První čs. tanková brigáda

(24.3. – 31.3. 1945)

První čs. tanková brigáda byla zařazena do legendární sovětské 38. armády hrdiny Sovětského svazu generálplukovníka Moskalenka, která nám pomohla na Dukelském průsmyku vybojovat vstup do rodné země. Čtyřiadvacátého března 1945 v pět hodin ráno měli naši tankisté bojový poplach.

Po dělostřelecké přípravě se mělo zaútočit na železniční uzel 2ory, kde nepřítel vybudoval silnou kruhovou obranu. Fašisté spustili odvetnou palbu těžkých zbraní. Několik jejich letounu shodilo na silnici Baranowice-Zory pumy. Měli jsme první dva raněné, Za útoku nám byl vyřazen tank četaře Packana. Sovětské střelecké jednotky a naši tankisté sevřeli Zory do kleští a v poledních hodinách město osvobodili.

Druhého dne operace určil velitel tankové brigády major Janko, aby 1. rota poručíka Ondíka přešla do čela brigády a jako čelní pochodová záštita zajistila postup po ose obcí Szeroka, Gogolowa, Wilchwa. V Gogolowé narazili na protitankové kanóny a na pancéřové pěsti fašistických granátníků. První byl podbit tank podporučíka Rubinsteina. Když další stroj manévroval kolem hořícího T-34, byl zničen přímým zásahem z protitankového kanónu. Teprve v noci uvolnili cestu sovětští ženisté.

V Gogolowé se objevila další nepředvídaná překážka. Most přes řeku. Cožpak ho hitlerovci nepodmiňovali? Velitel brigády major Janko a osvětový důstojník brigády poručík Čeněk Hruška svolali velitelskou poradu. Bylo rozhodnuto riskovat, využít momentu překvapení: čelní četa Ondíkovy roty má most bleskurychle překonat.

Všichni s napětím očekávali, zda první tank nevyletí i s mostem do vzduchu . . . Vteřiny napětí. Motory téček zahřměly, vodicí kola pancéřů se roztočila... Už jedou, už jsou na mostě... Nic. Sláva! Nebezpečná překážka je překonána.

Chlapci v ocelových strojích se ženou k obci Wilchwě. Nepřítel ve zmatku ustupuje. Z výpovědí zajatců zjišťujeme, že proti nám jsou nasazeny pluky wehrmachtu přesunuté z italské fronty. Tam sice řadu dlouhých měsíců zadržovaly početné spojenecké armády v postupu, ale proti sovětským gvardějcům a našim tankistům se neprosadily. A tak se třeba stalo, že rota podporučíka Vajdy zajala celý německý prapor.

První rota poručíka Ondíka se probila na silnici zatarasenou vozidly a povozy ustupujícího nepřítele. Ondík se nerozpakoval a nařídil: „Na plný plyn vpřed!"

Desítky tun jeho tanků drtí německé hipomobilní kolony, kanóny, zbraně i fašisty, kteří včas neprchli nebo se nevzdali.

Andrej Ondík se jako první probojoval do Wilchwy. Tam nastala panika. Poplašení hitlerovci volali: „Achtung! Achtungl Russische Panzerarmee ist da!" Osádka Ondíkova tanku se překvapeně rozhlíží, kde se tu vzali sovětští tankisté. Ach tak - to my jsme ta ruská pancéřová armáda I Nu dobrá — ostudu svým učitelům neuděláme. Ondík pálí z kanónu a kulometu po všem, co se kde hne. Teprve za obcí u mostu dostal zásah. Pancéřová pěst. Všichni - naštěstí zdrávi - vyskákali z hořícího stroje a bojují se samopaly a pistolemi. Záhy jim ovšem došlo střelivo. Posila nepřichází. Co si mají počít? Vyřešili to za dané situace velmi vtipně: ukryli se do stohu slámy a čekají... Byla to groteskní situace. Fašisté, které Ondíkův tank z Wilchwy vyhnal, utíkají kolem stohu a nadávají. Kdyby tak věděli, kde se ta „russische Panzerarmee" skrývá, kolik čítá mužů a že má k dispozici všeho všudy tři náboje v zásobníku jediné pistole ...

Poručík Ondík musel čekat na příchod sovětské pěchoty od nočních hodin až do druhého dne odpoledne. Od východiště útoku ujel nějakých 15 kilometrů a se svým čelním tankem se probojoval asi 9 kilometrů do nepřátelského týlu. Hrdinná osádka byla vyznamenána a Ondíkovi byl udělen Řád Alexandra Něvského.

Za prvních pět dnů postoupila 1. cs. tanková brigáda k Moravské Ostravě o 46 kilometrů. Za tu dobu zničila 970 nepřátel a 367 jich vzala do zajetí. Fašisté utrpěli tyto materiální ztráty: 7 tanků, 6 samohybných děl typu Ferdinand, 1 obrněný transportér, 25 děl a 39 kulometů; zničeny byly tři pevnůstky.

Jedenatřicátého března 1945 se rozpoutal boj o obec Rogów. Za útoku byl raněn podporučík Ondrašík. Přišel za velitelem 2. praporu a hlásil, že je třeba poslat za něho náhradu.

„Nemám tu nikoho," odpověděl mu velitel. „A i kdybych měl, v téhle pekelné palbě by se stejně dopředu nedostal."

„A co osvětář? Nemohl by to po mně převzít?"

„Nemohl. Ten toho má dost. V noci přijel z Kraskowic ..

Osvětový důstojník 2. praporu četař Josef Reiner rozhovor zaslechl. Absolvoval přece sovětské tankové učiliště pro velitele čet v Tambově! Přihlásil se: tak mu to přikazovalo jeho komunistické přesvědčení, tak mu velela vojenská čest. Šel převzít velení nad Ondrašíkovou četou. Šťastně proběhl prudce postřelovanou silnicí. Plíží se, uniká střepinám granátů. Ke svěřené jednotce mu zbývá už jen pár metrů ... Vtom se vedle Reinera roztrhl těžký granát. Velká střepina ho zasáhla do lícní kosti a proletěla oběma očima na druhou stranu tváře. Neohrožený tankista se vzpřímil, pak se zapotácel a bez vědomí klesl k zemi.

Chirurgové na polním obvazišti si s ním nevěděli rady. Těžce raněný projevoval už jen poslední známky života: tep se nenávratně ztrácel, proud krve mu zaléval hlavu, která začala nepřirozeně otékat. Nepředstavitelně zkoušel, zmítal se v bolestech. Český lékař už navrhoval svému sovětskému kolegovi, aby tankistovi vstříkli dvojnásobnou dávku morfia. Je to beznadějné. Ulehčí mu to konec.

Ruský chirurg beze slova bere do rukou injekční stříkačku. Pečlivě, velmi pečlivě odměřuje dávku jedu. .. Nasává normální, nikoli dvojnásobné množství.

Sovětskému lékaři se podařilo zachránit život našeho tankisty Josefa Reinera. Okamžitě ho dopravili sanitním letounem do polní nemocnice v Krakově, kde ještě dva týdny visel Reinerův život na vlásku. Lékaři a ošetřovatelky u jeho lůžka bděli každý den a každou noc. Po patnácti dnech bezvědomí se konečně probral.

Těžké to bylo, když zjistil, že je slepý. Nadosmrti slepý. Podporučík Reiner však obstál i v této přetěžké zkoušce. Odvezli ho na doléčení do saratovské nemocnice, odkud se vrátil do Prahy teprve v únoru 1946.

Nebyl to lehký návrat. U Moskvy mu padl bratr Jan, příslušník 201. divize lotyšských střelců. A teď se dovídá, že gestapo v roce 1943 zatklo jeho matku a poslalo ji do plynu v Osvětimi. Ruku na srdce - co byste si na jeho místě počali vy?

Josef Reiner, člověk obdivuhodné vůle, nikdy nezoufal, nikdy nepropadl beznaději. Jak statečně bojoval na frontě, tak statečně začal bojovat o svůj návrat do mírového života. Nechtěl být lidem na obtíž. Začal se učit. Složil úspěšně maturitu a pak s výtečným prospěchem vystudoval Vysokou školu politickou a sociální. Nyní už řadu let přednáší na lékařské fakultě Karlovy university.

Potkáte-li někdy v Praze na Vinohradech slepce doprovázeného černým ovčákem, potkali jste československého hrdinu — majora v záloze Josefa Reinera, vyznamenaného čtrnácti československými, sovětskými, polskými a rumunskými řády a medailemi. Setkali jste se s naším opravdovým člověkem .. .

Úryvky z kapitoly „Sokolovo“ - z knihy vzpomínek armádního generála a prezidenta Československé socialistické republiky, Ludvíka Svobody - „Z Buzuluku do Prahy“.

Vydalo Naše vojsko, Praha 1970, jako 3685. publikaci.

Ze stran 370 – 373.