Propagátorka Habsburka Karla I.  nezná TGM  a historickou pravdu

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

U kostela sv.Jiljí v Líšni poutá pozornost kolemjdoucích plakát přednášky "Poslední český král" s barevným portrétem Habsburka Karla I. Autorkou přednášky je MUDr. Jana Balharová, členka Modlitební ligy za blahoslaveného Karla I. na Moravě. Naprosto nic proti tomu. Ovšem kdyby teze přednášky neoktrojovaly vnímatelům  zásadní historické omyly a nepravdy.

Teze přednášky tvrdí - "Osud Karla I. je nepochopen dřívější i dnešní dobou. Karel byl údajně  poslední český král, spojený s přemyslovskou dynastií rodově. Byl údajně posledním českým panovníkem, jenž mimo jiné po  sv. Václavu došel blahoslavenství. Byl ušlechtilý panovník, který svým národům chtěl připravit skvělou budoucnost a oplýval i sympatiemi k Čechům".

Tyto teze je nutno podrobit historické kritice.

Pokud se týče nepochopení tragického osudu Karla I.  jakožto panovníka zanikající rakousko-uherské monarchie, toto "nepochopení" může být vztahováno jak na výklad se strany vítězů I.světové války, tak  zejména se strany poražených této války.

Tragický osud nepostihl pouze Karla I. a jeho rodinu, nýbrž i další dynastie poražených monarchií Evropy - především ruské Romanovce, německé Hohenzollerny i tureckou Vysokou Portu. Tyto dynastie si přivodily své pády nejen dobrodružnou politikou posledních panovníků, nýbrž i jejich předchůdců. Ti všichni postupně přivedli své říše do krachu nejen politického, ale především společenského. Krach těchto říši byl výsledkem nejen imperiálního střetu I.světové války, nýbrž především předchozí staleté krize jejich společenských systémů. Feudalismus jak ruské říše, tak říše rakousko-uherské, turecké a nakonec i  fragmentárně modernizovaný imperialismus německé říše prostě neobstály v konkurenci společenských systémů demokracií i parlamentních monarchií Dohody. To prostě je historický fakt.

Přesto nám v současnosti mnozí novodobí politrukové pějí samochvály na jakousi blíže nedefinovanou "progresivní tvář Rakousko-Uherska" a jeho domnělou sociální a politickou vyspělost. Opak je pravdou. Rakousko-Uhersko zaostávalo zejména za západní Evropou i za Německem nejméně od první třetiny 19. století a nikdy tento společenský náskok nedohonilo. Hospodářský a sociální slepenec rakousko-uherského mocnářství, navíc rozpolcený od roku 1867 v dvojvládí, nemohl odolávat náporu nově probuzených porobených národů, žádajících svou sociální,hospodářskou i kulturní emancipaci a zánik dosavadní austrohungarské mocenské nadvlády. Jako nejhorší příklady tohoto stavu stačí jen uvést situaci porobených Rusínů, Slováků. bosenských Srbů a haličských Poláků. Jejich  hrůzné osudy dokonce vzbuzovaly odpor civilizované Evropy již na konci 19. století. Viz díla Scotuse Viatora a básníka Björnsona o Slovácích a Rusínech a jejich zdrcující kritiku Uhrů v té věci. Chvála starého rakousko-uherského mocnářství tvrdě odporuje prokázaným historickým faktům a nabývá jakési podoby náboženské legendy, doslova panygeriky.

Stejně je tomu s charakteristikou vlád Franze Josefa I. a Karla I. Již Tomáš Garrigue Masaryk rozkryl pravou podstatu jejich vlád a podrobil je zničující kritice. Za I. světové války, 22.listopadu roku 1916, britský list  "Evening News" zveřejnil interwiew s TGM o této otázce.Stojí za to ocitovat jeho slova o této věci:

"Pověsti, že František Josef byl tak vetchý, že nevěděl ničeho, nebo téměř ničeho o válce, nejsou správny. On věděl o všem zcela dobře. (podtrženo TGM.) Sledoval velmi pozorně události válečné. Vím, že měl zvláštní vojenskou mapu, v níž jeden důstojník měl na starosti zaznamenávat vše, co se dálo na bojišti.

Přicházíme k širší otázce. Do jaké míry je zodpověden za válku, alespoň pokud se Rakouska týče? Je zodpověden. Poslední dobou se říkalo, že nenese  viny. Říkalo se, že byl sláb, a že byl do války vtažen dvorními kruhy - jakousi kamarilou - pod vlivem Budapešti a Maďarů, a že povolil s váháním. Nemyslím, že to je správné. Myslím, že se mu musí přičíst zodpovědnost za vše, co se stalo v Rakousku.

Jeho osobní zodpovědnost je mnohem větší, než se za to má na západě. To se dá vysvětlit zvláštním složením Rakousko-Uherska, v němž žije 10 nebo 14 národů. Ani jeden z těchto národů není tak velký, aby mohl mít většinu v parlamentě. V Rakousku, právě tak jako v Uhrách, menšiny panují. Německý a maďarský vliv je nejmocnější.

Mimo rozdíly národnostní jsou zde též rozdíly náboženské. Ačkoli katolická církev je uznána za státní, jsou zde velké menšiny pravoslavných, protestantů, židů a unitářů. K rozdílům národnostním a náboženským přistupují dále rozdíly mezi politickými stranami. Jsou zde liberálové, konservativci, agrárníci, stoupenci průmyslového rozvoje, socialisté a klerikálové.

V této zvláštní směsici národů a stran dynastie a vojsko byly základem rakouského státu. Císař co nejvyšší autorita vojenská byl i velkou autoritou v politice.

Musíme míti na zřeteli, ze František Josef stal se císařem roku 1848, kdy mu bylo 18 let:  proto při nastolení nebyl dosti stár, aby mohl býti zkušeným v politice, a požíval proto malé autority. Ale běh 68 roků své vlády nabyl velkých politických zkušeností. Získal si velké znalosti lidí, a jeho autorita stávala se tím více rozhodující, čím více stárnul. Vzhledem k tomu nutno všechny důležité politické činy přičítati jeho osobnímu vlivu.

Válka r. 1914 byla jeho osobním činem. Byl rovněž tak odpověden za okupaci Bosny a Hercegoviny, jíž byla zahájena rakouská politika vůči Srbům a balkánským Slovanům. František Josef přijal roli přiřknutou  Rakousku Bismarckem, totiž tvořit most k Východu Prusům a Němcům. Po pruské válce  proti Rakousku roku 1866 Bismarckovou politikou bylo nedotknouti se Rakouska: on vystříhal se zvláště, aby se nedotkl osobní moci císařovy. Podařilo se mu koupit věci skutečné, za něž platil slovy. Neboť Rakousko-Uhersko, ač dle jména samostatné, stále více stávalo se nástrojem pangermánské politiky a německých intrik - stalo se přední stráží Německa  na Balkáně a na "Blízkém Východě".

Válka r. 1914 byla populární u Němců a Maďarů a částečně u Poláků a Rusínů. Všechny ostatní národy byly proti válce, jak se ukázalo dobrovolným vzdáváním se českých pluků na bojišti. Je to zřejmo dále z rozpuštění říšské rady v březnu r. 1914, která dodnes (řečeno TGM r.1916 a říšský parlament byl obnoven až roku 1917!!! - JJN), nebyla svolána, ač Německo, ba i Turci, svolali své parlamenty, aby vzaly podíl na zodpovědnosti za válku. Z toho je zřejmo, že František Josef sám byl zodpověden za válku, vyhlášenou jeho říší. Byl zodpověden též za průběh války jako hlava armády.

Nyní,co se týče jeho nástupce. Je to mladý muž bez širšího politického vzdělání. na počátku bylo mu uděleno velení jedné z armád, avšak zprávy z haličské a z ruské fronty nezněly lichotivě pro jeho strategické vlohy.  Maje malou znalost lidí a jsa bez skutečné politické autority, bude veden více než zemřelý císař dvořany a kamarilou a vliv Maďarů též se ještě více upevní. A tak moc Berlína bude v Rakousku ještě větší, než dosud. Německo se bude starat o udržení a řízení Rakousko-Uherska v pevném odhodlání použít ho jako mostu k Východu, neboť nabýt kontrolu nad blízkým Východem je cílem Německa  a příčinou této války". (konec citace TGM.)

(Viz Maxa P., T.G.Masaryk, V boji za samostatnost, Praha 1927, s.40-42.)

K tomu lze dodat následující. Přesná charakteristika obou Habsburku z úst TGM se naplnila bezezbytku v dalším průběhu I. světové války. Rakouský parlament jako jediný na tehdejším světě byl obnoven až roku 1917 a tam zazněla děsivá obžaloba všech zločinů rakouské armády a státu na porobených národech monarchie. Karel I. jako nástupník Franze Josefa sice oplýval proti němu mnoha pozitivními lidskými vlastnostmi,ale jako politický slaboch nedokázal provést radikální obrat ve směřování monarchie. Navíc Karla I. velmi neblaze ovlivňovala jeho choť, císařovna Zita Bourbonsko-Parmská. Ta se stala doslova jeho politickým Mefistofelem  s andělskou tváří. To právě ona zosnovala tzv. Sixtovu aféru s neblahým koncem pro Karla I. Diletantský plán císařovny na uzavření separátního míru s Dohodou při nezabránění jestřábům Německa a Uher nakonec vydal Karla I. zničujícímu otroctví Němců, kdy se jim podřídil na schůzce v Spa. A tak mohl válečný štváč rakouskouherský ministr Czernin, hanobitel TGM, napadat francouzského presidenta z intrik proti neochvějnému spojenectví vilémovského Německa a habsburské říše.

Karlu I. pochopitelně lze přiznat řadu ušlechtilých osobních vlastností a jistou náklonnost  i  určitým podřízeným národům říše. Ovšem to, že například vzkázal Maxi Švabinskému, že se jím rád nechá portrétovat, nikterak neznamená, že by s změnila politika Habsburků ke Slovanům a dalším inferiorním národům říše.

Karel I. se  však nechal vláčet politickým vývojem jako loutka a podléhal tím více vlivu své choti, což se nakonec tragicky završilo neslavnými dobrodružstvími v Uhrách, kdy Zita zosnovala spolu s církevníky a  bavorskými a uherskými magnáty dvě vzpoury, v nichž Karel I. sehrál jen úlohu statisty. Vyřídil jej regent Horthy se zrádci z řad uherské šlechty a katolické církve, která jej napřed k převratu vyhecovala (páter Coelestin!),a pak hanebně opustila a dala  totálně přednost Horthymu von Nagybány. Závěrečný akt pak učinila Dohoda, kdy Karla I. převezla parníkem z Uher do britského zajetí a do internace ve Funchalu. Celou pozici Karla I. charakterizoval československý poslanec Staněk, kdy se sešli na nádraží ve Vídni těsně před jeho abdikaci. Císař tehdy Čechům nabídl jakýsi typ autonomie. Poslanec Staněk odpověděl:"Je pozdě, vaše Veličenstvo".

A tak doslovné bláboly dnešních hlasatelů "české monarchie pod habsburským žezlem", ani poukazy na velice vzdálené spříznění s Přemyslovci, prostě nemohou vymazat prokázané neslavné historické reálie posledního panování Habsburků, včetně Karla I. Požadavky našich dnešních monarchistů na obnovení habsburské dynastie u nás nemají žádné - ani historické - opodstatnění. Tito monarchisté nemohou prokázat ani jedinou zásluhu posledních Habsburků na jakémkoli generálním positivu pro porobené národy říše v posledních desetiletích před zánikem. Opak je pravdou. Lze prokázat spíše negativa, někdy dokonce i zločiny (arcivévoda Těšínský a jeho popravy českých a haličských vlastenců).

Ojedinělé  nepominutelné ušlechtilé klady jednání Karla I. (pozdní politická amnestie) bohužel neomlouvají globální výsledek zločinné habsburské politiky v I. světové válce (popravy válečných zajatců, popravy civilistů včetně žen a dětí, těžký žalář za malicherné důvody, střelba do hladovějících žen, první protokoncentrační tábor pro válečné zajatce v Jindřichovicích u Plzně atd.)

¨

 Velmi sugestivní osočování TGM a dr. Beneše excísařovnou Zitou v rakouské TV (její výrok "Vidím několik velkých štváčů...!) bylo prostě velkou historickou lží, nehodnou tak vysoce postavené osobnosti dějin. Již jen z těchto důvodů jako legionáři nemůžeme tolerovat vynášení Karla I. jako jakéhosi tolerantního hybatele dějin ve vztahu k českému národu. Navíc pak vůbec nelze pokládat Karla I. za "posledního českého krále".

Poslední český korunovaný král byl Ferdinand Dobrotivý. Ani Franz Josef I. ani Karel I, nemohou být - zvláště pak z hlediska monarchistického legitimismu! - považováni za legitimní české krále! To je velká historická lež, byť pilně šířená některými monarchisty a žel i některými renomovanými historiky. Ve své studii "Legionáři a habsburská státní zrada" jsem prokázal, že Franz Josef I. několikrát nesplnil legitimně daný korunovační slib České koruně a potvrzení českého státního práva, což nakonec vedlo k politickému odporu proti jeho říši. Toto nesplnil ani Karel I. a nelze to omlouvat ani "nedostatkem času".

Vydávat Karla I. za "posledního českého krále" je dle nás legionářů prostě historický nesmysl rovnající se historické lži. A takové lži nelze donekonečna předkládat české veřejnosti, zvláště pak mladší generaci.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, člen výboru ČSOL Brno I  

Literatura:  Jaroš Nickelli J., Legionáři a habsburská státní zrada, in: Věrni zůstaneme, Brno 2014,s.81-86.

Týž, Restaurace habsburkismu a protičeské tažení v ČR?, in: Živé hodnoty Masarykova  Československa pro 21.století, Brno 2012, s.192-198. Týž, Uhry a habsburské episody nakonec, in: Syn Karpat, Brno 2008,s.80-86. - Prokš P., Konec říše Habsburků, Praha 2004. - Galandauer J., Honzík M., Osud trůnu habsburského, Praha 1982.  - Teichmann J.,  Maďaři ve válce a po válce, Praha  1937- Kontroverzně Pernes J., Poslední Habsburkové, Karel Zita,Otto a snahy o záchranu císařského trůnu, Praha 2005 a z rakouské strany Kurt von Schussnig,Requiem v červeno-bílo-červené, Praha 1947, aby byla citována i druhá strana. Zhusta faktograficky přesný historik  J.Pernes vydal mnoho monografií na toto téma. Jako legionáři zastáváme přesně opačná stanoviska podle TGM.