Rozštěpení

Marek Řezanka

Kdo se dnes ještě tomu diví,

že mnoho lidí nevěří

v soudy a proces spravedlivý?

Trestáni jsou jen někteří.

V média a vše, co v nich zazní,

když jsou v nich štváni nevinní.

V svobodu utopenou v lázni

krve, již nikdo nezmíní.

Těžko se hledá autorita,

když kde kdo tvář svou prodává.

S hustší tmou řadě lidí svítá.

V srdci je bolest bodavá.

Nedůvěra je převeliká,

útočí na nás oštěpy.

Člověk se svého bratra zříká,

až pak i sám se rozštěpí.

Takový stav je tragédií,

kdy jsme si sami vězením.

Vše kromě zdí nás krutě míjí:

Mříž zas jen za mříž vymění.

Těm, kdo nás dělí na atomy,

naprosto jasně dochází,

že jeden proutek snadno zlomí,

ne svazek – natož provazy.

Společnost, v níž se stejnou řečí

dva lidé stěží domluví,

odsouzena je trpět v křeči,

bez naděje – a omluvy.

Kde žijí lidé bez diskuzí,

kde jeden s druhým zápasí,

tam stejný krok všem měří chůzi,

víc přitaženou za vlasy.

Jestliže nic nás nepropojí,

izolace nás pohltí.

Padneme sami v marném boji,

za života již po smrti.

Nebuďme tedy k sobě hluší:

Najdeme vodu na poušti.

Zájem náš, a to mnohý tuší,

v poznání kořen zapouští…

Namluveno: http://www.muamarek.cz/files/mp3/rozstepeni.mp3