Vážené sestry, vážení bratři, milí přátele,

Znovu jsme se po roce sešli, abychom vyjádřili vzpomínku a úctu 27 českým pánům, kteří byli 21. června 1621 mučeni a popraveni tím nejkrutějším způsobem stoupenci katolických Habsburků s podporou katolické církve. Popravy a jejich krutost měly být výstrahou všem, kdo by se vzpírali moci Habsburků a jejich nesnášenlivé mocenské rozpínavosti v království českém. Nejen Češi se proti nim v Evropě bouřili. Panovnický a církevní fanatismus neměl respekt pro starobylá práva, pro pravdu, pro důstojnost a svobodu lidí a národů. Svou moc vnímali Habsburkové a katolická církev jako plnění slávy boží, s právem na ničení všeho, co se lišilo od jejich nevzdělané interpretace boha, světa, se zvráceným pocitem, že dané sliby a dohody se nemusí dodržovat tam, kde se jim to nehodí. Téměř od začátku jejich vlády v království českém Habsburkové usilovali o postupné potlačování zemských svobod, náboženské svobody, vyvolávali konflikty s českou nekatolickou šlechtou, a po nešťastné bitvě na Bílé hoře iniciovali nejen zvrácené popravy, ale i vyhnání třiceti tisíc zámožných nekatolických rodin z českého království, zkonfiskovali její majetek, zahájili krutou katolizaci národa, který byl z 90% protestantský a mnohem svobodnější a vzdělanější než bylo v Evropě obvyklé. Přesně to jim vadilo – svoboda a vzdělání. V ničivé politice mocných vzdělání a čeština podlehly rychlému úpadku na více jak 150 let a spolu s ním slušná sociální úroveň, kultura, svoboda náboženství, tvořivá iniciativa většiny lidí, s následky válek, hladomorů, nemocí, vysoké úmrtnosti, krutého nevolnictví, pronásledování kacířů, honů na čarodějnice a lidí neochotných se vzdát své důstojnosti a přijmout vzniklé poměry po Bílé hoře za své. Pro mnohé byla jedinou cestou k mravní pevnosti tajná věrnost ke svobodnější víře svých předků, která se stala i nadějí do budoucna.

Navzdory mocným, změny k lepšímu začaly přicházet s evropským osvícenským úsilím lidí statečných, s jejich vírou v rovnost lidí, v hodnotu člověka a jeho pozemského života, v jeho právo na svobodu. U nás Palacký, Havlíček, Augustin Smetana, Masaryk a stovky dalších, navazovali nejen na humanitní ideály osvícenství, ale i na českou reformaci, zvláště Mistra Jana Husa, Chelčického, Komenského. I mlhavé znalosti o důstojnější ba i hrdinské existenci českého národa jim dodávaly víru v životaschopnost českého národa, v jeho schopnost obnovit svou plnou existenci a svobodu. Národ přijímal jejich vliv vděčně a tvořivě. Vzhledem k současným destruktivním globalizačním tlakům ve prospěch mocenské menšiny světa, práce našich obrozenců se některými předkládá jako chyba, přesto, že to byla nejúspěšnější cesta k pozvednutí českého národa k tomu nejlepšímu, co Evropa vytvořila. Metody českého obrození by i dnes mohly sloužit jako příklad mnohým národům.

Bohužel se opět se protlačuje moc a vliv těch, kteří pohrdají českým národem, pohrdají demokracií, vzhlížejí ke šlechtě, ke katolické církvi, k Evropské unii jako k nějaké spáse, aniž chápou svou nezodpovědnost vůči našim demokratickým hodnotám, vůči všemu pozitivnímu, co nám minulé generace zanechaly v kulturní, mravní, politické i sociální oblasti. Snad ani necítí svou zradu. Jakoby neměli svědomí.

V historii se pravidelně opakuje, že menší úspěšné národy, jsou vystaveny brutálním tlakům silnějších expansivních národů s cílem zcizit jejich bohatství, zničit jejich kulturu a lidi zotročit. A to vše často pod rouškou vznešených ideálů a nezrušitelných slibů. Pokud nahlédneme do historie její znalost poskytuje dostatek svědectví, že sliby mocných jsou většinou účelové, nesplněné, že hrají na jedné straně na důvěru nedostatečně informované veřejnosti a na druhé straně na úplatnost a kariérismus její části. Malá znalost národní historie je pro dobyvatele zvláště užitečná, a proto i uměle udržovaná. Úpadek našeho školství není náhoda. Tvrzení, že z historie není možné se poučit bohužel nachází oporu u části historiků, kteří interpretace historie přizpůsobují nárokům mocných, kteří upírají národům a nižším vrstvám zásluhy o lidský pokrok. Jev se opět opakuje spolu s klamavou reklamou, že mocní jsou nositelé pokroku a světlé budoucnosti. Opak je více pravdou.

Pokud jde o minulost, někdo by měl spočítat všechny nesplněné a zrazené sliby, které učinili habsburští panovníci lidu českého království. Někdo by měl spočítat kolik bohatství v novověku plynulo z dávek, půdy a těžké práce lidu, včetně nevolníků, katolické církvi, Vatikánu, monarchii, šlechtě, zahraničním korporacím. A také by se mělo spočítat, na co tyto peníze plynuly.

Po roce 1989 se zdálo, že se situace nebude již opakovat. Na straně národa byla dobrá vůle k odpuštění, krátký čas vládla dokonce naděje, že se církev postaví za spravedlnost, za svůj lid. Nestalo se tak. Důvěra byla opět zklamána. Lid na chvíli zapomněl, že církev před spravedlnost klade stále svoje materiální a mocenské zájmy a že jen strach a dobré zákony ji udrží na uzdě. Lid na chvíli zapomněl, že katolická církev nevnímá jeho víru jako totožnou s mravností a jako prostředek k posilování charakteru a duševního rozvoje, k pokroku slovem božím, ale daleko více jako cestu k posílení své moci, k ovládání lidu ke svému materiálnímu a mocenskému prospěchu.

Zlo přichází obvykle nenápadně, s úsměvem a sliby, které nehodlá splnit. Stačí sledovat situaci v posledních letech, kdy se tak mnoho mluvilo o usmíření mezi katolickou církví a českým národem a o usmíření mezi církvemi v českých zemích. Ale katolická církev se hlavně soustředila na restituce majetku, přesto, že byl mnohokrát marně zpochybněn rozsah jejích nároků. Je podivné, že stále zůstává nezodpovězená otázka jak církev k majetku přišla, jaký byl status tohoto majetku, k čemu měl sloužit. Ale církev zůstává neoblomná, od ní nemůžeme očekávat odpovědi. Tak jako po Bílé hoře, kdy se tak majetkově zmohla.

Jako symbol smíření s českým národem katolická církev předkládá postavení divné repliky Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, ač tento, nepravdivě katolickou církví interpretovaný symbol, je velkou většinou české veřejnosti odmítán. Dokonce má stát v těsné blízkosti popraviště a sochy Mistra Jana Husa, kterou národ stavěl s láskou a velkou odvahou v době války a habsburského útlaku, vědom si Husovy statečnosti a lásky k národu. Hus byl ochoten za pravdu a svůj národ zemřít tak jako Ježíš za svou pravdu a lid. Husova statečnost a láska k pravdě a k národu, zůstává pro český národ věčným závazkem, symbolem smyslu jeho života.

Kde je láska, hlavní princip křesťanství, a respekt katolické církve k českému národu? Když církev nedokáže respektovat ani historickou pravdu ani přesvědčení 90% českého národa, který nevnímá Mariánský sloup jako symbol smíření, ale naopak. Za určitých podmínek může být vnímán jako symbol zvráceného pokusu o novou rekatolizaci českého národa. V těsné blízkosti Husa a popraviště, mohl by se opět stát symbolem vítězství katolické církve nad pravdou, nad láskou českého národa ke svým cenným svobodnějším tradicím -- duchovním, kulturním. Mohl by být snadno vnímán jako druhé vítězství nad popravenými obhájci českých práv a nezávislosti českého státu. Myslím, že je naší povinností toto ponížení nedopustit v zájmu důstojnosti a budoucí mravní a svobodné existence českého národa.