Prolžeme se k válce?

14.2.2018 Veronika Sušová-Salminen

Na okraj případu nizozemského ministra zahraničí o tom, že lži, mystifikace a fantasmagorie nejsou v zahraniční politice zase tak výjimečné. Ilustrační obrázek:  Autor – WhiteSnowyDesert – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=35859713

Médii včera proběhla zpráva o tom, jak nizozemský ministr zahraničí v roce 2016 veřejně lhal. Tvrdil tehdy, že slyšel soukromě Vladimira Putina mluvit na nějaké dače o tom, jak plánuje vznik „Velkého Ruska“. To mělo zahrnout pobaltské země, Ukrajinu a Bělorusko a také Kazachstán.

Před setkáním s ruským protějškem Sergejem Lavrovem ministr Halbe Zijlstra přiznal, že tato slova nikdy sám neslyšel a na žádné dače s Putinem nebyl. Mělo jít o jeho hloupost a za svoje slova se nyní omluvil. Premiér Mark Rutte svého ministra podpořil s tím, že jde stále o důvěryhodného politika. Ovšem zpravodajství následně hlásilo ministrovu rezignaci a zrušení jednání s Lavrovem.

Jako všichni lidé i pan Zijlstra se může zmýlit, a dokonce propadnout kulturním stereotypům a fobiím. I když u šéfdiplomata je to na pováženou. Názory, že Rusko chce nějak rozšiřovat svoje území, někdy jen v rámci postsovětského prostoru, jindy až k hranicím s Německem a pro někoho tím, že dobude celou Evropu či ji rovnou sežhne jadernou Apokalypsou, jsou dnes velmi rozšířené a získávají podobu dogmatu. Ostatně Zjilstra tvrdí nadále, že taková slova padla, protože mu to někdo řekl. Pravda, všechno to obvykle stojí na podobných lžích, na dohadech z doslechu a více či méně informovaných odhadech či extrapolacích, které se občanům prezentují jako jistota, fakta. Nepříjemnou součástí zahraniční politiky totiž je to, že stojí na dohadech, odhadech a vnímáních (včetně vnímání hrozeb), ale jen málo na tvrdých faktech. Nejrůznější mystifikace a fake news jsou přitom součástí zahraniční politiky už hodně dlouho. Dnešek není vůbec výjimkou.

Z dějin známe například slavné falzum zvané Závěť Petra Velikého, které po celé 19. století (a ještě za studené války) strašilo evropská hlavní města. Závěť měla být konkrétním plánem na ruskou nadvládu nad celou Evropou, včetně získání Konstantinopole (a klíčových průlivů) a Indie. A ozvěny těchto světovládných plánů v nejrůznějších podobách znějí, zdá se, v uších nizozemských i jiných ministrů dodnes.

Dějiny tohoto západního falza (dnes bychom řekli fake news) jsou poměrně zajímavé. Jeho text se poprvé objevil jako dodatek ke knize pamětí Charlese Luise Lesura „Pokrok ruské moci od jejího počátku až na začátek 19. století“. Hlavním cílem této knihy nebylo nic jiného než ospravedlnit Napoleonovo tažení do Ruska v roce 1812. Tedy, podpořit vojenskou invazi, která byla motivována pro změnu jinými velmocenskými a imperiálními plány Francie.

Do podobné, i když ne stejné, kolonky patří mimochodem o něco dřívější francouzskou-ruské plány na tažení do Indie, které pak celé 19. století masivně znepokojovalo vládu v Londýně. Plán byl spíš fantasmagorii, o které měl sám Napoleon trefně říci, že čím méně realistický je, tím spíš bude mít patřičný efekt. A měl pravdu.

Je to povědomý vzorec.  Velmocenské soupeření takto – například pomocí falza nebo pomocí vymyšlených slov či mediálních manipulací – dostává konkrétní (například kulturní) podobu. Taková podoba implicitně a často skrytě podporuje určité mocenské plány, ambice nebo argumenty a setkává se s emocionálním podtextem, hlavně s pocitem ohrožení, který je v demokratických společnostech nutné rozšiřovat. Protože koneckonců, válka dnes potřebuje široký společenský souhlas. V Rusku i na Západě…

Jistě. Dnešní Rusko není dobré podceňovat. Jeho zájem o to mít vliv v oblasti postsovětského prostoru je zřejmý a také přirozený (historicky i zeměpisně), a dokonce je jasně vyjádřený v oficiálních dokumentech (od doby Borise Jelcina v roce 1997). Otázkou názoru je to, zda se snaží svůj vliv projektovat pomocí náročné kontroly a dobytí území či spíše jinak, úsporněji a o něco moderněji také s ohledem na svoje omezené možnosti. Ruské pozemní expanze od 15. do 20. století měly vždy velmi konkrétní geopolitický podtext, příčiny a cíle. Odpovídaly době a především se přitom po celou tuto dobu jen málo lišily od politiky západních velmocí (jedna z nich v jednu dobu podle vlastních apologetů „z roztržitosti“ ovládala 24 % zemského povrchu). O tom všem nám ale pánové Zijlstrové a další nic neřeknou. Třeba bychom potom došli k názoru, že ten, kdo nežije v 21. století není Putin, ale bohužel pro nás právě Západ…

http://casopisargument.cz/2018/02/14/prolzeme-se-k-valce/