Plány na velké ozbrojené povstání padly

Z výšin štábních úvah zpátky na zem se celý projekt snesl v srpnu 1944, kdy nejdříve ve Varšavě a potom i na Slovensku vypuklo ozbrojené povstání. Již 11. září 1944 se generál Ingr obrátil dopisem na šéfa SOE (britský Výbor pro zvláštní operace)  generála Gubbinse a požádal jej o zahájení leteckých shozů zbraní do protektorátu. V první fázi mělo jít o výzbroj pro deset tisíc mužů, kteří ve stanovený okamžik zaútočí na určené cíle a zahájí tak ozbrojené povstání. Předběžně se však požadovaly i dodávky pro vlastní vedení bojových operací. Vedení SOE 18. září 1944 přislíbilo ústy plukovníka Keswicka, že budou ihned zahájeny shozy zbraní pro přípravnou fázi povstání. Pokud šlo u druhý požadavek - výzbroj pro padesát tisíc bojovníků, Keswick prohlásil, že „budou dodávány až při zahájení a v průběhu akce, a to za součinnosti amerického letectva i ve dne“. 28. září 1944 zaslal generál Ingr dopis polnímu maršálu Alanu Brookovi, náčelníkovi imperiálního generálního štábu. V listu byly znovu shrnuty již známé výzbrojní požadavky spolu se žádostí o zajištění dostatečného počtu letounů pro jejich dopravu. „Soudím, “ psal Ingr, „že povstání zahájené třeba jen desetitisícem odhodlaných mužů, rozšířené dodáním výzbroje o dalších padesát až šedesát tisíc osob, může přinést spojeneckým operacím vydatnou podporu. Je s to nejenom ochromit válečnou výrobu..., ale i přerušit dopravu na životné důležitých železničních tratích právě v době pro Němce nejkritičtější. “ Kopie dopisu byla současně postoupena ministru zahraničí Janu Masarykovi s tím, že představitelé SOE doporučili podpořit požadavky i diplomatickou cestou.

Podle názoru SOE se situace v českých zemích lišila od Slovenska v tom, že zde s britskou podporou byla již vybudována ilegální organizace, se kterou se udržuje radiotelegrafické spojení. „Není proto pochyb,“ že odbojoví činitelé budou hledat pomoc v Anglii „a očekávat, že jejich zbraně a materiál dodáme my a nikoli Rusové. “ V písemném rozkladu se tvrdilo, že v protektorátu skutečně čeká přes deset tisíc mužů na dodávky zbraní. Současně se však konstatovalo, že v okamžiku zahájení bojových akcí tyto požadavky ještě vzrostou a že stávající dopravní kapacita na splnění tohoto úkolu nestačí. Maršál Douglas Evill, výkonný zástupce náčelníka štábu letectva, samozřejmě souhlasil. Podle jeho názoru úspěchy francouzského odboje podnítily ostatní „podzemní armády“, aby organizovaly povstání bez ohledu na skutečnost, že taková akce, pokud má být úspěšná, musí být podporována a zásobována postupujícími spojeneckými silami. Ve Varšavě tyto podmínky nebyly splněny a povstání proto padlo. Evill varoval, že stejná situace může nastat i v českých zemích, a mohou se také opakovat vážné potíže, které vyvstaly s polskými činiteli nad otázkou dalšího zásobování Armii Krajowej. I ostatní členové výboru souhlasili s tím, že ke splnění všech československých požadavků by bylo nutné stáhnout letouny z jiných důležitých operací. Všeobecně se soudilo, že vůči Československu existuje pouze britský závazek podporovat sabotážní činnost, a proto „jakákoliv operace velkého rozsahu musí být koordinována a podporována Rusy Přesto se výbor náčelníků štábů rozhodl ještě vyčkat s odmítnutím žádosti a vyžádal si stanovisko britských diplomatů. Výbor náčelníků štábů proto doporučoval vyčkat se zahájením akce až do doby, než Rudá armáda překročí hranice českých zemí a celý plán především zkoordinovat se sovětským velením.

Jednání se Sovětským svazem o poskytnutí hlavní pomoci povstání mohly navázat na dřívější sondáže, které začaly již v roce 1943. Zejména za Benešovy prosincové návštěvy v Moskvě sovětští představitelé v čele se Stalinem dělali všechno pro to, aby posílili východní orientaci Československa. K výsledkům této „vstřícné politiky“ patřil i slib podpořit připravované slovenské povstání a v závěru války dodat zbraně také odbojovému hnutí v českých zemích. Brzy na to byl jednáním se sovětskou stranou pověřen náčelník československé vojenské mise v SSSR generál Heliodor Píka. Podle obsáhlé depeše, kterou obdržel 7. prosince 1944 z Londýna od generála Ingra, měl vrchní velení Rudé armády informovat o tom, že v přípravné fázi povstání se počítá s britskými shozy zbraní, avšak rozhodující dodávky se očekávají od Sovětského svazu. Vlastní činnost povstaleckých jednotek pak mělo řídit hlavní velitelství v čele s generálem Ingrem, o němž již bylo rozhodnuto, že se co nejdříve přesune na území, které už osvobodila Rudá armáda. Nicméně prezident Beneš se rozhodl přesun hlavního velitelství na osvobozené území zatím odložit. A protože politické intriky proti dosavadnímu velení československé armády pokračovaly, jeho přesun na osvobozené území se do konce války neuskutečnil.

Za této situace nezbývalo než věřit, že řešení přinese nová prezidentova návštěva Moskvy, odkud měl začít jeho vítězný návrat do vlasti. O vojenské problematice se sice hovořilo hned 19. března 1945 na první schůzce prezidenta Beneše se Stalinem, ale jednání se týkalo výhradně budování nové československé armády na již osvobozeném území. Tato skutečnost se pak odrazila i v Memorandu o pomoci SSSR při organizaci československých branných sil, které ještě v březnu 1945 připravili českoslovenští vojenští činitelé v Moskvě … V dokumentu se sice rozebíralo všechno možné včetně zajištění automobilů pro prezidenta republiky, ale ani jeden bod se netýkal podpory odbojového hnutí v českých zemích. Generál Píka si samozřejmě vážnost situace uvědomoval, a rozhodl se proto dohodnout letecké dodávky zbraní pro padesát tisíc mužů přímo s náčelníkem generálního štábu Rudé armády. Při schůzce v noci na 15. dubna 1945 mu však generál Antonov pouze oznámil, že československé požadavky byly předány štábu partyzánského hnutí při vojenské radě 4. ukrajinského frontu, který prý už zařídí vše ostatní. Po této informaci Píka dospěl k definitivnímu závěru, že Sověti nemají na povstání zájem, a proto je nutné jeho projekt zrušit. Radě tří, která patřila k nevybíravým kritikům špatně fungujících dodávek zbraní, bylo proto sděleno jen následující: „Vaše žádost o dodávku zbraní byla poslána sovětskému partyzánskému štábu. Jen on o jejich dodání rozhoduje. Nebude možno dodat zbraně pro povstání velkého rozsahu. Budete se muset přizpůsobit stavu věcí, využít toho, co máte a co vám ještě dodáme, a dle místních možností podniknout akce těsně před spojením s vojsky Rudé armády. Generál Moravec, jenž měl na starosti spojení s domovem, k tomu například ve svém dubnovém telegramu československé vojenské misi v Moskvě poznamenával, že „organizace netrpělivě a často i nevrle dodávky zbraní urgují, přeceňujíce naše možnosti zde a horlivost Angličanů“… po posledních telegramech z Londýna se musela v druhé polovině dubna i Rada tří smířit s tím, že plány na přípravu velkého ozbrojeného povstání již definitivně padly, a hledat pro svou další činnost nové možnosti.

Výňatky z knihy – Stanislav Kokoška: Praha v květnu 1945 (Historie jednoho povstání), str. 27-35,  vydáno r. 2005 v Nakladatelství Lidové noviny, ISBN 80-7106-740-7

(SOE)