Požadavek oficiálního uznání organizací Národní radu tvořících

Ustavení košické vlády Národní fronty, ke kterému došlo 4. dubna 1945, přineslo České národní radě značné rozčarování. Na jedné straně nový kabinet sice vyhlásil levicový vládní program, ale na straně druhé zde bylo vědomí, že k jeho přijetí došlo bez jakékoli účasti českého domácího odboje. A to přesto, že delegace ČNR byla od poloviny března 1945 připravena tajně odletět k příslušným rozhovorům na Slovensko a o technických otázkách přesunu se již delší dobu jednalo s londýnským exilovým ústředím. Nepříznivý ohlas musely ovšem také vyvolat informace o složení nového kabinetu, které mimo jiné potvrzovaly, že při jeho sestavování se vycházelo především ze stranického principu.

Bezprostřední reakci na vznik košické vlády představovala depeše, kterou Rada tří odeslala do Londýna 11. dubna 1945 i jménem revolučních odborů. Šlo současně o první zprávu, v níž bylo zahraniční vedení informováno o tom, že také doma vzniká nové ilegální ústředí. Ustavení vlády bylo sice v depeši „nadšeně vítáno“, nicméně její jádro spočívalo v následujícím sdělení: „Národní rada česká, sestavená z Rady odborů, Rady tří, spojených organizací komunistických a zemědělských, ze zástupců jiných odvětví veřejného života, pokládá se de facto za představitelku vůle národa, za zástupce zákonité vlády a prezidenta republiky“. K tomuto bodu se současně upřesňovalo, že Česká národní rada vzhledem k činnosti německého represivního aparátu „není ještě schopna společně se usnášeti, spojení jejích skupin není z konspiračních důvodů provedeno a úkoly jsou rozděleny na jednotlivé organizace“. Nicméně autoři telegramu už teď požadovali po prezidentu republiky, košické vládě Národní fronty a hlavním vojenském velitelství v Londýně „výslovné oficiální uznání organizací Národní radu tvořících jako vedoucích složek domácího odbojového hnutí“. Dále měly být předběžně odsouhlaseny požadavky na progresivní změny v poválečném uspořádání republiky, tlumočené v sérii předchozích depeší, a urychleně dořešeny technické problémy spojené s leteckými dodávkami zbraní a vzájemným radiospojením.

Tehdejší atmosféru v centru české rezistence dokresloval především dodatek k této relaci, který Radě tří přivezl z Prahy nově ustavený tajemník ČNR Josef Kubát: „Vysvětlujeme podrobněji po dohodě se všemi členy České národní rady: Česká národní rada nepovažuje se za zástupce naší vlády doma, ale žádá jako představitelka převážné části příslušníků národa, zejména lidu pracujícího, splnění požadavků v něm uvedených“ Rada tří si podle vzpomínek Veselého-Štainera dodatek vykládala tak, že ani ustavení košické vlády nebylo považováno za definitivní. V ní se pouze sjednotil zahraniční odboj a k vytvoření nového, skutečně reprezentativního vrcholného orgánu mělo dojít až po úplném osvobození Československa.

Základní příčiny této nervozity a snad i nedůvěry je třeba hledat v týdnech a měsících, které ustavení košické vlády předcházely. Už dříve se některé složky budoucí České národní rady dostaly do napjatého vztahu k londýnskému odbojovému centru. Jablkem sváru se stala v první řadě otázka poválečného uspořádání Československa, na niž se doma nahlíželo především pod tíživým dojmem zkušeností z období zániku první republiky. Značně radikální, až extrémní názory zastávali nejenom komunisté, ale také vedoucí činitelé Ústřední rady odborů. V jejím programu z března 1945 se spoluvina na „krachu ČSR“ přičítala i představitelům demokratického odboje, orientovaného na Londýn, a válka, s výjimkou účasti Sovětského svazu, se pokládala za „imperialistickou, lupičskou“. Podle autorů programu se na jejím rozpoutání podíleli i vůdcové socialistických stran, protože ti, „držíce se cesty menšího zla spolupráce s kapitálem a buržoazií, pomáhali udržet při životě kapitalistický hospodářský řád, jehož průvodní jevy jsou hospodářská krize, nezaměstnanost a bída širokých vrstev lidových a nakonec rozběsnění válečného požáru na útraty pracujícího lidu“.

I v občanském odboji byl Mnichov zpravidla chápán jako selhání státního a politického systému první republiky. Proto rovněž v prostředí Rady tří vznikaly názory, které požadovaly, aby se po osvobození na přechodnou dobu prezident Beneš „z vůle národa ujal svrchované moci ve státě ... jmenoval z osob odboje poradní sbory jako náhražku parlamentu a ... s podporou (poradní) tohoto sboru dal státu novou ústavu na demokratickém podkladě". Ta měla znemožniti staré stranictví a vládu politických stran nad státem“ a současně vytvořit právní předpoklady rozsáhlému přebudování hospodářské struktury státu ... podle zásad moderního socialismu“.

I když odmítavý postoj k politickým stranám neplatil absolutně a v určité podobě jejich existenci připouštěl, pro vztah k londýnskému odboji byl víceméně určující. Ve výše citovaném dokumentu, který vznikl v prosinci 1944 jako podklad pro jednání s vedením revolučních odborů, se konstatovalo, že Rada tří uznává londýnskou vládu jen jako „představitele národa za hranicemi“. Obdobné stanovisko o klíčové úloze domácích odbojových složek zastávali i odboráři. V již citovaném ideovém a akčním programu revolučního odborového hnutí se mimo jiné uvádělo, že především lidové a revoluční síly národního odboje ... budou rozhodovat o tom, jaký pořádek bude u nás po vyhnání okupantů zaveden.

Exiloví činitelé v Londýně se sice pokusili na jaře 1945 naznačit, že postoj domácího odboje k politickým stranám je z hlediska dalšího vývoje nereálný, ale toto stanovisko se setkalo s nepochopením. V radiové depeši, kterou Rada tří obdržela v březnu 1945 a jejímž autorem byl nejspíše ministr Hubert Ripka, bylo jasně zdůrazněno, že v demokratické republice nebude možné vládnout bez politických stran. Jejich počet šlo sice „nenásilnou formou omezit“, nicméně bylo třeba počítat s tím, že hlavní politické strany opět zahájí svoji činnost: „Na otázku, které to budou, jest možno dát jednu určitou odpověď. Jedna z nich bude strana komunistická, jejíž vedení ... nenechává nikoho na pochybách, že stranu v republice obnoví. Toto vedení také jasně říká, že komunisté jsou ochotni podílet se na vládní moci s oněmi politickými stranami, které v minulosti osvědčily svou věrnost k demokracii, k zásadám sociální spravedlivosti a v boji proti nacismu a fašismu. Jsou to především sociální demokraté a národní socialisté, vedle nich lidovci - strana Šrámkova, a zemědělci, kteří se zřeknou všeho, co připomíná bývalou stranu agrární.“

Výňatky z knihy – Stanislav Kokoška: Praha v květnu 1945 (Historie jednoho povstání), str. 17-19,  vydáno r. 2005 v Nakladatelství Lidové noviny, ISBN 80-7106-740-7