leckde ve světě (nejen v Evropě) učí i psychologie a etika, výsostné obory studia lidské osobnosti? A vedle literatury bychom mohli připomenout i světové uznání a obdiv ruské hudbě, divadlu, baletu, filmu, umění výtvarnému. Tomu vyobcování Ruska z evropské kultury jistě Podiven sám nevěřil!

Ale co si máme myslet nejen o věrohodnosti podobných autorů, kteří šíří vůči Rusku nedůvěru a nenávist, protože se to hodí nějakým jejich úzce partajním zájmům?

Hodnoty lidské osobnosti stejně jako jednota lidského rodu, život v bezpečí a míru, všechny autentické hodnoty člověka volají po tom, aby se Západ i Východ Evropy setkaly ve vzájemném porozumění a spolupráci pro dobro všeho lidstva.

Stanislava Kučerová , Slovanská vzájemnost č. 217/únor 2018, str. 7