Povedená transformace

Prof. J. Keller

Pomalu se budeme blížit třicátému výročí listopadové změny režimu. Vyslechneme si proud řečí o tom, jak jsme se vydali správnou cestou a nakolik naše úspěchy předčí drobné nedostatky, kterým se pochopitelně žádná společnost nevyhne. Nic proti tomu. Otevřely se nové možnosti, a to všemi směry.
Pokud bychom ale vyměnili oslavný dalekohled za zkoumavý mikroskop, naskytl by se nám pohled docela jiný. Jak dnes vypadá východ Evropy, který si před třiceti lety tak zhluboka vydechl?
To, co zbylo po Jugoslávii, která na tom byla tehdy ze všech nejlépe, je na tom dnes ze všech nejhůře. Proti vládnoucím socialistům v Rumunsku proběhly jen nedávno lidové bouře. Maďarsko je drženo v umělé izolaci a všem vydáváno za odstrašující příklad krajně pravicového nacionalismu. Vůči Polsku se promýšlejí sankce za porušování norem právního státu a za odpor vůči zásadám liberální politiky. Pobaltské země mají oproti těm ostatním jen polovinu problémů, protože vysoké procento obyvatel se z nich co nejrychleji vystěhovalo.
O Slovensku, které nám ještě na podzim bylo dáváno za vzor a o kterém se tvrdilo, že díky používání eura směřuje na rozdíl od nás přímou cestou do jádra Evropy, se nyní dozvídáme, že je kompletně prolezlé korupcí a řízené mafiánskými klany, které se neštítí ničeho.
O mafii v Česku se poslední dobou píše obden. Kromě toho máme drzého prezidenta, policejně vyšetřovaného předsedu vlády, nejoblíbenějšími politickými stranami jsou populisté, xenofobové a bůhvíkdo ještě.
Než někdo začne zase filozofovat o dědictví komunistického režimu, měl by poradit, zda se tedy máme ekonomicky inspirovat v Řecku, politicky v Itálii a proevropsky ve Velké Británii.
Je jistě lepší nebýt škarohlídem a připomínat si i hezké věci. Stejně však člověku vrtá hlavou, jak by to asi u nás a u našich sousedů vypadalo, kdyby se transformace nepovedla.

Přišlo e-poštou