Přepadení bývalé četnické stanice Třemešná,

okr. Krnov,

líčím zevrubně, neboť jsem při tomto přepadu ordnery od prvopočátku byl a celé je prodělal.

Dne 22. září 1938 kolem 15. hod. (byla to doba snad stanovená pro přepady všech četnických stanic v Osoblažském výběžku) vtrhlo na četnickou stanici a dvůr stanice v Třemešné asi 20 – 30 a snad i více ordnerů ve stáří od šestnácti do padesáti roků, ozbrojených pistolemi a puškami a na rukávech měli hákové kříže. Někteří měli i lovecké pušky a žádali vydání zbrání, které jim byly na příkaz okresního úřadu v Krnově odebrány a odvezeny do Krnova. Jednalo se o zbraně lovecké i o pistole.

Byl jsem na stanici ještě s třemi četníky. Jelikož jsme něco podobného předvídali, byli jsme všichni vyzbrojeni a připraveni k zákroku. Vyšší velitelství však zakázalo použít zbraně, jen v případě napadení střelbou, a není-li jiné možnosti zákrok likvidovat.

Byli jsme tedy ozbrojeni my a byli ozbrojeni i ordneři, povstalci. Jeden starší ozbrojený ordner jménem Kirchner mne vyzval, že nesmíme použít střelné zbraně, neboť jinak budeme zastřeleni všichni, až musíme vyčkat rozhodnutí. Připadalo mě to tak, jako by čekali na někoho, kdo má další jednání rozhodnout.

Asi po 5 až 15 minutách se přihnala tlupa asi 10 až 15 ordnerů ozbrojených ponejvíce pistolemi. (Zdálo se mi, že měli na rukávech s hákovými kříži ještě něco jako umrlčí hlavy.) Ti se na nás vrhli se slovy: „Die Waffen hergeben“ a trhali z nás zbraně i s opasky. Zbraně se na žádný pád použít nedalo, neboť jsme byli naprosto zbaveni akční volnosti (stanice byla plná ordnerů) a každý ordner, který každého z nás odzbrojoval, byl ještě chráněn dvěma ordnery s napřaženými pistolemi, že na nějakou obranu nebo rozkaz k odporu nebylo prostě pomyšlení.

Po našem odzbrojení mi nařídil jeden starší ozbrojený ordner, že četníci z mé stanice (Vydomus, Rejthar a Rozínek) mohou odjet vlakem a že já tu musím zůstat jako rukojmí. Odeslal jsem četníky do Krnova k okresnímu četnickému velitelství a zůstal jsem na stanici. Po jejich odjezdu mě jeden „s umrlčí hlavou“ vyzval, že musím zařídit, aby skupina četníků umístěná na stráni nad nádražím v Třemešné (jednalo se o družstvo SOS v bunkru) odevzdala ihned všechny zbraně a náboje. Pak že mohou odejet. Neodevzdají-li zbraně, že budou obklíčeni a postříleni.

Řekl jsem mu, že tato skupina spadá pod jiné velitelství, které je v Bruntále a že jim bez povolení tohoto velitelství nemohu dát žádný rozkaz. Umožnil mi telefonické spojení s hlavním velitelstvím SOS v Bruntále (pplk. Šitina), neboť telefonní linka z Třemešné až po Město Albrechtice u Krnova byla obsazena ordnery. Hlásil jsem pplk. Šitinovi nastalou situaci a žádal o rozkaz, jak se mám v dané situaci zachovat.

Velitel SOS mi sdělil, že družstvo SOS nad nádražím v Třemešné obdrželo již patřičné rozkazy, jak se má zachovat v případě napadení střelnou zbraní ze strany kohokoliv. Ostatně, že nemá námitek, abych šel za nimi na stanoviště a sdělil jim, aby nepoužívali střelné zbraně, nebudou-li napadeni. Toto jsme řekl zmíněnému ordnerovi a on mi nařídil, že musím jít na stanoviště k družstvu SOS s nimi a použijí-li proti nim střelné zbraně, budu já první, který bude ordnery zastřelen, a pak ti ostatní.

Byla toho dne již značná tma, když jsme se odebrali ke stanovišti družstva SOS. Já jsem musel jít první a u nádraží v Třemešné čekala již spousta ozbrojených ordnerů. Věděli jsme, že se vojenské zbraně (pušky i pistole) pašují v noci z Německa, neboť státní hranice byla místy jen přes potok nebo říčku.

Stanoviště družstva SOS bylo dobře vidět, neboť příslušníci SOS tam měli pod rovnou střechou krytu pověšenou rozžatou formanskou svítilnu. Jeden z ordnerů (asi velitel) dával pak polohlasem shromážděným ordnerům rozkaz, jak budou postupovat k družstvu na stráni. Mně pak jeden z ordnerů připevnil do knoflíkové dírky u blůzy rozžatou malou železničářskou svítilnu. Udělal to asi proto, že jakmile příslušníci SOS uvidí blížit se světlo, zahájí palbu a já bych byl v tom případě zastřelen.

Šel jsem tedy na rozkaz vedoucího ordnera před rojnicemi ozbrojených ordnerů po stráni ke stanovišti SOS, kde jsem viděl světlo. Stráň byla dosti příkrá, takže se po ní těžko šlo. Já sám jsem už byl značně nervově i tělesně vyčerpán. Někdo z ordnerů mně nasadil hlaveň pušky do zad a tlačil vzhůru slovy „Vorwärts, schnell“. Volal jsem, aby mne příslušníci SOS slyšeli. Už jsme byli na dosti krátkou vzdálenost ( v noci se to nedalo odhadnout). Slyšel jsem, jak velitel ordnerů dává polohlasně rozkazy a nabádá k opatrnosti před event. střelbou ze strany SOS..

Asi tak po půl hodině jsem se přiblížil k osvětlenému stanovišti SOS. Nepozoroval jsme žádnou reakci na náš příchod. Ordner, který mne tlačil puškou do zad, zmizel, a tu se za malou chvíli ozvalo hromadně: „Hurá, hurá …“ a stanoviště bylo obklíčeno ordnery, kteří vnikli dovnitř s voláním: „Hände hoch!“ Stanoviště však členové SOS opustili, ale rozžatá svítilna visící v bunkru ordnery oklamala. Velmi zuřivě prohledali bunkr a našli pouze asi devět vojenských pušek a tři kulomety, ovšem bez závěrů.

Ordneři byli rozzuřeni, že členové družstva SOS zmizeli a zbraně, že jsou bez závěrů. Napadli mě sprostými nadávkami, že jsem já sám to zavinil, že jsem šel velmi pomalu, čehož využili členové SOS k odstranění závěrů z pušek a kulometů a k opuštění krytu.Chtěli mě na místě zastřelit za nepodařený podnik, ale našel se jeden z nich, který prohlásil, že každý nepřítel využívá za války všech možných lstí, aby druhému nepříteli způsobil škodu, což se stávalo za první světové války denně. Tak od mého zastřelení opustili, vzali všechny pušky a kulomety bez závěrů i bedny s ostrými náboji a odnesli vše do Třemešné.

Já jsem pak byl odveden na četnickou stanici v Třemešné, kde byla v mé nepřítomnosti prováděna jinými ordnery domovní prohlídka. Ve skříni kanceláře velitele nalezli tři náhradní hlavně do lehkého kulometu a v bedničkách ostré náboje do pušek a kulometů.

Byla to pro mne zase těžká situace a tentokrát jsem si stoprocentně myslel, že mě odpraví, jelikož se pořád kolem mne točili s pistolemi v rukou a byli rozzuřeni, jen stisknout spoušť. Pak se šli radit ven a já už jsem se v duchu loučil s manželkou a dětmi, protože jsem byl přesvědčen, že jak se ordneři vrátí, bude můj osud zpečetěn a já budu někde na dvoře odpraven, jak se stalo v Liptani.

Za hodnou chvíli se vrátili a nařídili třem ordnerům, kteří mě střežili, abych byl pod bodákem zaveden na nádraží. Stěží jsem na nádraží došel, jak jsem byl fyzicky i nervově vysílen. Na nádraží mne posadili v kanceláři do kouta a střežili tři ordneři. Byl jsem hodně zpocen v obličeji a sahal jsem rukou do kapsy pro kapesník. Tu jeden ordner po mně skočil a já myslel, že mi ruku vykroutí. Vůl, myslel, že tam mám nějakou zbraň. Prosil jsem o trochu vody, ani tu mi nedali.Nato přijel do Jindřichova vlak – poslední vlak toho dne – a ordneři mě doprovodili až k němu. Nasedl jsem a jak jsme přijížděli do nádraží Město Albrechtice, viděl jsem, že je rovněž obsazeno ordnery a hákovými kříži na rukávech. Pušky, kterými byli ozbrojeni, byly každopádně pašované z Německa.

Při příjezdu do Krnova bylo nádraží obsazeno našim vojskem a já jsem pak za doprovodu několika vojínů odešel k okresnímu velitelství, kde jsem se hlásil zástupci okresního četnického velitele, vrchnímu strážmistru Sokolovi. Druhého dne jsem pak ještě vykonával službu s místními příslušníky četnictva při vylepování mobilizačních vyhlášek. Další den jsem byl odeslán do Bruntálu, kde jsem byl přidělen na četnickou stanici k výkonu služby. Situace byla velmi napjatá, v noci se střílelo ze střech téměř každého domu po chodcích a do oken státních úřadů. Ve dne byly podezřelé osoby shromažďovány v budově okresního soudu a okresního úřadu. Pak nastalo začátkem měsíce října 1938 předávání Sudet po etapách.

Antonín Šváb, tehdy Třemešná