Projev presidenta republiky

Dr Edvarda Beneše

Na Staroměstském náměstí v Praze

16. května 1945

Vracíme se do vlasti - vláda a já - po jedné z nejstrašnějších válek historie. Spojené národy jsou pokryty slávou a triumfy a my se plným právem řadíme k nim jako národ a stát vítězný. Byli jsme do veliké míry nositelem, symbolem i obětí této strašné války. V Praze válka začala a v Praze skončila. Německo, které se v této válce pokrylo neuvěřitelnou hanbou a nezměrným opovržením všeho lidstva, které v této válce kleslo až na nejhlubší dno bídy a zločinu, padá na čas do zkázy a zničení. Češi a Slováci znovu vstávají k novému velikému vzmachu, práci a životu, aby v duchu svých národních tradic a v duchu své veliké historie začali nový požehnaný život za nové ideály, za nové vznešené hodnoty a za nové lidství, lidství lepší, dokonalejší, krásnější, lidství, jak je chápal a hlásal Masaryk.

Jedna veliká, krásná a slavná, i když bolestná, velmi bolestná fáze našeho těžkého národního boje - více než .plných šest roků odbojové činnosti doma i v zahraničí za druhé války světové - se končí. Končí hrozným pádem Německa, rozvratem a zkázou nacismu a jedním z největších triumfů demokratické myšlenky.

A končí naším velikým vítězstvím. Považuji celé naše zahraniční i domácí organisování odporu v této válce, celý náš odboj doma i v cizině, naši práci ať zde v republice či v Anglii či v Sovětském svazu, ať v Americe a ve Francii či jinde za jeden jediný nedělitelný celek. Byl jediným celkem organicky, byl celkem i organisačně, nebylo mezi námi nikdy hlubšího zásadového rozkolu, náleželi jsme vědomě k sobě a ideově i právně-politicky jsme před celým světem oficiálním i neoficiálním vždy tvořili jednotu a celek. Konstatuji, že i organisačně byla jednota našeho odboje v této válce silnější nežli ve válce minulé a že zejména od vstupu Sovětského svazu do války plná jednota mezi námi nikdy porušena nebyla.

Zdůrazňuji zejména velmi rozhodně - a řekl jsem to hned první rok války - že jsme byli jen částí celého boje, jehož hlavní fronta byla doma; bez odporu národa doma, bez jeho boje, bez jeho utrpení, bez jeho obětí bychom nebyli bývali téměř ničím. My v cizině jsme sami byli jen nositeli našeho národního praporu a symbolem vlády, státu a národa. Vy jste zdvihli prapor odporu a odboje, po celou válku jste odboj nesli a nikdy jste neselhali. My, vedeni vaší vírou, odvahou a silou ideje, ujali jsme se ve jménu kontinuity státu svých úkolů a, po mém soudu, za daných okolností - a přes nedostatky a spory, kterých se žádné podobné hnutí nemůže vystříhat - konali jsme své povinnosti dobře; a vracíme se nyní domů, abychom vložili demokraticky do rukou československého lidu mandát, který nám vývojem světových událostí připadl, podali účet z celého svého podnikání a postupovali pak doma tak, jak vůle lidu ve vlasti sama rozhodne.

Od roku 1922 byl jsem v nekompromisním boji s fašismem a pak s nacismem; nikdy jsem ani jednomu, ani druhému neučinil žádné zásadní koncese a nikdy jsem se s nimi nesmířil. Za bojů o Mnichov jsem - za krajně smutných okolností - jako první funkcionář republiky podlehl v boji společně s vámi všemi a s celým naším státem; prošli jsme všichni hrozným peklem a nevypověditelným duševním i tělesným strádáním. Bylo mi jasno, že půjde po Mnichově o boj na život a na smrt a do tohoto boje jsme se pevně a rozhodně a s jasným vědomím, oč jde, pustili.

Vzpomínáme si všichni na ten strašný rok 1938! Jak demokratická Evropa soustavně ustupovala útokům nacismu a fašismu, jak se Praha stala hlavním cílem náporu nacistického Berlína, jak naše politika míru a spojenectví se Sovětským svazem a soustavného odporu proti fašismu a nacismu byla přibíjena na pranýř, postavený evropskou reakcí, a jak jsme dvakrát mobilisovali.

A pak přišel Mnichov. Stali jsme se velikým symbolem tohoto strašného zápasu. A současně před naším lidem rozestřelo se veliké černo, zmatení myslí, zklamání duší a skleslost v srdci zmocnila se na chvilku národa a zdálo se, že jen zoufalství nám zůstává z našeho velikého a krásného snu, který nám přinesla první válka světová. Ale 15. březen i tomu učinil konec! Pro prozíravé a evropských poměrů znalé politiky byl to začátek obratu, bylo to vědomí, že krise akutní a válka evropská nedá na sebe dlouho čekat, že vlastně už začíná. Já sám už za boje o Mnichov a po Mnichově zcela jasně věděl, že to není mír, nýbrž začátek hrozné fanatické a šílené války a obsazení Prahy bylo pro mne zcela jasným začátkem opravdového evropského a světového konfliktu.

Jaká to námi lomcovala nejistota, zoufalství a současně i naděje, jaké to bylo rozvrácení myslí a jaké to obavy z budoucnosti rvaly naše duše! Ideový a mravní chaos, vášnivé zkoumání minulosti, bolestné pochybování o správnosti našich bývalých cest, pochybování o Údech a vůdcích, o stranách, o ideách a zásadách, a kladení si otázek, zda z toho všeho můžeme ještě slušně vyjít a zda svého práva znovu kdy opět dojdeme - všecko to drásalo naše duše a naše svědomí. A kolikrát každého z nás napadlo, na jak asi dlouho jsme všichni strženi do prachu a temnoty, a jakou to strašnou periodu historie svého národního života asi začínáme!

I mnou stejně jako vámi všemi tyto hrůzné myšlenky, obavy a naděje také tu a tam lomcovaly; ale nikdy mne neovládly. Nevěřil jsem v možnost trvalejšího a opravdového vítězství toho bídného, rozvratného a morbidního fašistického a nacistického moru - nevylučuje při tom částečný a velmi dočasný jejich triumf - nevěřil jsem zejména nikdy, že se takové i dočasné vítězství může omezit jen na nás, na Československo, a proto jsem vždycky odmítal mluviti o Mnichove a o roku 1938-39 jako jen o naši nějaké české a slovenské katastrofě, chápaje pohromu tu hned od září 1938 pouze a jedině jako začátek dlouhého, nad jiné bolestného a bouřlivého procesu, jenž bude jedním jediným celkem a zasáhne jiné státy, snad hůře nežli nás samé, a Evropu zastihne téměř celou. Chápal jsem dále od roku 1933-34 minulou válku a celých dvacet let bojů mezi ní a válkou dnešní o fašism a nacism, jako jeden jediný proces, který může a snad musí skončit nakonec jen novou grandiosní krisí. Proto odcházeje v říjnu 1938 do ciziny, připravoval jsem už záměrně a soustavně všecko na druhý odboj.

Tak jsme začali společně - a za součinnosti našeho lidu - svůj exil a svůj odboj; my, činitelé vojenští a političtí, naši prostí lidé i naše inteligence. Všichni si dnes s uspokojením můžeme říci, že naše vedení československého odboje nikdy nezakolísalo, že od prvního okamžiku boje jej chápalo jako celoevropský a světový, že já sám osobně počítaje už od října a listopadu roku 1939 s možností pádu Francie, neztratil jsem víry v odpor Velké Britannie, počítal jsem s určitostí v pomoc Spojených států a s absolutní jistotou jsem věřil, že ač se stane, co stane, Sovětský svaz se do války dostane a že půjde v každém případě proti nacismu a tudíž po linii, po které musíme, děj se co děj, jiti i my až do nevyhnutelného a nezadržitelného konce. A proti názoru ohromné části světového veřejného míněni, převládajícího od roku 1939 až téměř do konce roku 1942 ve všech spojeneckých státech, jsem pokládal ruskou revoluci už dávno za revoluci vítěznou a úspěšnou a tudíž i Sovětský svaz za stát, který v této válce půjde do krajních svých možností a poražen v žádném případe nebude. A z toho pak vyplýval - na rozdíl od jiných - i můj závěr, že Sovětský svaz a svět západní Evropy se nakonec nutně dohodnou a dohodnout musí, že společně válku vyhrají a že budou společně dělat i vítězný mír.

Toto byla moje diagnosa světové situace už od roku 1939* Na jejím základě jsem si v prvních třech rozhodujících válečných letech tvořil svou ideologii této ohromné světové války, ideologii naší národní politiky a našeho osvobozenského boje v této veliké krisi. Nikdy jsem od ní z jakýchkoliv oportunistických nebo osobních důvodů neustoupil a nikdy jsem v tom nezakolísal. Nebyla to koncepce stranická anebo politicko-taktická, byla to koncepce dnešního evropského vývoje jako celku a můj názor filosoficko-historický o celé krisi dnešní doby a dnešního světa.

Historii této války s našeho hlediska dobře znáte a nebuduji probírat podrobně; už koncem roku 1938 a během roku 1939 dělali jsme intensivní přípravy doma i v cizině k svému příštímu politickému zápasu. Já sám připravoval plány k organisací zahraničního hnutí vojenského a politického ihned po Mnichově a později jsem sbíral a organisoval společně s vámi všemi a ostatními spolupracovníky ve Francii, Anglii, Americe 3 pak také v Sovětském svazu všechny naše síly a silečky k boji na život a na smrt. Měli jsme zejména na počátku obtíže, nesnáze a i spory, ale většinou jen osobní a vcelku bezvýznamné.

Ve srovnání s válkou minulou a ve srovnání s tím malým počtem opravdové politické emigrace za našeho prvního odboje s válkou dnešní byla problematika dnešní války a nynějšího odboje nesrovnatelně komplikovanější nežli problematika odboje za války minulé; byla pro nás, pro malý slovanský národ v samém srdci Evropy, plna těžkých, neuvěřitelně těžkých problémů a je ideologicky pro nás pro všechny současně velikou revolucí. Ale přes to všecko - po těžkých obtížích - jsme docílili nejdříve v listopadu 1939 organisace a uznání Národního výboru pařížsko-londýnského a pak v červenci roku 1940 uznání první provisorní vlády a založení naší zahraniční armády, nejdříve ve Francii a pak v Anglii. Zároveň jsme si vytvořili své zahraniční státní zřízení, založené na principu právní a politické kontinuity první republiky, celistvosti našeho předmnichovského území a na respektování hlavních zásad naší původní státní konstituce, jejíž nutnou změnu doma jsme ovšem všichni od počátku bezesporně uznávali a přijali. Současně jsme přijali zásadu, že o hlavních problémech naší vnitřní politiky má právo rozhodnout s konečnou platností teprve náš lid doma, že také poměr Čechů a Slováků teprve doma na základě principů, které involvují plnou rovnoprávnost nás obou, Slováků i Čechů, v budoucím státě bude vyřešena a že se to stane svobodnou demokratickou cestou a plnou bratrskou dohodou.

To byly hlavní zásady, na nichž jsme vybudovali své osvobozenské hnutí. Po mém soudu byla tato ideologie našeho boje o osvobození v celé své úplnosti, spojená s naší celkovou prosovětskou orientací mezinárodní a naší ideologií druhé světové války vůbec, jednou z hlavních příčin úspěchu celého našeho odboje.

Opakuji, že jsme v této válce opravdu důsledně a nekompromisně šli v boji svém s vámi, s lidem, s národem a nikdy ani na okamžik jsme se od něho neodloučili. Proti Mnichovu jsme pozdvihli prapor kontinuity státu a položili jsme si za úkol co nejrychleji uvésti z prachu ponížení, z temnoty fašismu a z prázdnoty mezinárodní neexistence náš lid a náš stát znovu v řady svobodných, mezinárodně plně uznávaných států a národů. Docílili jsme nejprve uznání Velké Britannie a pak řady států ostatních. Když bylo napadeno sovětské Rusko a byla okamžitě podepsána naše první spojenecká smlouva s ním, další uznání rychle následovala a naše mezinárodní situace se krok za krokem konsolidovala.

Stálo to neuvěřitelně mnoho práce, bojů, starostí, byla to často bolestná zklamání a ovsem byly to zase na druhé straně mnohé radostné úspěchy a mnohá vítězství a triumfy. Teprve tato válka učiní z našeho státu, Československa, za pomoci Sovětského svazu definitivně a s konečnou platností člena mezinárodního společenství národů. Bez Ruska jsme jím trvale být nemohli.

Druhý veliký výsledek našeho boje je definitivní odčinění toho, čemu možno říkati mnichovská dohoda. I tento boj byl bojem, jenž byl a jednou bude ještě vášnivěji sledován a dle toho bude také politiky a historiky evropské diplomacie hodnoceno celé období tak zvané politiky „appeasementu“ jako jedno z období pro Evropu nejsmutnější a nejosudnější. V plném vědomí toho, co říkám, tvrdím, že k válce z roku 1939 dojít nemusilo. Zdá se, že to pro mnohé státy bude také jedním z období nejspornějších a s následky pro ně nejtěžšími. Znáte můj vztah k této neblahé fazi evropské politiky, znáte můj boj o mír před i za tehdejší krise z roku 1938 a pak boj za odčiněni Mnichova. Prožili jsme v této těžké době veliký přelom, veliký obrat a veliký vnitřní přerod. Boj ten náš stát nakonec úplně vyhrál, neprohřešiv se v ničem ani proti své cti, ani proti své lidské důstojnosti, ani proti své veliké národní tradici.

Odčinění Mnichova bylo ovšem pro nás za války otázkou zásadní a celonárodní; ale pro mne to byla především otázka mravní. A já to pokládám právě z důvodů mravních za jeden z největších úspěchů našeho osvobozenského boje. Mezinárodně nám svět západní v roce 1938 těžce ukřivdil. Budiž konstatováno, že touto válkou a svými oběťmi během ní svou tehdejší těžkou křivdu napravil. Bylo to odčiněním křivdy na nás spáchané; ale co víc: dávalo to zadostiučinění naší správné orientaci zahraničně-politické z roku 1938 a v neposlední míře to potvrzuje správnost naší společné politiky se Sovětským svazem z let před mnichovskou krisí, neboť Mnichov byl mezinárodně neméně útokem na Sovětský svaz nežli na nás samé.

Třetí veliký úspěch našeho zahraničního boje vidím v mezinárodním vyřízení věcí slovenských. Odloučení Slovenska od zemí českých byla rána, namířená do srdce našeho státu. To všichni naši odpůrci vždycky věděli a dle toho odloučení Slovenska od zemí českých plánovali. Já nechci o rozdělení Čechů a Slováků a o jeho politických důsledcích užívati dnes velikých slov; jedno však je jisto: všem našim odpůrcům vždy i v budoucnosti půjde o to, aby naši jednotu rozbili, abychom tím byli oba slabí a oba nesvobodní, abychom byli jejich podomky a jejich otroky, abychom byli prostě oba, i my i Slováci, v područí.

V tom vidím veliké vítězství našeho dnešního boje, že byla mezinárodně znovu zajištěna, udržena a probojována - na nových a zdravějších základech - jednota československá. O tom, co by Tisovo a Tukovo lehkomyslné, nesvědomité a zločinné hazardérství bylo znamenalo politicky pro Slováky, není třeba se šířit. A až budeme nyní soudit - vedle vinníků režimu pražského - zločinný režim Tisův, provinivší se fašismem, zradou, kolaboracionismem a vypověděním války Sovětskému svazu, Velké Britannii a Spojeným státům, nezapomeneme na to smrtelné nebezpečí, do něhož bratislavský luďácký režim Slovensko uvrhl.

Čtvrtý veliký a rozhodující úspěch naší společné práce v této druhé světové válce je to, že naše hnutí světově organisované nejdříve v Anglii a ve Francii,, pak v Sovětském svazu a ve Spojených státech nám dalo možnost, umístit československý lid v této strašné světové bouřce na místo, které mu náleželo a náleží. Československý lid nemohl nebýt oficiálně a mezinárodně na frontách vojenských a politických, mravních a diplomatických, na nichž se bojovalo o budoucnost a svobodu lidstva v jedné z největších válek lidské historie.

Naši vojáci a letci bojovali skoro na všech vojenských frontách této války. Začali jsme se organisovat vojensky ihned brzo po Mnichově a zejména hned po 15. březnu 1939; naši letci a vojáci bojovali už ve Francii, byli pak po jejím pádu s největšími obtížemi přepraveni do Anglie a vykonali i zde skutečně platné vojenské služby. Pak jsme se účastnili bitvy o Anglii a bojovali na frontě letecké více nežli čtyři léta. Budiž zdůrazněno, že svou účast na frontě východní, v Sovětském svazu, jsme záměrně připravovali hned po pádu Polska - už tehdy dostal ode mne v tom smyslu instrukce generál Svoboda - a náš sbor na frontě sovětské vykonal v posledních třech letech práci úctyhodnou a Sovětským svazem uznávanou. Společně s našimi vojáky a letci na západě byl to především tento sbor,jenž zakládal naši novou vojenskou tradici. Také na blízkém východě naši vojáci vykonali své povinnosti v plné míře.

Dovolte však, abych vedle toho aspoň jedním’ slovem zdůraznil, že vojensky bylo vykonáno velmi mnoho i u nás doma: slovenské povstání z roku 1944, naši partyzáni na Moravě a na Slovensku a konečně náš rozhodný boj v Praze v posledním týdnu války budou míti pro nás své význačné místo v této válce. Naše celé podzemní hnutí v českých zemích i na Slovensku, příslušníci naší armády doma, jejichž oběti - vedle obětí činitelů politických - byly opravdu veliké, naše společné a jednotné politické hnutí po celou dobu války, naši popravení, umučení, naši věznění v kriminálech a v koncentračních táborech, ti všichni konali svou povinnost skvěle. Budiž jim vzdáno uznání stejně jako našim vojákům frontovým.

Nezazlíte mi, když velmi rozhodně znovu prohlásím a zdůrazním, že jsme po celých šest let žili a dýchali jen vaším zdejším životem, že jsme se vždycky s vámi cítili jedno tělo a jedna krev, že jsme nikdy na nic než na svůj lid nemyslili; mezi námi a vámi nebylo nikdy sporů a rozdílů, Londýn, Moskva a naše domácí prostředí stejně všecko cítily a stejně všecko prožívaly. Bylo to jako krásný, jednotný, celonárodní velký povel, když jsme se všichni v Moskvě v březnu roku 1945 v jednom jediném spojení sjednotili a národně plně sloučili.

Vracejíce se tudíž - vláda i já - dnes domů z exilu a z války, můžeme se ctí i sebevědomím říci svému lidu, že jsme uhájili jeho čestné místo mezi národy ostatními; a historie této války nám to jistě potvrdí. Naše národní a státní dějiny budou opět vykazovat z průběhu druhé světové války řadu činů vojenských, politických a diplomatických, které nás důstojně obohatí a které znovu potvrdí naši velikou tradici národní, českou i slovenskou, naši demokratickou ideologii dřívější i naši dnešní velikou tradici slovanskou, a ovšem i naši mravní posici jak v naší dřívější historii, tak i v historii Evropy a světa dnešního.

Ustavením vlády na našem domácím osvobozeném území jsme skončili formálně období svého boje v exilu. Státně-politicky svým návratem domů začínáme úplně nové období své vnitřní a mezinárodní politiky. Vracíme se sice k normálním zákonům politické práce doma, ale náš domov bude dále v proměně, v revolučním přizpůsobování se novým změněným poválečným poměrům a ve značném politickém kvasu. Doma, i když budeme i nadále usilovat o všestrannou národní i státní disciplinu, bude vše znovu postaveno na normální demokratický život politických stran, na základnu demokratické diskuse, na základy našich domácích konstitučních a jiných zákonů a vše bude orientováno již dle příprav pro poválečný život vnitro-politický. Ve svém posledním rozhlasovém projevu domů z Londýna jsem už pověděl, jak se dívám na hlavní věci z toho, co bude nyní u nás don;a.

O tom všem budeme mluviti více v příštích týdnech a měsících. Půjde o vybudování nového politického života a postavení nového našeho domova. Bude třeba nově formovat politické strany a zredukovati jejich počet proti době předválečné, nově vytvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést. Heslem naším budiž: definitivně odgermanisovat naši vlast, kulturně, hospodářsky, politicky. Bude třeba dát nový ráz našemu hospodářskému a sociálnímu životu republiky, připravovat nové plánování průmyslové a zemědělské, nové plánování a rozvoj kulturní, který nám tak vandalským způsobem šest let ničil nacism, s přesným plánem nás národně krok za krokem postupně ubíjet a ničit a nakonec nás plně jako kulturní národ vyřídit. Bude třeba důkladně zreorganizovat naši veřejnou správu a připravovat plánování nové československé armády, její dokonalé vybudování a přizpůsobení se novým poměrům. A vše to bude třeba postavit na pevný právní základ nové ústavy republiky.

To vše budou naše nové veliké úkoly, to vše na nás čeká jako na ty, od nichž bude národ nyní očekávat veliký budovatelský elán a rozmach.

Já vím, že to nebude práce snadná; já vím, že se nám bude pracovat obtížněji po tom hrozném zpustošení naší vlasti a po tom neslýchaném vyplundrování všeho našeho hospodářského, průmyslového, zemědělského a kulturního života. Ale věřím ve velikou národní disciplinu, věřím ve veliké národní české a slovenské vlastenectví, věřím ve velikou a tak toužebně a vlastenecky připravovanou všeobecnou národní obnovu.

Tož všichni do nové práce, do nového, požehnaného, toužebně očekávaného úspěšného národního života!

A nemohu skončit tento svůj první referát z doby válečné českému a slovenskému lidu, aniž bych - vstupuje do naší věčné, nádherné, vítězné a jásající Prahy - nezdůraznil: buďme vděčni národům Sovětského svazu za ohromné oběti, které pro nás v této veliké válce přinesli, buďme vděčni Rudé armádě za veliké vypětí sil a obzvláštní vojenské umění, které jí umožnilo docílit těch grandiosních vítězství nad německou zběsilostí, jakých snad v historii Rusko nikdy nedocílilo. Buďme vděčni Velké Britannii, která osvědčila tolik statečnosti a tolik houževnatosti, která v jedné době války dovedla sama vydržet ohromný nápor německý a zachránila tak svět od již již přicházející německé pohromy; a buďme vděčni Spojeným státům za jejich nebývalý válečný rozmach a jejich překvapující úsilí vojenské, které spoluzachránilo demokracii a přivodilo naše dnešní vítězství. Vzpomeňme vděčně Stalina, Churchilla a Roosevelta za všecko to, co pro lidstvo v této válce vykonali! A nezapomínejme na Francii a na všecky ostatní spojence! Zaslouží všichni uznání a díky. Svým utrpením a bojem se všichni zasloužili o vítězství demokracie.

A pro svou budoucnost si znovu přísahejme: zůstaneme vždycky věrni svým velikým tradicím českým a slovenským, zůstaneme věrni svým lidovým, demokratickým a sociálním ideálům naší revoluční doby a zůstaneme věrni své družbě, své spolupráci a ideálům naší nové - a společně prolitou krví posvěcené - slovanské politiky s velikým národem ruským a s ostatními národy slovanskými!

Projev presidenta republiky Dr Edvarda Beneše na Staroměstském náměstí v Praze 16. května 1945. Vydalo ministerstvo informací jako publikaci č. 3/45. I. vydání v květnu 1945. Písmem Aldine Bembo vytiskla „Tiskařská, nakladatelská a novinářská společnost akciová v Praze“, třída maršála Stalina