Později jsme byli pro ně tschechische Hunde

Naše rodina žila ve Mšeně n. Nisou od roku 1920. Oba rodiče byli textilní dělníci u fy Mautner, byli odborově organizováni a účastnili se půlroční stávky textiláků v roce 1935. Týdenní výdělky rodičů stačili jen na skromné živobytí. Otec byl členem Národní gardy, kterou vedl řídící učitel měšťanské školy v Jablonci n. Nisou pan Hýča. Naše čtyřčlenná rodina bydlela v dělnickém domě 1+1, bez sociálního vybavení. V domě bydleli též němečtí dělníci. Do roku 1936 bylo soužití s německými občany, zejména z řad dělnictva, bezproblémové. Avšak němečtí úředníci a hlavně obchodníci námi Čechy opovrhovali. Němci tvořili většinu obyvatelstva, a to jak v Mšeně, tak zejména v Jablonci. Nikdy jsem nepoznal, že by Němci neměli stejná práva jako Češi. Na úřadech se dokonce mluvilo německy. V samotném Jablonci byla již v té době silná SdP, odkud se postupně šířila i do Mšena. Němečtí výrostci začali nosit bílé podkolenky a nás, Čechů, si zpočátku nevšímali, ale později jsme byli pro ně „tschechische Hunde“. Také v samotné továrně se rapidně zhoršovaly vztahy mezi českým a německým dělnictvem.

V době voleb do NS a obecních úřadů již Němci začínali slovně napadat Čechy. Zatímco u dospělých občanů žádné facky nepadaly, tak nás děti počali němečtí výrostci fyzicky napadat a slovně urážet. Někteří němečtí občané se s našimi rodiči přestali stýkat a hovořili jen německy, i když češtinu ovládali. Mého otce začali slovně napadat za jeho členství v Národní gardě. Otec takové psychické násilí nevydržel, onemocněl a ve věku 45 se stal invalidním. To již Němci otevřeně řvali „Sieg heil“ a českým občanům vyhrožovali příchodem Hitlera. V Jablonce dokonce Čechy fyzicky napadali a české obchodníky bojkotovali. Situace se tady pro českou menšinu stávala stále složitější. Ještě před Mnichovem došlo k obsazení státních úřadů a policejních stanic v Jablonci, kde na domech již viseli německé prapory a davy lidí vyvolávaly „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“. České obyvatelstvo bylo nuceno nevycházet z domu.

Ordneři začali provádět u českého obyvatelstva domovní prohlídky. Do našeho bytu vešlo asi 5 ordnerů a hledali u nás zbraně, křičeli, že už přišel čas, abychom táhli, odkud jsme přišli. V našem bytě sice nic nenalezli, ani na půdě či ve sklepě, ale jejich počínání nám nahnalo hodně strachu o otce, který pro ně byl „tschechischer Soldát“. Otci se velmi přitížilo a musel do nemocnice.

Teprve přivolané české vojsko obnovilo v Jablonci pořádek a Němci se stáhli, někteří utekli do Říše. Po těchto událostech provokace Němců na čas ustaly, ale napětí a strach nás provázely až do doby vystěhování do vnitrozemí.

Po obsazení území německým wehrmachtem v říjnu 1938 jsme setrvali ve Mšeně až do listopadu 1938. Neměli jsme možnost se vystěhovat dříve, jednak z důvodu otcovy nemoci a dále proto, že jsme nesehnali povoz ke stěhování. Až za pomoci matčiných příbuzných se nám podařilo odstěhovat se. Do té doby byla již většina Čechů pryč, a tak se pozornost Němců soustřeďovala na zbývající Čechy. Museli jsme snášet stálé pokořování.

Když se otec vrátil z nemocnice, vyprávěl nám, jaké tam musel snášet příkoří. Stále naléhal na matku, aby mu umožnila odjet do jeho rodiště ještě dříve, než se budeme stěhovat. Těžce snášel neustálé dotazy Němců, kdy se odstěhujeme a uvolníme byt. Dokonce mu nabízeli, ať se přihlásíme k Němcům, že se nebudeme muset stěhovat.

Při průjezdu Mšenem a Jabloncem jsme byli terčem posměchu i objektem pro spršku kamenů a nadávek. Také na demarkační čáře nám ordneři vyhrožovali, zatímco němečtí vojáci se k nám chovali celkem slušně.

Josef Kynský, tehdy Mšeno nad Nisou