Podobně jak sedlčanská továrna na sýry skončily naše cukrovary. Vzpomínáte?

Náš cukrovarnický průmysl byl nejen rozvětvený, ale také konkurence schopný. Patřil mezi naše tradiční výrobní osvětví. Měli jsme i řadu téměř nových moderních cukrovarů. Zahraniční firmy je postupně skupovávaly. Samozřejmě za babku. Provozovaly je a měly zisky, které putovaly převážně do států, odkud vlastníci cukrovarů pocházely.

Konkurence na trhu cukru byla velká. Dostával se k nám  i laciný cukr ze zámoří. Jak reagovali vlastníci našich cukrovarů? Omezovali výrobu a pak dokonce cukrovary zavřeli. To by nebylo až tak tragické. Kdybychom dodatečně nezjistili, že k cukrovarům, vlastněným cizím kapitálem, jsou připoutány i výrobní kvóty na cukr.  Zavřením cukrovarů si zajistili jejich vlastníci i určité odškodnění, které se týkalo i výrobních kvót.

Co se pak stalo po odchodu zahraničního kapitálu? Zůstal nám tu a tam i lepší cukrovar, ale neměl již žádné výrobní kvóty, takže výroba cukru v něm nemohla být obnovena.  Z původních kvót na výrobu cukru nám  zůstal jen zlomek. Nad našich cukrovarnickým průmyslem jsme mohli jen „zlomit hůl“. Kdyby bývalo jen zůstalo u cukrovarnictví, byli bychom na tom ještě dobře. Ale my jsme postupně museli „oplakávat“ řadu našich průmyslových odvětví, jejich továren, které časem zanikaly až zmizely úplně, či z nich zbyla jen torza.

A tak jsme se stali postupně převážně jen velkou montovnou, která s vyspělým prvorepublikovým průmyslem má jen málo společného. A nadto i část těch lepších montoven je v cizím vlastnictví. Kam až jsme to dospěli? Kam chceme dále jít? Tudy cesta nevede. Musíme hledat a najít jinou. Nemůžeme jen montovat, ale také vyrábět, jako dříve, žádané investiční celky, které nám do republiky přinesou větší zisky a lepší život nás všech. I to je našim národním zájmem.

J. Kovář