Pražská operace vyráží

Sovětské velení na vážnou situaci velmi rychle reagovalo. Generál S. M. Štemenko ve svých vzpomínkách o práci sovětského generálního štábu za války píše, že 6. května ve 4 hodiny ráno oznámil generál H. Píka sovětskému generálnímu štábu, že v Praze vypuklo povstání a že Česká národní rada žádá o pomoc.

J. V. Stalin, který byl ihned informován, rozhodl, aby maršál Koněv zahájil útok ve směru na Prahu nikoli 7. května, jak bylo plánováno, ale ihned. A tak hned v ranních hodinách 6. května byl proveden průzkum bojem a ve 14 hodin téhož dne přešly do útoku armády na směru hlavního úderu od Drážďan na Prahu. Do vzniklého průlomu pak vyrazily tankové armády generálů Rybalka a Leljušenka. Ty měly za úkol, jakmile to terénní podmínky dovolí, uskutečnit smělý a rychlý operační manévr na Prahu. Zatím však byly ještě před sovětskými vojsky Krušné hory a ke všemu začalo pršet, takže déšť, bláto, rozmoklé cesty a horské podmínky nebývale ztěžovaly sovětský útok.

K tomu ve svých pamětech uvedl maršál I. S. Koněv: „Stále mi nešla z hlavy dukelská operace z r. 1944. Tehdy jsme se také probíjeli přes hory... A právě taková situace se vytvořila před zahájením pražské operace. Abychom co nejrychleji zničili milionové uskupení Schómera v Československu, abychom obsadili Prahu a zachránili město před zničením a obyvatele Prahy, ale nejen Prahy, před vyhlazením, nezbývalo nic jiného, než probíjet se přímo přes Krušné hory. Jiná cesta nebyla... A proto bylo nutno učinit vše, abychom nedali Němcům možnost zadržet náš útok na horských přechodech.“

Zvláště pro tankisty bylo skutečně hrdinským činem projet po úzkých a těžko sjízdných horských cestách. A přitom se nejednalo o jednotlivé tanky, ale Krušné hory musely překonat stovky těchto těžkých bojových mašin. Za těchto nesmírně obtížných podmínek v ranních hodinách 8. května sovětské tankové

jednotky překonaly Krušné hory a osvobodily první česká města Teplice, Most, Litvínov, Bílinu, Slaný. České obyvatelstvo je vítalo s obrovským nadšením. Do večera 8. května dosáhly první sovětské jednotky města Louny ve vzdálenosti 60 km od Prahy. Úspěšně probíhal útok sovětských vojsk i na směru Brno - Praha, takže uzavření obkličovacího kruhu se stalo pro německá vojska v českých zemích velice konkrétní hrozbou.

Pražští bojovníci zatím hrdinně odolávali německým útokům, i když síly byly nerovné, zvláště pokud se týká výzbroje. Zároveň však došlo v průběhu povstání k vážným komplikacím. Mezi ně patří především příchod vojsk generála Vlasova do Prahy. Byly to ozbrojené síly, do nichž byli naverbováni někteří sovětští zajatci a další sovětští občané, nahnaní na nucené práce do Německa, kteří byli ochotni zradit a v německých službách bojovat proti vlastnímu lidu. Již na přelomu dubna a května se ocitla v prostoru západně od Prahy 1. divize vlasovců pod velením generála S. Bunjačenka. Tehdy došlo k prvním kontaktům vlasovců s představiteli českého odboje, á sice s četnickými důstojníky a představiteli protektorátního tzv. vládního vojska. Z těchto jednání Bunjačenko získal přesvědčení, že čeští „nacionalisté“ připravují povstání a potřebují zbraně. Jestliže jim vlasovci pomohou, získají obrovské alibi, protože česká vláda, která z toho vznikne, jim bude zavázána, Američané budou takovou vládu chránit a zároveň se neodváží vydat vlasovce sovětské straně.

Příchod vlasovců do Prahy a jejich vystoupení 6. května proti Němcům mělo bezesporu zpočátku svůj význam a pro Němce to bylo určitě překvapení. Důležité bylo, že do boje proti nim vstoupili zkušení vojáci, kteří byli lépe vyzbrojeni než povstalci. Zásah vlasovců proto v prvních dnech povstání pozitivně ovlivnil situaci zvláště na západních a jihozápadních okrajích Prahy. Na druhé straně to však zkomplikovalo situaci uvnitř povstaleckého tábora. Bylo totiž velké nebezpečí, že se to odrazí v postoji Sovětské armády k povstání. Proto Česká národní rada pod tlakem pokrokových sil vydala 7. května prohlášení, v němž se zcela od vlasovců distancovala. Nato začali vlasovci večer 7. a hlavně 8. května z Prahy spěšně odcházet. Důvodů jejich odchodu bylo několik. Především zjistili, že povstání má jiný charakter, než předpokládali. S tím pak souviselo i zjištění, že Američané do Prahy nepřijdou. K útěku na jihozápad směrem k americkým pozicím je však přiměly především zprávy, že sovětské jednotky od Drážďan a Brna postupují na Prahu. Pražské dobrodružství vlasovců tím neslavně skončilo, jedinou otázkou zůstalo, do jakého zajetí padnou.

Doc. PhDr. Václav Melichar, DrSc. - Nezapomenutelný květen 1945, str. 279-280

z knihy – Cesta ke svobodě, kolektiv autorů, Orego, 2005, ISBN 80-86741-35-4