Referendum není protiústavní

Ve Sněmovně se konal 25. dubna 2018 dlouho avizovaný odborný seminář k přijetí referenda. Ačkoli na něm vystoupili přední ústavní odborníci v čele s prorektorem Karlovy univerzity prof. Alešem Gerlochem, médiím nestál za pozornost. Na rozdíl od humbuku, který uspořádala den předtím v Senátu, neboť se tam proti referendu brojilo. Vystoupení ústavního právníka dr. Jaroslava Kuby na semináři zveřejňujeme v plném znění:

Hovoříme o tom, že ČR má parlamentní formu vlády. Pokud tento model splňuje představy o participativní demokracii, je vláda parlamentu vládou pro lid. Nikoli nad lidem, nikoli elitní demokracií, ve které lidem zvolení zástupci vydávají svoje zájmy a vůli za zájmy a vůli lidu, byť jsou odlišné až protichůdné.

Nemusí to být až v takové míře jako za dob Olivera Cromwella, jemuž se připisuje výrok, že když zasedá parlament, nemůže si být nikdo jistý majetkem, ani životem.

Postačí, když po volbách zástupci antagonistických politických stran v parlamentu přimějí své členy, aby při hlasování upřednostňovali před zájmem svých voličů stranickou direktivu.

Postačí, když několik odpadlíků z různých parlamentních politických stran založí v průběhu funkčního období na půdě parlamentu svoji politickou stranu, jejímž programem je v podstatě »byznysplán«, neboli dodávka chybějících hlasů komukoli.

Je i otázkou, pod jakým tlakem parlamenty vládnou, nakolik jsou svobodné. »Smlouva o Ústavě pro Evropu« kompenzovala zaváděná omezení - mj. méně razantní než po ní následující smlouva Lisabonská - rozšířením základních práv o téměř deset nových kategorií.

K ratifikaci nedošlo, neboť ji v referendech občané ve Francii a v Nizozemí hned v počátku odmítli. Jak víme, reparát pak úspěšně proběhl. Nikoli referendem, ale ve všech 27 parlamentech.

Zástupci lidu přicházejí a odcházejí. Avšak lid zůstává s osudem, který mu přichystali.

Proto - bude-li se jednat o fatální rozhodnutí - řada ústav je v rámci zastupitelské demokracie svěřuje přímo lidu. Přičemž referendum je v těchto případech zásadním instrumentem.

Počítá s tím i česká ústava v článku druhém, odstavci druhém, cituji: »Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.«

I z tohoto textu vyplývá, že Ústava má uvést případy, v nichž lid rozhodne o svém osudu sám.

Pokud se dnes bůhví pokolikáté hovoří o zavedení »referenda«, tak se v podstatě jedná o dosažení shody, volně cituji z Ústavy, na vymezení případů, kdy lid vykonává státní moc přímo.

Proč se po pětadvacet let od nabytí účinnosti české Ústavy v souvislosti s tímto ustanovením stále jen hovoří o jeho naplnění? Asi i proto, že se v Ústavě nepíše, že se »musí stanovit« ale jen laxně, že se »může stanovit«. Takže pokud se, žurnalisticky řečeno, »nenašla doposud politická vůle«, jde o důvody, proč ČR v rámci eurounijní osmadvacítky patří mezi tři státy, lapidárně řečeno, »bez referenda«.

Dodávám, že od 1. 1. 1993, dne nabytí účinnosti Ústavy ČR, byl opuštěn institut referenda, který byl zakotven v čl. 2, odst. 2 československé ústavy, cit.:

»Státní moc vykonává lid zákonodárnými sbory, které jsou jím voleny, a lidovým hlasováním (referendem).«

Porovnáme-li zdejší úpravu s ústavněprávními poměry druhého z nástupnických států Československa, se Slovenskem, nutno konstatovat, že ústavní zákon č. 460/1992 »Ústava SR« z 1. 9. 1992, referendum z čl. 2, odst. 2 československé ústavy nejenom zachovala, ale v páté hlavě, věnované »Zákonodárné moci«, na její první část (oddíl), upravující postavení slovenského parlamentu (NR SR) logicky navazuje část (oddiel) nazvaná »Referendum«. A rozvádí ho v osmi článcích (od 93 do 100 vč.).

Východiskem slovenské úpravy referenda je vymezení zdroje moci ve státě a způsobu jejího výkonu. Cituji z čl. 2, odst. 1 Ú SR, »Štátna moc pochádza od občanov, ktorí ju vykonávajú prostredníctvom svojich volených zástupcov alebo priamo.«

Není zmiňován státoobčansky amorfní lid, nýbrž občan, který ji vykonává nikoli prostřednictvím vágních mocí, nýbrž buď prostřednictvím volených zástupců, anebo - přímo.

Nesetkáváme se tudíž s neurčitou, nenárokovou konstrukcí, že lid může vykonávat svoji moc, jestliže mu to - až naprší a uschne - vrchnost povolí ústavním zákonem. Připomeňte si, cit. »Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.«

Aby nenastaly pochybnosti, zmiňuji z Listiny čl. 21, (odst. 1) » Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců«.

Podotýkám, že pojem »veřejná věc« není totožný s pojmem » státní moc«.

Takže - na co má Slovák na rozdíl od Čecha už více jak 25 let ústavněprávní nárok:

V souladu s čl. 94, je-li oprávněn volit do parlamentu, má zároveň právo na účast v referendu, které nemá charakter iniciační, ale schvalovací, pokud se jedná podle čl. 93, odst. 1 »o přistoupení do svazku s jinými státy či o vystoupení«.

Schvalovací charakter již nemá podle odst. 2, neboť »předmětem referenda mohou být důležité otázky veřejného zájmu«. Jeho předmětem nemohou být podle odst. 3 »základní práva a svobody, daně, odvody a státní rozpočet«.

Referendum podle čl. 95, odst. 1 vyhlašuje prezident, je-li o to požádán, buď peticí alespoň 350 tisíc občanů, anebo usnesením parlamentu, iniciovaným dle čl. 96/1 poslanci nebo vládou.

V obou případech má na to 30 dní od přijetí podnětu. Je však podle odst. 2 oprávněn se obrátit v této lhůtě na Ústavní soud, aby rozhodl o ústavnosti navrhovaného předmětu referenda.

Referendum musí podle čl. 96/2 proběhnout do 90 dnů od vyhlášení, a podle čl. 97/1 nikoli v období 90 dnů před volbami. Avšak podle čl. 97/2 se může konat v den voleb do NR. Jeho způsob podle čl. 100 stanoví zákon, kterým se stal zákon SNR č. 564/1992 o způsobu vykonání referenda z 19. 11. 1992, a který má 30 paragrafů.

A nyní k tomu nejdůležitějšímu, efektu referenda. Podle čl. 98/1 jsou jeho výsledky platné, pokud se ho zúčastnila nadpoloviční většina oprávněných voličů, a rozhodnutí bylo přijato nadpoloviční většinou jeho účastníků.

Podle odst. 2 parlament vyhlásí návrh přijatý referendem za zákon.

Avšak podle čl. 99/1 tento zákon může po třech letech NR ústavním zákonem změnit či zrušit. Což si však občané nemusí nechat líbit, neboť podle 99/2 se může v téměř stejné lhůtě a věci referendum opakovat.

Na závěr exkurzu do slovenské Ústavy připomínám, že od roku 1993 do 2015 se na Slovensku konalo osm celostátních referend. Jen jediného referenda, a to z roku 2003, se účastnilo více jak předepsaných 51 procent a otázka - cituji: »Súhlasíte s tým, aby sa SR stala členským štátom EÚ?« byla zodpovězena kladně.

Shrnu-li, co jsem přednesl - pak samozřejmě ve vřelé doporučení přijmout legislativní úpravu navazující na čl. 2/2 Ústavy. Je paradoxní, že parlament v tomto směru 25 let zaostává za druhým nástupnickým státem Československa. Namísto ústavního rozpracování referenda jeho existenci platnou do 31. 12. 1992 z československé ústavy nepřevzal. Což nevede jen k tomu, že ČR nepatří mezi 25 států EU, jejichž ústavy referendum znají. Ale k tomu - a postačí mně jen běžná seminární anketa mezi VŠ studenty - že pojem referenda se za oněch 25 let stal téměř synonymem nepřípustného politického extremismu.

Hlavní důvod pro urychlené přijetí spatřuji v právu, které Listina uvádí v čl. 10, odst. 1, cituji: »Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost«

Celý proces rozdělte na dvě etapy, už s ohledem na získání relativní 3/5 většiny v Senátu.

V první na dosažení změny v podstatě invalidního textu čl. 2/2 Ústavy (»Ustavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.«), nahrazením obratu »může« na »musí«, s tím, že před tuto větu připojte spojku »a« (= »a ústavní zákon musí stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo«).

V navazující etapě už půjde o nárok, a do té doby zřejmě ztrácí praktický smysl rozbor různých návrhů.

Nicméně doporučuji se poté inspirovat předmětovým rozsahem zmíněné slovenské úpravy podle čl. 93/1,2,3.

Bude to lepší než »objevovat Ameriku«, lépe řečeno - vyhnout se ideologickým půtkám, které doposud zablokovaly přijetí. Přitom morálním imperativem budiž přání, aby se alespoň v tomto smyslu konečně emancipoval Čech se Slovákem.

Jaroslav Kuba, Haló noviny, 21.5.2018, str. 4