Ilona Švihlíková
Ilona Švihlíková píše o tom, proč je tolerance či přehlížení fyzického i slovního násilí vůči ideovým či politickým oponentům cestou do pekla.
V poslední době došlo v naší domácí kotlině ke kumulaci několika událostí, které představují pro společnost značné nebezpečí. Signifikantní zároveň je, že zatímco jsme už několik let médii bombardováni „ohrožením liberální demokracie“ – které ovšem představuje dominantně to, že vyhrávají volby ti, kteří by podle určité části novinářů neměli – u skutečných nebezpečí je ticho po pěšině.
Máme tu skandální rozhodnutí Ústavního soudu, který dospěl k tomu, že diskriminace na základě politického názoru je něco, co je možné využít v konkurenčním boji. (viz Ironické oko, a také rozbor Miroslava Tejkla zde).
Rozhodnutí tohoto typu, které předjímá, že než se najíte v restauraci, sdělíte své politické preference, aby vás pak majitel vyhodil z okna, protože nebudou odpovídat těm jeho, přibližují společnost občanské válce.
To, že „přituhuje“, ukázal vzápětí člen ODS (jejíž členové měli pravda vždy vybraný slovník. Obzvláště bývalý premiér Mirek Topolánek si liboval v nacismu připomínajícím slovníku à la „es kommt der Tag“ – média to ovšem brala jako „roztomilost“ onoho svěžího vánku v premiérském úřadě. Člen ODS Martin Lang ovšem nebyl pouze nevkusný hulvát, Lang přímo a jasně vyzval k „zabíjení zrůd“ a použil slovník, který by odpovídal Mengelemu. Lang přitom jednoznačně spáchal trestný čin (viz zde). Langův případ v ODS dlouho žádné dramatické reakce nevzbudil, až včera se Výkonná rada rozhodla ho vyloučit, i když poslankyni Udženiji „postačovala omluva.“ (sic!) Langův slovník a smýšlení se znovu projevilo v plné kráse, když své již bývalé stranické kolegy označil za komunisty z roku 1969 (a bylo mu na zvracení – samozřejmě ho už nenapadlo kolika lidem bude na zvracení z něj).
Následně se pak odehrál fyzický útok na Ladislava Jakla, který kandidoval za SPD a je dlouhodobě spojen s Institutem Václava Klause. S Ladislavem Jaklem moc společných názorů nemáme, nevím, jestli bych dala dohromady byť jedno téma, kde se shodneme. Je to jistě můj ideový protivník. Ale fyzické násilí na osobě, s níž nesouhlasím (a je jedno zda jde o Ladislava Jakla, Dominika Feriho či ve své době Pavla Dostála), je odporné a nepřijatelné. Mlčení o jeho napadení či jeho přecházení jako něco nevýznamného indikuje, že části médii tyto projevy násilí a vyzývání k násilí, nevadí, protože jsou směřovány na osoby, kterými opovrhují a které nenávidí. Přesně takto se společnost fašizuje.
Ale znamená to slovo ještě dnes vůbec něco? Fašismus jako ideologie vzývající politické násilí se stala prázdnou floskulí, protože především část liberální levice za „fašouna“ označuje rutinně každého, kdo si troufne říci, že národ je zásadní kolektivní identita. (autorka je například podle této části „liberální levice“ sociálfašista). Když se objeví skutečné nebezpečí, pak většina společnosti jen mávne rukou, to už přeci slyšela tolikrát…
Všechny tyto velice znepokojivé události jsou rámovány zásadním zápasem o novinářskou svobodu a o odhalování pravdy – případem Juliana Assange. V tomto ohledu se má co chlubit například redaktor měšťácky liberálního Deníku N, který Assangeho, kterému hrozí trest smrti, označil za idiota.
Assange je, jen tak mimochodem, nositelem stejného novinářského ocenění jako Ján Kuciak…
Poté, co si USA pospíšily s dalšími obviněními Assange, takže ve hře je trest smrti, novinářská obec, vyděšená z toho, co „by si pomyslel hlavní spojenec“, prostě mlčí a předstírá, že žádný Assange neexistuje.
Přituhuje.
30.5.2019