Otec a dcera. Hrdost a Vzdor

V závěru roku 2017 vydalo brněnské nakladatelství JOTA pozoruhodnou knihu ZASNOUBENA SE SMRTÍ. Na motivy životního příběhu statečné české odbojářky Ireny Bernáškové (1904-1942) a jejího otce, významného českého grafika Vojtěcha Preissiga (1873-1944), ji napsala novinářka a spisovatelka Jana Vrzalová.

Sama spisovatelka, která se dlouhodobě věnuje druhé světové válce a protifašistickému odboji, a je také zkušenou recenzentkou knih s touto tematikou (recenze vycházejí např. v periodiku Národní Osvobození), byla do životního příběhu Ireny Bernáškové přímo vtažena. Její fascinace schopnostmi a především mravní stránkou osobnosti Bernáškové je pochopitelná, neboť jestli něco tuto ženu, které bylo dopřáno žít pouhých 38 let, charakterizuje, pak je to ryzí vlastenectví tryskající přímo ze srdce a láska k Československé republice. Irenu Bernáškovou její rodiče Vojtěch a Irena Preissigovi vychovali tak, že byla pro národ schopna oběti nejvyšší.

Strhující příběh

Tak, jak byl skutečný život Ireny, přezdívané Inka, strhující, dramatický a tragický, strhující je i příběh sám, který s oporou v historických faktech a archivních dokumentech přenesla autorka na 331 stránek textu.

Irena byla dívkou a ženou zvláštního ražení. Byla mimořádně inteligentní, bystrá, schopná a cílevědomá. Protože její otec, byť talentovaný umělec, neměl na počátku 20. století v Praze žádné vyhlídky na získání slušného zaměstnání, pětičlenná rodina (manželé Bernáškovi měli tři dcery, Vojtěšku, Irenu a Yvonu) vyrazila na zkušenou a za prací do Spojených států. Irena, která byla nadaná na jazyky, hudbu, výtvarné umění, sport i přírodní vědy, s bravurou zvládla americké školy a i po návratu do Československa v roce 1921 si dokonale osvojila rodný český jazyk slovem i písmem a zakončila s výborným výsledkem středoškolská studia. Škoda, že nepokračovala na univerzitě.

Její čas přišel v době nejtěžší, kdy se nad Československem stahovala mračna. Jazykové znalosti jí umožnily číst německy, francouzsky a anglicky psaný tisk. V srpnu 1938 britské noviny Manchester Guardian otiskly její dopis, v němž jako „prostý občan Československa“ kriticky analyzovala Hitlerovu politiku. A v první den okupace Čech a Moravy hitlerovským Německem Inka osobně zanesla jménem celé rodiny na pražské Vyslanectví USA písemný protest.

Inka neměla štěstí v manželském svazku se svým bratrancem Eduardem Bernáškem. Partnerství neprospěla ani náhlá ztráta nenarozeného dítěte. Bylo to možná znamení osudu - jako bezdětná a poté i rozvedená neměla svázané ruce, a mohla se tak cele ponořit do odbojové práce. „Co kdyby tě zastřelili?“ ptala se Inky její blízká přítelkyně. „Nemám jiné povinnosti než k vlasti," zněla Inčina odpověď.

Již od března 1939 byla zapojena do tvorby ilegálního časopisu V boj, kterému grafickou úpravu vtiskl Vojtěch Preissig. Zpočátku se výroby a kolportáže časopisu účastnila rodina Preissigova, i sestry Vojtka a Yva s manželi, postupně se však kolektiv spolupracovníků z odbojové skupiny Družstvo v prvním sledu rozšiřoval - byli v něm např. Josef Škalda, Antonín Mádl, Josef Sejkora, ilustrátorka Milada Marešová... Tisklo se v bytě tiskaře J. Krupičky, v bytě Antonína Jiřiny, u J. Straširipky, u F. Němečka. Na cyklostylování časopisu se podíleli hlavně úředníci Škodových závodů na Smíchově, na rozšiřování také dělníci Karel Báša, Josef Bureš, Oldřich Šťastný, Jindřich Michl, Jaroslav Bažant, Antonín Camrda, Jan Dobr, Rudolf Ulč... „Bývalí legionáři a civilisté, kteří se podíleli na zápasu za vytvoření společného státu Čechů a Slováků v letech první světové války, nemohli sedět ukryti ve svém pohodlí. Bytostně byli spjati s ideou samostatného, demokratického Československa," píše Vrzalová. Do sítě kolem časopisu V boj se zapojili lidé všech společenských vrstev, povolání i politických názorů. Spojila je nesmiřitelnost s okupací a touha po svobodě. Byli to muži i ženy, kteří byli vedeni jedinou touhou - přispět k osvobození své vlasti.

Autorce se podařilo do příběhu rodiny Preissigovy včlenit historické události. Drama začíná nástupem henleinovců v Československu, pokračuje mobilizací, mnichovskou zradou, odstoupením pohraničí, druhou republikou, která „vlastními silami dokončila likvidaci demokratického systému a cílevědomě se zařadila do autoritářských systémů Evropy, po bok Hitlerovy Říše... " Pochopitelně, že spisovatelka zachytila noc ze 14. na 15. březen 1939, příjezd Hitlera na Pražský hrad, pražskou manifestaci 28. října 1939 s následnými represemi, nástup zastupujícího říšského protektora ad. Bohatě čerpala z výroků tehdejších politiků, z novinových článků i poválečných vzpomínek. Čtenář si tak uvědomí, jak se tyto dějinné okamžiky projevily v životě českých obyvatel protektorátu. S jistou dávkou umělecké licence autorka vložila do úst Preissigovým, a dalším postavám, názory, které měli vlastenečtí Češi.

Měla odhodlání a statečné srdce

Inka Bernášková byla ženou silné vůle. Byla nejen tvůrkyní a kolportérkou ilegální tiskoviny, která poprvé vyšla již třetí březnový týden roku 1939, ale také pro ni zajišťovala barvy, rozmnožovací stroje, papíry, přepisovala články na psacím stroji Když byla gestapem zatčena první garnitura vydavatelů časopisu, zastala vše: byla redaktorkou, vydavatelkou, tiskařkou, administrátorkou, expedientkou i kolportérkou. Tajně také pořádala sbírky ve prospěch rodin zatčených odbojářů.

A v čem byla ještě jedinečná? Po nocích tajně převáděla přes protektorátní hranice bývalé čs. důstojníky, gestapem pronásledované lidi a muže, kteří se pak stávali vojáky našich zahraničních armád a bojovali proti fašismu. Inka také byla kurýrkou ilegálních zpráv a absolvovala z tohoto důvodu dlouhé, velmi náročné a nebezpečné cesty po „pašeráckých stezkách“. Měla odhodlání a statečné srdce. Osud země se jí jevil důležitější než její soukromí Takových žen jako ona věru nebylo v našich dějinách mnoho.

„Legální válka je obrovským náporem na psychiku. Voják v poli to má do jisté míry snazší. V ruce drží zbraň a přesně ví, tady jsem já a tamhle nepřítel. Ale co já?Jak poznám, kdo je kdo?Jak zjistím, komu mohu věřit a komu ne?“ I takové myšlenky se honily Ince hlavou. Je zajímavé, že při slavnostním křtu knihy Zasnoubena se smrtí v říjnu loňského roku ve spořilovské sokolovně velmi podobně hovořil válečný veterán, brigádní generál v. v. Pavel Vranský, který složil dojemný hold domácímu protifašistickému odboji. Vojáci přece měli zázemí, byli součástí armády, zato bojovníci domácího odboje nevěděli, odkud přijde zrada...

K zatčení Inky Bernáškové došlo 21. září 1940 poté, co byla dlouhodobě sledována konfidentem gestapa. Ačkoli vystupovala jako Vlasta Nováková a měla na toto jméno doklady, byla ihned v sídle gestapa v Pečkárně konfrontována s rodinnými příslušníky. Aby je uchránila, veškerou odpovědnost za vydávání ilegálního časopisu V boj vzala na sebe. Byla krůtě mučena, avšak nikoho a nic neprozradila. Svým statečným postojem zachránila na tři stovky svých spolupracovníků! Přesto byl i její otec Vojtěch Preissig zavlečen do koncentračního tábora Dachau a tam utýrán, v koncentráku zahynul i její někdejší manžel.

„Jdu ne jako otrok"

Závěr knihy je příliš tragický, než aby jej vnímavý čtenář přešel bez projevů vlastních emocí. Inka se držela statečně do poslední chvíle svého života. U nacistického soudu 5. března 1942 se neshrbila, dokonce se soudcem politicky polemizovala. Třebaže perfektně ovládala němčinu, odmítala mluvit jazykem okupantů a opakovaně česky zvolala „Československá republika žije a bude žít!“. Za takovou troufalost soud vyměřil trest nejvyšší, který byl vykonán v berlínské sekyrárně v Plotzensee 26. srpna 1942 o páté hodině ranní. Inka podstoupila tento krutý trest jako první česká žena.

V dopise na rozloučenou napsala: „Líbám a objímám vás všechny, každého zvlášť, a přeji mnoho zdraví a štěstí, abyste si v poválečném lepším životě vynahradili všechny strasti, které jste v této válce museli prodělat! Jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům. Bude 5 hodin ráno. Vaše milující Irena."

___________________________________________________________________

Nakladatelství JOTA si s přípravou knihy dalo celkem záležet. Obálka s Irenou Bernáškovou coby půvabnou ženou je velmi působivá. Na její vnitřní straně je vyobrazena pamětní deska věnovaná Vojtěchu Preissigovi a dceři Ireně, která se nachází na domku v Praze-Spořilově, v němž Preissigovi žili. Za vlastním textem je připojena řada fotografií a archivních dokumentů včetně Inčiných motáků z vězení.

Novinářka a spisovatelka Jana Vrzalová postavila touto knihou Ireně Bernáškové a všem jejím spolupracovníkům, kteří byli za svůj boj za svobodné a mírové Československo ve své většině nacisty tvrdě perzekvováni, důstojný literární pomník. Autorka mi laskavě umožnila citovat několik myšlenek jejího přítele, spisovatele Romana Cílka: „Při rozhovoru se šéfredaktorem nakladatelství JOTA Pavlem Vlasatíkem jsem navrhl, že by obdivuhodný příběh Inky Bernáškové-Preissigové měla napsat žena. A to žena moudrá, citlivá a pilná. Posléze jsme k tomuto nikoli běžnému charakterovému výčtu dosadili i jméno. A je to jméno, které dnes vidíte na obalu knihu... Je to jméno Jana Vrzalová. Zápolila pak s textem velmi statečně, skoro až bolestně prožívala se ,svojí Inkou´ její prožitky i zápolení, a samozřejmě také kruté finále jejího životního osudu. Dokonce to, myslím si, i trochu odstonala. A nevím, zda jsem ji tehdy potěšil vyprávěním o tom, že romanopisce Honoré de Balzaca vždy našli ráno v mdlobách, když při svém nočním psaní dovedl k smrti některou ze svých postav... Je tu kniha, na kterou může být Jana hrdá."

Teď už zbývá jediné - aby Praha, nejlépe pražský Spořilov, pojmenoval po této hrdince československého protifašistického odboje, příp. též po jejím otci, jedno veřejné prostranství. Dosud tomu tak není. „V jiných zemích o hrdinech, jako byla Inka Bernášková, točí filmy. V Praze její jméno dosud nenese žádná ulice, žádné náměstí ani jiný veřejný prostor. Cožpak se příklad její odvahy do současnosti nehodí? A jsme vůbec hodni odkazu lidí, jako byla ona?“ staví autorka v závěru knihy před čtenáře veliký otazník.

Bez lidí, jako byla Inka Bernášková, bychom nebyli pány ve své vlastní zemi a s velkou pravděpodobností bychom nemluvili česky.

Monika Hoření, Haló noviny, 7.3.2018, str. 12