Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

>

Delší dobu již musíme brát na vědomí, že existuje vlivná skupina nepřátel Ruského národa. Využívá každé příležitosti, aby ho ukazovala ve špatném světle a vyvolávala vůči němu záporné emoce. Teď zrovna máme na programu dehonestovat květen 1945. Rudoarmějci prý k nám nepřišli jako osvoboditelé, ale jako noví okupanti. Loupili, drancovali a znásilňovali ženy. Historii tvoří mozaika dějů. Zde je můj obrázek do historické mozaiky.

Před okna domů naší ulice, na sokolské hřiště se 9.května 1945 nastěhovalo větší množství Rudoarmějců s vozy, koňmi a stany. Bydleli tu řadu měsíců, než dostali pokyn přesunout se na Dálný východ, aby i tam přispěli ke konci války. My obyvatelé ulice, jsme je stále jsme měli před očima. A když jsme vyšli na chodník, zdravili jsme se s nimi a vyměňovali si pár slov. Rudoarmějští vojáci se dávali po frontových útrapách do pořádku. Myli se a holili, převlékali do vyžehlených uniforem, psali dopisy, ukazovali fotografie, vzpomínali na domov, zpívali a hráli na harmoniky. S „děvuškami“ rádi chodili po městě „guljať. Patřila jsem k nim. Např. jsem hovořila se dvěma Sibirjaky, kteří ulovili v naší „rječce“ dvě ryby a přišli do našeho domu si je upéci. Hovořila jsem s nimi přátelsky, ale trochu dotčeně jsem jim dokazovala, že Labe není „rječka“, jak říkají, ale rjeka. Oni všem znali řeky věru mohutnější než je Labe v Hradci Králové. Od lékaře z Taškentu jsem dostala čokoládku. Jen tak, jako projev přátelství. Připomínala jsem mu jeho dceru. A jednomu manželskému páru, už nevím odkud, jsem donesla misku rybízu ze zahrady. Taky jako projev přátelství. S jedním mladíkem z „technikumu“ v Moskvě jsem se bavila o našem školství. A on nechtěl uvěřit, jak máme vysokou vzdělávací úroveň. To ho neučili. A navštěvoval nás patnáctiletý Ivan, sirotek. pro kudrnaté vlasy mu říkali „baranek“. A jeden kapitán se přiženil k našim sousedům a s jedním kapitánem jsem tančila sólo na venkovské zábavě. Byli to všechno lidé jako my. Rozuměli jsme si a byli jsme si navzájem za srdečné vztahy vděčni. Mí rodiče a rodiče mých spolužaček přirozeně dbali o to, aby nám, „děvuškám“ nikdo neublížil. Ale nic se nestalo. vědělo se, že po přechodu našich hranic došlo k nějakému násilí, že došlo k znásilnění. Ale vědělo se také, že vrchní velení násilí potrestalo a že bylo stiháno trestem smrti. Stýskalo se nám po nic, když odešli na Dálný východ pomáhat spojencům ukončit válku i tam.