Praha na politické mapě Evropy roku 1945

Rozdrcení německých jednotek v českých zemích a osvobození Prahy patřilo od listopadu 1944 mezi strategické úkoly Rudé armády. Důvod, proč hlavní město Československa bylo s takovým časovým předstihem zařazeno mezi cíle závěrečného válečného tažení, byl především politický. Už 11. ledna 1944 se zástupce lidového komisaře zahraničních věcí Ivan Majskij zamýšlel o „žádoucích základech budoucího míru“. Ve vztahu k Československu napsal, že tato země „vzhledem k politickým náladám obyvatelstva, a také v souvislosti s nedávným podpisem sovětsko-československého paktu o vzájemné pomoci na 20 let, je schopna se stát nástrojem našeho vlivu ve střední a jihovýchodní Evropě“ Majskij proto doporučoval, aby Sovětský svaz podporoval československé zahraničně politické požadavky a mezi oběma státy byla vytvořena dostatečně dlouhá společná hranice.

Stalin si po zkušenostech z Jugoslávie jasně uvědomoval, že přes všechna nejpřísnější opatření povede přítomnost sovětských jednotek k různým excesům, které mohou zhoršit vztahy s civilním obyvatelstvem. Československou delegaci v čele s prezidentem Benešem dokonce 28. března 1945 varoval, že jeho vojáci nejsou samozřejmě žádní andělé. Sovětský generální štáb předpokládal, že v závěrečné etapě války bude dobit Berlín a osvobozena Praha - poslední dva velké cíle závěrečného válečného tažení. Rudá armáda se současně měla v závěru této fáze operací spojit s angloamerickými jednotkami a dovršit tak porážku Německa. Stalinovy obavy vyvolával především postup angloamerických jednotek, které po překročení Rýna rychle pronikaly do středního Německa a teoreticky se jim dokonce otevřela i cesta na Berlín. Už 3. dubna 1945 podepsal Stalin směrnici k obkličovací operaci, která měla zlikvidovat hlavní překážku na cestě ku Praze - německou 1. tankovou armádu. Veliteli 4. ukrajinského frontu se v nové direktivě ukládalo, aby po dobytí Moravské Ostravy pokračoval v útoku na Olomouc. Do stejného prostoru měla po osvobození Brna vyrazit od jihu i vojska 2. ukrajinského frontu. Ve Stalinově válečném stanu se postupně začala rodit i náhradní operační varianta pro případ, že by nová ofenzíva 2. a 4. ukrajinského frontu selhala. Dalším trumfem v boji o Prahu se měla stát vojska 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva.

Na spojenecké straně existovaly o dalším postupu anglo-amerických expedičních sil vážné rozpory. Orientovat se na politicky významné cíle včetně osvobození Prahy prosazovala především Velká Británie. Churchillovy požadavky si protiřečily: nebylo možné chtít útočit na Berlín a současně požadovat, aby i na dalších operačních směrech anglo-americká vojska postupovala dopředu a kontakt s Rudou armádou navázala co nejdále na východě. Ztráty případné berlínské operace byly letmo odhadnuty na 100000 mužů, což - s ohledem na již stanovené rozdělení okupačních zón v Německu - velitel 12. skupiny armád generál Bradley komentoval slovy: „Je to příliš vysoká cena za prestiž, zvláště když uvážíme, že budeme muset odejít a postoupit dobyté území jiným. “ Pro Kreml byl zřejmě důležitý i fakt, že Eisenhower ve sporu s Churchillem uhájil svoji výsadní pozici. Jako nejvyšší velitel spojeneckých expedičních sil mohl nadále plánovat válečné operace podle svých vlastních představ a posvěceno bylo i to, že průběh válečného tažení začal koordinovat se sovětským vrchním velením. 3.   americká armáda sice 18. dubna 1945 vstoupila na československé území a o dva dny později dobyla i první české město Aš, ale pokud šlo o Prahu, její postup se zastavil.

Zástupce státního tajemníka Foreign Office Sargent proto vypracoval návrh politického memoranda, na jehož základě Churchill mohl zahájit s americkými partnery oficiální jednání. Základní myšlenka rychle připraveného textu byla skutečně razantní: „Stěží lze pochybovat o tom, že osvobození Prahy a co největšího území západního Československa Američany by mohlo zcela změnit poválečnou situaci v Československu a mohlo by mít kladný vliv i v sousedních zemích. Jestliže západní velmoci nebudou hrát významnou úlohu při osvobození Československa, může se země zcela vydat jugoslávskou cestou.“ O britském tlaku na americké velení ve věci osvobození Prahy měl Stalin dostatek informací. Londýnská rezidentura NKGB získala 26. dubna 1945 agenturní cestou i Churchillův tajný telegram ministru zahraničí Edenovi. Stalin se tehdy rozhodl nic neponechávat náhodě a urychlil přípravy k sovětské útočné operaci. Ještě v noci na 1. května 1945 hlavní stan Rudé armády v čele se Stalinem definitivně rozhodl, že 1. ukrajinský front provede pražskou útočnou operaci. Plným tempem probíhaly i štábní práce, které vyvrcholily v noci na 4. května 1945 vydáním operační směrnice. Maršál Koněv v ní nařizoval následující: „Armády pravého křidla frontu přejdou do rychlého útoku po obou březích řeky Labe ve všeobecném směru na Prahu s cílem zničit drážďansko-zhořelecké uskupení nepřítele a tankové armády šestého dne operace ovládnou hlavní město Československa Prahu.“  

Téhož dne padlo neméně důležité rozhodnutí i v Eisenhowerově štábu. Generál Patton si přesný čas, kdy k němu 4. května 1945 zpráva dorazila, poznamenal do svého deníku: „V 19,30 volal Bradley a řekl' že byla dána zelená k útoku do Československa.“ Už 5. května 1945 proto přišla známá zamítavá odpověď generála Antonova. Náčelník generálního štábu Rudé armády v ní sděloval, že termínem „údolí Vltavy“, který použil ve své dřívější informaci o plánu sovětského tažení, „bylo myšleno} že sovětská vojska očistí od nepřítele oba břehy Vltavy (pravý i levý) Potom připomněl, že Eisenhower původně oznámil pouze postup na čáru Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice a v důsledku toho sovětské hlavní velení již provedlo odpovídající přeskupení svých sil a připravilo vše k provedení těchto operací. Antonov žádal, aby americká vojska nepostupovala za tuto linii. Argumentoval i možným promícháním obou armád, protože z předchozí korespondence věděl, že z tohoto nebezpečí má Eisenhower obavy. Svému partnerovi neopomněl zdůraznit ani fakt, že v severním Německu vyšla Moskva západním spojencům vstříc a zastavila svůj útok k dolnímu Labi.

Maršál Koněv ve svých vzpomínkách bez jakéhokoli upřesnění napsal, že 5. května 1945 vydal hlavnímu údernému uskupení rozkaz zahájit ofenzívu o den dříve, tedy už ráno 6. května. Na banketu, který uspořádal pro velitele spojenecké 12. skupiny armád, Bradley předal Koněvovi mapu, na níž byly zakresleny všechny americké jednotky. V krátké debatě, která se nad mapou rozproudila, jej rovněž ujistil, že v Československu spojenecká vojska nepřekročí dohodnutou linii Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice. Koněv pak odmítl nabídku americké pomoci při osvobozování českého vnitrozemí. 6. května, když byl skutečně vyhlášen striktní zákaz překračovat dohodnutou linii, uvedl Patton ve svých zápiscích i příčinu tohoto rozhodnutí: „Eisenhower si nepřeje v této pokročilé době žádné mezinárodní komplikace… “

Výňatky z knihy – Stanislav Kokoška: Praha v květnu 1945 (Historie jednoho povstání), str. 55-68,  vydáno r. 2005 v Nakladatelství Lidové noviny, ISBN 80-7106-740-7