Poslední a nejtěžší úkol Vladimira Putina

Napsal/přeložil:  Geo , 19. březen 2018

Všichni sedmilháři světa mohou sebevíc naříkat, ale je to tak: Vladimir Vladimirovič Putin byl znovu zvolen prezidentem Ruské federace. Dostal tak silný mandát, že jakékoliv zpochybňování jeho důvěry, promítnuté v podílu získaných hlasů, teď vypadá ještě mnohem trapněji než kdykoliv v minulosti.

Západ dělal, co mohl, ale nepodařilo se. Nejenže se nepodařilo, ale podařil se pravý opak. Snaha o destabilizaci ruské společnosti, sankce, sílící politický, ekonomický i vojenský tlak a všechny pokusy zpochybnit legitimitu voleb zvedly Rusy z gaučů a přivedly je volebním urnám. „Dílo zkázy“ dokončila hysterie žlučovité britské čarodějnice, jejíž odporný ryk probudil ze zimního spánku i ty nejvíce apolitické medvědy. Skoro tři čtvrtiny voličů šly k volbám a tři čtvrtiny z nich daly hlas Vladimiru Putinovi. Učinili tak i po jeho osmnácti letech v nejvyšších postech federace.

Impozantní výsledek, naprosto nepředstavitelný v případě jakéhokoliv západního politika, vypovídá nejen o tom, že Vladimir Putin zůstává pevným majákem důvěryhodnosti a zdravého rozumu v moři licoměrnosti, lži, zášti a iracionality.

Totální nezdar a selhání mnohaleté grandiózní operace, řízené a prováděné těmi nejlepšími mozky Západu, placenými z neomezených nakradených zdrojů, je definitivním potvrzením intelektuálního úpadku nahnilého severoatlantického jádra kapitalismu. Možná by to dopadlo trošku jinak, kdyby si najali víc Číňanů, Korejců nebo koneckonců i Rusů, ale projekt politické likvidace lídra supervelmoci je něco jiného než projekt vývoje raketového motoru.

Západ už na to zkrátka nestačí. Nepomůžou ani inscenované vraždy, ani protlačování „mladých charismatických prozápadních demokratů“, kteří mezi tím beznadějně zestárli a ztratili na svém kouzlu i liberálním lesku. PR projekt a miláček Západu Navalnyj tak po letech trapných pokusů mnohem víc než „plastového“ Macrona připomíná žalostně zbědovanou Merkelovou. Ve své úloze, totiž kampani za bojkot voleb, dopadl nejhůř ze všech.

Západním „elitám“ se tak pomalu hroutí domeček z karet. Rusko nesmí být konkurencí, politickou, ekonomickou, vojenskou, kulturní ani žádnou jinou. Naopak, musí být poslušným slouhou, co mu teta Příroda nadělila slušné bohatství a strýc Sovětský svaz zanechal hromadu vzdělaných dětí.

Jenže ani v příštích šesti letech Rusko nebude nosit přiožralou tvář Borise Nikolajeviče nebo někoho podobného, ale důstojnou podobu člověka, který své lidi nezrazuje.

Proč je to pro Západ velký problém? Čas běží, dluh roste a velkovýroba nemyslících konzumentů (nejcennějším zdrojem kapitalismu je totiž debil) se začíná obracet proti samotným investorům: algoritmizovaná omezenost se v nejnovější generaci projevuje nejen v neschopnosti řešit úlohy všeho druhu, ale také v absenci loajality a smyslu pro odpovědnost. To může znamenat, a ostatně už znamená, erozi základních struktur západní společnosti – a pak nezbývá, než víc a víc válčit, krást a loupit.

Nebýt výrazného vítězství Vladimira Putina, Rusku by postupně hrozila tatáž eroze. Jenže ruští voliči tentokrát odmítli liberalismus západního pojetí tak silně, že se to nutně musí odrazit v rekonstrukci neoblíbené vlády Medveděvových tržních fundamentalistů.

Podíl zastánců liberálních konceptů se v Rusku za nemnoho let dramaticky zmenšil, o čemž svědčí mimo jiné tři prostá fakta: 1. již zmíněné fiasko kampaně za delegitimizaci voleb, 2. nicotný zisk nejsilnějšího z liberálních kandidátů (Xenija Sobčaková a její zisk 1,67 procenta) a 3. celkový propad podpory liberálních kandidátů ve srovnání s rokem 2012, kdy tehdy jen sám Michail Prochorov získal bezmála osm procent hlasů voličů.

Bezprecedentně silný mandát dostal Vladimir Putin v nejvyšší čas. Navzdory úspěchům ve vojenské oblasti a přes schopnost jakžtakž přežít západní sankce ruské hospodářství není v „akceschopném“ stavu. Liberální vlády (ano, včetně Putinovy v jeho funkci premiéra) dělaly v minulém čtvrtstoletí vše pro to, aby zachovaly strukturu ekonomiky z 90. let, tak výhodnou pro západní „investory“ a domácí „privatizátory“, a tak nevýhodnou pro obyčejné Rusy a jejich perspektivy.

Více a více se rozevírají sociální nůžky, kdy každoročně roste počet miliardářů, ale zvyšuje se i počet lidí pod hranicí chudoby. Po pár letech mírného optimismu se populační křivka Ruska znovu dostala do záporných hodnot. A „ekonomové“ znovu tlačí na posunutí věku odchodu do důchodu, což je v postsovětském Rusku extra citlivá otázka. 

Vladimir Putin to velmi dobře vnímá a nejednou v poslední době naznačil, že sociální oblast bude jeho velké téma. Zpracovaných koncepcí sociálněekonomického rozvoje má v šuplíku několik a je zatím neznámou, zda se skutečně vydá cestou opuštění bezmezné tržní džungle. Zcela jistě ale neignoruje úspěch Číny, která – na cestě k „socialistické společnosti středního dostatku“ – už v dohledné době promění sci-fi v realitu: dožene Rusko ve výši hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele.

Nalezení správného východiska bude základním předpokladem úspěchu Vladimir Putina v nadcházejícím funkčním období. A týká se to i vnější politiky.

V ní totiž Rusko bude muset hledat nápravu toho, co Vladimir Putin označil za „největší ‚geopolitickou' katastrofu 20. století“, totiž rozpad Sovětského svazu. Rusko nikdy nebude mít klid na vlastní rozvoj, pokud bude nuceno řešit důsledky rozpadu SSSR. Ty jsou jeho největšími slabinami a země musí vynakládat ohromné úsilí, aby bránila Západu možnosti kdykoliv do nich zabořit ostruhy.

Nikdy nebude obnoveno přátelství mezi Rusy a Ukrajinci, nikdy nebude uspokojivě vyřešen problém Donbasu, Podněstří, Abcházie, Náhorního Karabachu, Ferganské kotliny a dlouhé řady dalších citlivých míst, dokud budou jakékoliv návrhy na řešení těchto problémů vznikat podle etnického nebo národnostního klíče. Dvojnásob to platí o „dominanci Ruska“, jíž západní tajné služby už na sklonku existence SSSR našlehávaly mezi ruskými nacionalisty, aby ji pak využily ke zrození imperiálního strašáka a zamořily celý postsovětský prostor toxickou rusofobií.

Vladimir Putin má před sebou „poslední a nejtěžší úkol“. Nejde o nic menšího, než že musí navrhnout a prosadit ideu, která zahladí sociální propasti nejen v ruské společnosti, ale bude natolik spravedlivá, že se stane přitažlivou pro většinu obyvatelstva napříč postsovětským prostorem.

Zatímco pro Západ a zejména pro Spojené státy je taková nadnárodní struktura založená na sociální spravedlnosti a mírovém soužití národů noční můrou, pro lidi v Rusku, na Ukrajině, Bělorusku, Moldavsku, kavkazských a středoasijských republikách je otázkou v podstatě existenční.

Po dílčím úspěchu Eurasijské hospodářské unie musejí přijít úspěchy další, mnohem větší, a to nejen v integraci ekonomické, ale i politické. Jedině tehdy bude ona struktura funkční. Z jednoho průzkumu vzešlo, že 84 procent Ukrajinců by řízení své země s důvěrou svěřilo člověku, jako je Vladimir Putin. Není důvod si myslet, že podobné nálady nejsou i v jiných postsovětských republikách.

Vladimir Putin teď má všechno, co potřebuje: důvěru, mimořádné silný mandát, vnitřní i vnější spojence, relativní klid na práci i čas. Příležitost udělat svět lepším už využil nejednou.

Geo, Eurasia24.cz , Foto: Kremlin.ru

http://eurasia24.cz/analyzy/item/2776-posledni-a-nejtezsi-ukol-vladimira-putina