PhDr. Stanislav Balík

V současné době jsme svědky marného boje, který svádí prezident Trump se svými nepřáteli. Prohrává jednu bitvu za druhou a každou dílčí porážkou se přibližuje k bezpodmínečné kapitulaci. Vše nasvědčuje tomu, že dokončí své funkční období za cenu, že rezignuje na všechny své předvolební sliby. Trump se však již dnes stal povolnou loutkou v rukou svých loutkovodičů. V tom má nejblíže

ke svému předchůdci Baraku Obamovi, který sliboval velkou levicovou změnu, aby se v průběhu svých volebních období stal ideálním prezidentem pro velké americké korporace. Všechny války, které vedl, byly ve stejném zájmu hlubokého státu a zájmových skupin tak, jako to bylo v případě jeho prezidentských předchůdců. Donald Trump měl populistickou a pravicovou rétoriku před volbami, ale reálně vyjadřuje stejné zájmy jako jeho předchůdci. V USA je vše záležitostí marketingu, skutečnou politickou změnu nehledejme. O tu se zřejmě v novodobé historii pokusil pouze prezident Kennedy, a proto skončil tak, jak skončil. V jeho šlépějích jistě prezident Trump nepůjde, již jen z toho prostého důvodu, že touží zůstat prezidentem za každou cenu.

Jak je tomu v případě Vladimíra Putina? Vladimír Putin se stal ruským prezidentem na konci roku 1999 díky svému předchůdci Borisi Jelcinovi, který si ho vybral za svého nástupce, a proto před nástupem do prezidentského úřadu zastával funkci ruského premiéra. Tak se stal známou a populární osobností. Jaké bylo dědictví, se kterým se musel Vladimír Putin vyrovnat? To by si zasloužilo speciální studii, ale pro naše potřeby si můžeme vystačit se známou knihou nejslavnějšího ruského disidenta Alexandra Solženicyna Rusko v troskách. Slavný ruský spisovatel pravdivě popsal situaci, ve které se ocitlo Rusko po rozpadu Sovětského svazu. Vladimír Putin se stal ruským prezidentem za minutu dvanáct. Pokud by Boris Jelcin pokračoval ve vykonávání své funkce o několik let déle, žádné Rusko by již dnes neexistovalo.

Během výkonu prezidentské funkce Borise Jelcina došlo k většímu propadu HDP než v době druhé světové války. Lidé ve státním sektoru po celé měsíce nedostávali mzdu, důchodcům nebyly vypláceny důchody. Cenová liberalizace vedla k astronomickému růstu cen zboží a služeb, většina občanů si takto předražené zboží nemohla dovolit. Došlo k likvidaci celých průmyslových odvětví. Vítězi privatizace a liberalizace se stala hrstka predátorských oligarchů, kteří se zmocnili celé ruské ekonomiky a mohl tak začít laciný výprodej ruského nerostného bohatství do zahraničí. Boris Jelcin se stal miláčkem Západu proto, jak rychle vedl Rusko k demokracii a tržní ekonomice. Nikomu nevadilo, že tanky rozstřílely parlament a byly velké ztráty na životech. Důležité bylo, že se z Ruska v rekordně krátké době začala stávat kolonie. Rusové žili jako cizinci ve vlastním domě. Vladimír Putin to nazval největší geopolitickou tragédií dvacátého století - ano měl na mysli rozpad Sovětského svazu. Desítky milionů etnických Rusů se tak ocitlo za hranicemi svého státu. Rozpadala se armáda

a bezpečnostní složky, začalo hrozit, že se rozpadne samotné Rusko. Podobnou tragédii zažíval tento stát roku 1612, kdy se Poláci pokoušeli o jeho zničení a o nahrazení pravoslaví katolickou vírou.

V devadesátých letech minulého století měl Západ připraven pro Rusko jinou medicínu, než byla katolická víra. Byl to liberalismus s jeho nihilismem a kultem peněz, postmoderní filozofie, zpochybňování ruského národa, ruské historie, ruského vlastenectví. Šlo o podkopání ruské identity, cílem bylo otrávit ruskou duši a zadupat ji do země. Do Ruska přišly neziskové organizace a začaly šířit multikulturalismus, práva homosexuálů a lesbiček, ale především začal být masově podporován islám. Západ začal ve spolupráci se Saudskou Arábií a dalšími islámskými zeměmi podporovat islamisty. Zničení Sovětského svazu bylo z velké části úspěšné díky západní podpoře islamistů v Pakistánu, kteří bojovali v Afghánistánu proti komunistické vládě v Kábulu a sovětské armádě. Duchovním otcem úspěšné strategie boje proti Sovětům, který vsadil vše, na islamistické bojovníky byl Zbigniew Brzezinski. Nespokojil se se zničením Sovětského svazu, byl posedlý zničením Ruska, rok 1612 se měl konečně naplnit. Jelcinovské Rusko vytvářelo téměř ideální půdu pro realizaci tohoto záměru.

Afghánistán se stal hřbitovem Sovětského svazu stejně jako předtím Britského impéria. Tím však Američané uspokojeni nebyli. Od prezidenta Cartera po Donalda Trumpa vsadili všichni američtí prezidenti na islamisty. Američané jsou spolu se Saudskou Arábií největšími podporovateli islamistů ve světě. Boris Jelcin byl sice miláčkem Západu pro svou politiku destrukce Ruska, ale Západ vsadil

na svou oblíbenou islamistickou kartu, která se tolik osvědčila v Afghánistánu. Úspěšný scénář byl zopakován v Čečensku. Západ podpořil nacionalistické čečenské islamisty vším potřebným k tomu, aby mohli vést válku, která by ještě více oslabila ruskou vládu. Čečensko se mělo stát příkladem pro další oblasti; cílem bylo vytvořit několik desítek „nezávislých“ států v rámci ruské federace. Pátou kolonou pro zničení Ruska se měli stát islamisté. Západ jako vždy uvolnil své finance, zpravodajce

a logistickou podporu. Americký plán na zničení ruského medvěda se vyvíjel velice pozitivně, první čečenskou válku Rusové prohráli tím nejostudnějším způsobem. Lidskoprávní aktivisté, u nás to byl pan Štětina a paní Procházková, rozpoutali nenávistnou protiruskou propagandu, kterou převzala všechna korporátní média, která démonizovala Rusko. Rusové se role otloukánka již nikdy nezbavili. Lidskoprávní agenda byla velice propracovaná a rafinovaná už z doby studené války a v tomto umění PR propagandy jsou Američané absolutní profesionálové. Evropská unie jako vždy sekundovala tomuto velkolepému plánu na konečné zničení Ruska.

Druhá čečenská válka se však odvíjela podle jiného scénáře. Vladimír Putin, zpočátku jako předseda vlády a později jako prezident, všem ukázal, co znamená vést válku s absolutním odhodláním. Věděl velice dobře, že se jedná o bytí a nebytí Ruska. Vsadil všechno na jednu kartu, bojoval důsledně, znovuzrodil armádu, policii a zpravodajské služby. Po tom, co se Putin stal prezidentem, se mocenská elita silových rezortů semkla kolem něho. Věděli, že když neporazí islamisty, Rusko definitivně ztratí mezinárodní kredit. Nová hlava státu všem nalila čistého vína v duchu: „buď společně zvítězíme, nebo zemřeme“. Nebylo jiné cesty, všechny zdroje zbídačené země byly dány na armádu, která se v boji znovuzrodila. Druhá čečenská válka se stala druhým Stalingradem, byl to bod zlomu. Prezident stále jezdil na frontu a byl se svými vojáky, byl statečný, odhodlaný, šel všem příkladem v tom, že vede totální válku, že islamisté musí být poraženi a není možné mít slitování s nepřítelem, který neuznává žádná pravidla a vede teroristickou válku na území Ruska proti civilistům. Vladimír Putin všem dokázal, že je možné vyhrát a získat podporu ruského lidu. Rusové uvěřili svému prezidentovi na základě toho, že dokázal bránit svou vlast a všechny zdroje státu dát na obranu.

Stejně rozhodně postupoval Vladimír Putin proti vnitřnímu nepříteli, který ničil Rusko. Byli to oligarchové, kteří vysávali zemi a zaprodali ji zahraničním korporacím, které chtěly mít z Ruska svou kolonii, jež bude dodávat suroviny a otrockou pracovní sílu. Putin dal oligarchům na vybranou, buď se podřídí státu, nebo budou zlikvidováni. Někteří se podřídili, někteří emigrovali a jiní byli zatčeni jako nepřátelé státu. Vladimír Putin dokázal své oligarchy zkrotit a tak mohl vytvořit národní stát, který začal důsledně hájit zájmy obyvatel Ruska. Krok za krokem začal Rusko posilovat a získávat pro něj plnou suverenitu. Výrazně se to projevilo při gruzínské agresi do jižní Osetie v roce 2008. Ruská armáda se proti této gruzínské provokaci rozhodně postavila a smetla Američany vyzbrojenou a vycvičenou armádu. Rusko se začalo konečně chovat jako suverénní stát, který si nenechá diktovat, co má a nemá dělat. Ruská armáda všem ukázala, jak dopadne každý agresor. Znovu se vrátila hrdost, patriotismus a síla, která dokáže odstrašit všechny potencionální agresory. Gruzínce porazila armáda, která byla zocelena lety bojů s čečenskými islamisty.

Západ se nepoučil a v roce 2014 rozpoutal další konflikt, tentokrát na Ukrajině. Američané od konce druhé světové války podporovali banderovce. Nacističtí váleční zločinci se po skončení války dali plně do služeb Američanů a předali jim všechny své pomahače, včetně ukrajinských nacionalistů, kteří byli využíváni nejen po celou dobu studené války ale také po jejím skončení. Naoko studená válka skončila, ve skutečnosti dále pokračovala, islamisté a Banderovci byli využiti v boji proti Rusku. Skutečným cílem vždy bylo zničení Ruska a v tom smyslu Američané postupovali podle osvědčeného scénáře, kdy účel světí prostředky. Svržením ukrajinské legální vlády a prezidenta barevnou revolucí cestou Majdanu se otevřela cesta k možnosti vzniku války mezi Ukrajinou a Ruskem. To se díky obratné politice ruského prezidenta nepodařilo, přestože se o to Spojené státy snažily sebevíc.

Dalším pokusem o posílení islamistů a oslabení Ruska bylo arabské jaro plně v režii Američanů. Podařilo se svrhnout sekulárního vůdce Kaddáfího v Lybii a „téměř“ svrhnout prezidenta Asada v Sýrii. V rozhodující chvíli, kdy osud sekulární vlády v Sýrii visel na vlásku, zasáhlo ruské letectvo. Od roku 2015 se tak karta postupně obracela a islamistická armáda reprezentovaná zejména tzv. Islámským státem začala prohrávat. Hlavním sponzorem islamistů byli USA, VB, Francie, Turecko, Saudská Arábie, Katar a další západní a islámské země. Scénář je stále stejný. Islámské země ruku v ruce se Západem podporují islamisty, kteří chtějí zničit sekulární režim, který má přátelské vztahy s Ruskem. Západu je úplně lhostejné, jaký je v Rusku režim, protože jeho cílem je vždy zničit Rusko jako stát a definitivně si podrobit jeho obyvatelstvo a zmocnit se jeho surovinových zdrojů.

Rusko díky svému prezidentovi již několikrát překazilo plán na rozpoutání války za vlády prezident Obamy. Americká armáda, zpravodajské služby a ministerstvo zahraničí dělaly vše proto, aby bylo Rusko vtaženo do takového typu konfliktu, který by ho rozložil. Prezidentské volby v USA v roce 2016 byly soubojem o pokračování politiky směřující k vyvolání konfliktu s Ruskem. Kandidátka za demokratickou stranu Hillary Clintonová měla absolutní podporu hlubokého státu, médií a korporací, protože slibovala pokračování křížového tažení proti Rusku. Donald Trump chtěl naopak skončit s touto politikou, sliboval zastavit podporu islamistů v Sýrii, ukončit tento konflikt, dohodnout se s Ruskem o Ukrajině a dokonce začal přemýšlet o další existenci NATO. Byla to naprosto revoluční rétorika, která odmítala multikulturalismus, politiku Angely Merkelové, podpořila brexit a byla zásadně proti islamizaci Evropy.

Jaká je realita po zvolení Trumpa prezidentem? Svět nikdy nebyl blíže válce, než za tohoto muže. Trump stačil zahájit raketové útoky na Sýrii a prodat Saudské Arábii nejmodernější zbraně za rekordní částku. Balancuje na hraně válečného konfliktu se Severní Koreou, podepsal pokračování sankcí proti Rusku a vyhrožuje vojenským úderem proti Iránu. Evropa by měla kupovat americký zkapalněný plyn a Rusko by mělo být z Evropy vytěsněno. Svého času jsme za nejhoršího amerického prezidenta považovali Bushe mladšího. Později jsme přišli na to, že utajený muslim Obama je ještě horší a začínáme se klonit k názoru, že Trump dělá vše proto, aby pomyslnou hitparádu vyhrál.

Proč se Trump nezachoval jako Putin? Jsme přesvědčeni o tom, že osobnostní kvality Vladimíra Putina jsou na nesrovnatelně vyšší úrovni než Donalda Trumpa. Vladimír Putin jako skutečný ruský patriot zachránil Rusko ve chvíli nejtěžší. Rusko bylo na kolenou a bezpečnostní složky si byly velice dobře vědomi toho, že jim samotným jde o přežití a měly proto stejný zájem jako jejich prezident. Americké silové složky jsou naprogramovány na válku s Ruskem a každý, kdo se proti tomuto směřování snaží postavit, je vnímán jako nepřítel. Trump se nedokázal postavit za své vlastní lidi, které nominoval. Všechny obětoval a tak mu zbyli buď zrádci, nebo hlupáci. Neokonzervativci, kteří za vlád tří prezidentů obsadili všechny důležité posty ve státě, tak mohou se svým prezidentem manipulovat, jak chtějí a také to dělají. Prezident nemá žádné zkušenosti s fungováním státu a vůči manipulaci zkušených byrokratů se neumí bránit. Jeho podnikatelská minulost ho učí kupeckým počtům ve stylu „má dáti, dal“ a tak vůbec nechápe, že skutečný státník bere svůj úřad jako službu, při které by také mohl přijít o život. Sebestředný Trump není schopen ovládnout sám sebe a pojímat úřad prezidenta ve státnickém duchu. Ztratil podporu lidí, kteří ho volili, a mocenská elita je vůči němu nepřátelská. V současné době se za každou cenu snaží udržet u moci a tak je ochoten udělat cokoli, aby nebyl odvolán. Vladimír Putin je heroický státník a velký muž zatímco Donald Trump připomíná podomního obchodníka, malého člověk, který má pouze velké ego, kterým se snaží ohromit své okolí. Vladimír Putin se dlouhodobě připravoval na své poslání vůdce Ruska, zatímco Trump vsadil na marketingovou rétoriku. Ale to bylo všechno, co byl schopen nabídnout. Stejně jako Obama sliboval velkou změnu, ale nebyl schopen dostát svým slibů. Američané, kteří si zvolili svého prezidenta, byli jako vždy podvedeni.

Vládnoucí elita v USA je hluboce rozpolcena. Nemá vůdce, který by tuto zemi vedl. Neokonzervativci sázejí na válku s Ruskem, velké korporace se jí obávají a chtějí pragmatičtější přístup. Zoufalý Trump neví, jak všem vyhovět a přitom zůstat prezidentem. Krize v politice Spojených států se stále prohlubuje a tak můžeme jen tajně doufat, že neskončí jadernou apokalypsou. Jedno však víme zcela jasně – Donald Trump se nestal americkým Putinem a vzhledem ke své osobní historii se jím ani stát nemůže.

V Častohosticích 13. 7. 2019