Migrační vlny, enormní zadlužení Unie na finančních trzích v době covidové a do třetice všeho její sebevražedná politika odstřihávání se od ruského zemního plynu a ruské ropy: Toto jsou tři významné faktory, které napovídají, že Evropská unie stojí před svým sebezničením a rozpadem.

Určitou symboliku vize směřování Unie můžeme spatřovat v právě proběhlém ročníku Eurovize, kdy byly anulovány hlasy rumunské poroty, aby vítězství mohlo připadnout ukrajinské skupině – Kalush Orchestra. Na takovémto základě nyní celá Unie (ne)funguje. Hlavní hodnotou se jí staly morální kýč a vyprázdněnost.

Pokládám za žalostné, jestliže osm let nebyla EU schopna tlačit na dodržování dvou Minských dohod, zato se dokáže nebývale nadchnout pro plán, který pro ni znamení likvidaci – likvidaci jejího průmyslu i zemědělství. Suroviny z Ruska totiž nemá čím nahradit – a je na tom podobně jako pohádkový král ztělesněný Janem Werichem, který dal utopit veškerou sůl v zemi, aby pak nabízel zlato a drahokamy za její špetku.

1) V. Zelenskyj je líčen jako mučedník, kterému jde o život – a skrývá se na jakémsi utajeném místě. Stačí se pouze na chvíli zamyslit nad tím, jak se skutečně bude chovat člověk, který ví, že po něm jdou zabijáci. Jako určitý návod lze vzít film s R. Redfordem z roku 1975, Tři dny Kondora. V sedmdesátých letech dvacátého století ještě informační a komunikační technologie byly z dnešního pohledu v plenkách – ale již tehdy se hlavní protagonista přesvědčil, že má–li mít šanci na přežití, musí se od nich s maximálním úsilím separovat. V. Zelenskyj oproti tomu patří ke hvězdám sociálních sítí – a v médiích se pomalu objevuje častěji než ikony hudebního světa. Takovéto chování je ovšem v příkrém rozporu s chováním někoho, kdo se zbaví počítačů a mobilů, aby nebyl jeho pohyb vysledovatelný – a kdo se bude skrývat před kamerovými systémy. Navíc má Zelenskyj přijímat jednu návštěvu za druhou. Ne – V. Zelenskyj není člověk, který ví, že je terčem, což dokazuje právě jeho aktivita na sociálních sítí. Přesto se mnohá média tváří, že terčem a štvancem je.

2) Rusko je vykreslováno jako agresor, který chce zabrat minimálně půlku světa. Mainstreamová evropská média se prezentují jasným rozporem svého sdělení: Na jednu stranu píší stohy statí o údajné neschopnosti ruské armády – a na straně druhé nás straší vizí, že tato „zcela neschopná“ armáda vtrhne do Evropy a celou ji zabere. Co z toho si tedy máme odnést? Bohužel jen málokdo sdělí, že zde v roce 2014 proběhl jakýsi krvavý Majdan – a že 2. května 2014 byly v Oděse upáleny desítky nevinných lidí. Že vypukla vleklá občanská válka, kterou západní svět vlastně přiživoval, neboť nijak netlačil na prosazení Minských dohod. Všichni tedy máme za bernou minci brát tvrzení, že Rusko hodlá anektovat celou Ukrajinu – a za dezinformaci je naopak vydávána hypotéza, že hlavním cílem Ruska je zajištění demilitarizace Ukrajiny, jejíž spojení s USA vnímalo Rusko jako bezprostřední bezpečnostní hrozbu.

3) Prapor Azov je líčen jako spolek „udatných obránců“. Existují přitom zcela jasné dokumenty, podle nichž je prapor Azov vyhodnocen jako nacistická teroristická organizace, s tím, že její vojáci nesměli být v USA vycvičeni. Přesto se tak zjevně stalo. Evropským občanům je tak záměrně zastíráno, že posíláním zbraní mimo jiné i praporu Azov vlastně svými financemi podporují terorismus. Spojení „evropské hodnoty“ tak dostává nový netušený – a navýsost tragický rozměr. Veškerá zvěrstva páchaná fašistickými prapory typu Azov jsou evropskými médii bojkotována a cenzurována, jako by nebyla. Přitom existují hodnověrná videa svědků těchto zločinů. Ponechám zcela stranou, že některé evropské země včetně České republiky dovolily svým občanům po boku těchto fašistických praporů bojovat. Nejspíš ve jménu totality, teroru a tyranie.

Umíme si představit, co by se dělo v evropských médiích, kdyby novinářku Širín abú Aklahovou zastřelil ruský voják? Možná by to stačilo na vyhlášení války. K této zcela zjevné vraždě ale došlo v zemi, která není na indexu zemí, kterým se smí vyhlašovat ekonomické sankce. Tím se dostáváme k pokrytectví, jež nabývá v souvislosti s ekonomickými sankcemi proti Rusku obludných rozměrů. Tyto sankce ovšem dopadají prvotně na občany Evropské unie.

Ponechám na úvaze každého čtenáře, jak se domnívá, koho by stávající Evropská unie podpořila ve španělské občanské válce z let 1936–1939. Osobně se velmi obávám, že by tanky a další vojenská technika směřovaly zcela neotřesitelně do rukou generála Franca.