Přátelství mezi Čechy a Lužickými Srby
Lužičtí Srbové. Národnostní menšina v Německu, v jeho východní části. Každý, kdo se učil ve škole německý jazyk, věnoval se aspoň v jedné kapitole tématu »Lausitzer Sorben«. Lužickosrbský národ je národ slovanský a jazykově dosti blízký Čechům. Byly doby, kdy jeho příslušníci měli velký zájem, aby patřili spolu s námi do jednoho státního celku. Protože nemají svůj mateřský národ (a stát mimo Německo), jsou vděčni za český patronát.
Lužická srbština je nejméně početný západoslovanský jazyk, který se člení na hornolužickou srbštinu (bližší češtině) a dolnolužickou srbštinu, jež je bližší polštině, s přechodovým nářečím ve Střední Lužici (kolem městečka Slepo).
Problematice současného života Lužických Srbů, kteří jsou našimi severními sousedy, jejich vzdělávacímu systému a jedinečnosti jazyka i kultury, jakož i aktuálnímu problému – povrchové těžbě uhlí v Lužici, se v únoru věnovala konference v českém Senátu PČR. Je potěšitelné, že se kompetentní lidé zajímají o spřátelený národ, jehož příslušníci inteligence měli historicky většinou možnost získávat vzdělání v Čechách.
Spoluprací s Lužickými Srby se zabývá Stálá komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, neboť Lužičtí Srbové mají status našich krajanů. Protože se jedná o přátelství dlouhodobé přesahující staletí, senátní komise se snaží nalézt cesty, jak i v současné době lužickosrbskému národu pomáhat. Určitým delikátním momentem zde je, že Lužičtí Srbové jsou občany našeho dominantního západního souseda.
Z historie
Slovanské kmeny se usídlily na teritoriu Horní a Dolní Lužice v 6. století. Hospodářskou samostatnost ztratily již v 10. století a na Lužici rozložené slovanské kmeny nevytvořily žádné samostatné státní formy. Proto byla lužická srbština víceméně stále utlačována silným živlem germánským. V dobách hitlerovského Německa byla potlačována a zcela zakázána jako slovanský jazyk, neboť jeho nositelé »zde ostatně nemají co pohledávat«.
Čechy a Lužické Srby váže přátelství přes staletí. Od 14. století do první třetiny 17. století nepřetržitě patřily obě Lužice České koruně. Český král byl současně lužickým markrabím. Roku 1635 je Ferdinand II. postoupil jako náhradu válečné pomoci Janu Jiřímu I. Saskému, ovšem jako dědičné léno českého krále a se zárukou zachování náboženských práv. Právě tyto záruky usnadnily studium Lužických Srbů v Praze, tj. mimo jejich vlast. Vídeňský kongres (1815) přinesl významné zmenšení saského území, Dolní Lužice a část Lužice Horní připadly Prusku, čímž se tato sídelní oblast roztrhla mezi dva státní celky. Sjednoceny byly až vznikem jednotné německé říše.
Málo se ví, že Společnost přátel Lužice, která byla v protektorátu Němci zakázána a jejíž přední představitelé padli v boji s fašismem (například význační sorabisté bratři Josef a František Pátovi), po osvobození podporovala připojení Lužice k Československu.
Německá demokratická republika se nechovala k Lužickým Srbům macešsky, naopak. Jazyk i kultura se veřejně užívaly a rozvíjely tak, jak to bylo v silách lidově demokratického německého státu. Lužičtí Srbové získali vlastní kulturní autonomii. I současný německý stát a spolkové země Sasko a Braniborsko jazyk i kulturu podporují, ostatně tak to plyne z Evropské charty regionálních nebo menšinových jazyků i z ústavy obou spolkových zemí. K podpoře jazyka a kultury slouží také směrnice obcí a krajů v srbském sídelním prostoru. Ovšem reálná situace není tak růžová, jak se jeví – německý živel přirozeně zatlačuje rozvoj lužickosrbského jazyka i kultury. Vysílání ve veřejnoprávním rozhlase a televizi v jejich národním jazyce je časově velmi omezené.
Lužický seminář
Na procházce Malou Stranou v Praze můžeme narazit na barokní budovu Lužického semináře. Vyrostla poblíž Karlova mostu v letech 1726-1728. Seminář byl založen za vlády českého a uherského krále a římského císaře Karla VI. V době vrcholného období baroka jako konvikt (internát s duchovním zaměřením) pro římskokatolické studenty bohosloví, kteří v Lužici nemohli získat odpovídající vzdělání. Pozemek zakoupili ze svých prostředků kaplan u sv. Josefa na Malé Straně Jurij Józef Šiman s bratrem Měrčinem Norbertem, kanovníkem budyšínské kapituly, kteří byli Lužickými Srby. Lužický seminář postavil jeden z nejproslulejších architektů své doby Kilián Ignác Dientzenhofer.
Studenti v semináři nacházeli zázemí pro studium – bydleli zde, stravovali se v jídelně v přízemí, probíhala zde částečně i výuka. Později mladší studenti navštěvovali gymnázium na Malé Straně, starší studovali na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Bez nadsázky možno říci, že několik generací lužickosrbských intelektuálů bylo formováno právě v Praze. Bydlel zde i lužickosrbský buditel, kněz, jazykovědec, novinář a reformátor lužické srbštiny Michal Hórnik (1833-1894) – po němž je pojmenována zdejší knihovna, která je největší knihovnou lužickosrbské literatury mimo území Lužice (nyní ve správě Společnosti přátel Lužice).
Lužický seminář fungoval až do roku 1922, kdy byl míšeňským biskupstvím, které dále nechtělo podporovat výchovu studentů v národním a slovanském duchu, zrušen. Barokní budova přešla po druhé světové válce do vlastnictví Společnosti přátel Lužice a sloužila opět jako kolej pro lužickosrbské studenty až do roku 1954.
Ohrožený jazyk
Zastřešující institucí Lužických Srbů je organizace s poetickým názvem Domowina. Jejich zájmy artikuluje ve všech směrech, od komunální po evropskou úroveň. Počet členů Domowiny dosahuje sedmi tisíc (více na www.domowina.de). Pak je zde Nadace lužickosrbského národa jako podpůrný instrument státu a spolkových zemí (www.stiftung.sorben.com). Oba krajské (zemské) parlamenty mají lužickosrbské rady. Fungují lužickosrbské instituce a spolky. Na papíře to tedy vypadá uspokojivě. Jenže…
Jazyk se jako běžný, každodenní komunikační prostředek užívá zejména v soukromí srbských rodin, kde je naděje, že se přenáší z rodičů či prarodičů na děti. Pak se jím hovoří v životě občanských spolků a církevních komunit, ve vzdělávacím systému (školky a základní školy – právě ve školství mohou velmi pomoci naši učitelé, o což naše představitele Lužičtí Srbové žádají), částečně v pracovním životě a částečně v médiích. Dohromady tedy žádná sláva. Člověku přijde na mysl, zda má jazyk bez vysokoškolského stupně vzdělání perspektivu. Vždyť mladí jím mají šanci hovořit, vedou-li je rodiče a učitelé, maximálně do maturity, ale nikoli na univerzitě. V jazyce se tak nemůže rozvíjet terminologie vědeckých oborů…
»Ano, jazyk je ohrožen,« konstatuje europoslanec Jaromír Kohlíček, jenž je velkým přítelem Lužických Srbů a fandou jejich kultury. Faktorů, které ohrožují jazykovou situaci, je mnoho: Lužický venkov se postupně vysidluje, protože mladí odcházejí do měst a na západ, kde se přirozeně asimilují pod tlakem německého živlu. Rozšiřující se těžba hnědého uhlí právě na území Lužice ubírá další a další lužickosrbské vesnice, s nimiž zaniká jazyk i kultura. »Lidé se přemístí do německojazyčného prostředí‚ kde se kultura i jazyk tak nějak vytratí,« připouští Kohlíček. Nízká porodnost, negativní fenomén vyspělých evropských států, dopadá i na Lužické Srby. Odhaduje se, že Lužickými Srby se cítí být okolo 60 000 občanů SRN – z toho 40 000 hovoří hornolužicky, 20 000 dolnolužicky. To jsou oficiální odhady, realita je horší. Aktivně hornolužičtinu používá asi 18 000 lidí, dolnolužičtinu jen cca 7000. »Lužickou srbštinou se dnes už nehovoří po celé Lužici, existují pouze jazykové ostrůvky,« pokračuje Kohlíček. Jejímu nerozvoji napomáhá i taková soudobá »drobnost«, že překladač Google neumí lužickosrbsky. A pak jsou tu i jiné patálie, dává příklad Kohlíček: »Když se sejde sto Lužických Srbů, kteří by mohli mluvit svým jazykem, a s nimi jeden německy hovořící, tak všichni přejdou na němčinu, místo toho, aby mu někdo tlumočil.«
Uhlí jako zkáza
Ačkoli jsou Češi pro Lužické Srby nejbližším národem, je nepříjemné, že převzetí lužického těžebního podniku českou společností EPH neodstranilo v Lužici nejistotu, spíše naopak. »Nás Lužické Srby zraňuje více než jiné obyvatele Lužice, že bezohledným investorem je právě český podnik,« napsal v únoru člen braniborského výboru pro těžbu hnědého uhlí Renej Schuster členům českého Senátu. Kvůli hnědouhelnému dolu hrozí nucené přesídlení vesnic Miłoraz a Prožym, důl se má těsně přiblížit k vesnicím Mułkecy, Rowno, Trjebin a městečku Slepo ve Střední Lužici. Doly znečišťují vodu řeky Sprévy, z níž pitnou vodu odebírají dva miliony lidí.
Okamžité zastavení bourání veškerých obcí v Lužici požaduje česká občanská iniciativa Za zachování lužických vesnic a měst. »Lužičtí Srbové nesou hlavní břemeno těžby hnědého uhlí v Lužici více než sto let a mají právo na zachování svých sídel, jazyka i kultury. Naše společnost je prý údajně vysoce vyspělá. Může však být blahobyt jedné části lidstva vykoupen utrpením jiných lidí a nenahraditelnými kulturními ztrátami?« ptá se důrazně Miloš Malec z této iniciativy. Sám jako turista projel a prošel celou Lužici a ví, jaké kulturní dědictví tam nenávratně zmizelo.
Jak tedy Češi pomohou Lužickým Srbům v 21. století?
Monika Hoření
FOTO – autorka, Wikipedia.org (1) a Miloš MALEC (1)