Oskar Krejčí: Mají-li neprivilegovaní být v budoucnosti schopni hájit své zájmy, musí se přestat bát jmen Marx a socialismus
23.4.2018 Redakce Argumentu
Rozhovor: S politologem Oskarem Krejčím jsme mluvili nejen o levicové podpoře vlády A. Babiše a obavách z předčasných voleb, ale také o tom, že levice byla vždy spojená s radikální změnou a s určitým politickým romantismem.
!Argument: V Česku vzniká vláda na čele s trestně stíhaným oligarchou, na které se má podílet sociální demokracie a podpořit ji má komunistická strana. Myslím, že pro něco takového není v evropských dějinách precedent. Názory na tuto skutečnost se diametrálně rozcházejí – z jedné strany se ozývají hlasy o posílení vlivu levice, z druhé pak se mluví o její sebevraždě. Jaký je váš názor?
Oskar Krejčí: Především se hraje o zabránění předčasným volbám, kterých se zmíněné středolevé strany zřejmě obávají. Navíc je tu obrana některých, za desetiletí pracně získaných, pozic. Děje se tak ovšem bez hlubší analýzy…
!A.: Vy si myslíte, že se předčasných voleb nemusejí obávat?
O.K.: Opakuji – bojí se bez hlubší analýzy. Sociální demokracii poškodila hodně kauza lithium v posledních hodinách před volbami plus rozštěp vedení, což jsou jevy, jejichž brzké opakování je málo pravděpodobné. Komunisté tratili na nepochopení povahy protestního voliče, což by mohlo být napravitelné. Zároveň je nutné počítat s tím, že hnutí ANO pravděpodobně dosáhlo vrcholu své prestiže, teď je na řadě zklamání protestních voličů z jeho domácích i zahraničněpolitických kroků, únava pravicových podporovatelů hnutí i rozmělňování loajality k vůdci.
!A.: Dobře, ale opakuji otázku: vy sám pokládáte jednání ČSSD a KSČM za ústup z levicových pozic?
O.K.: Definovat levici lze mnoha způsoby a nechci se vracet k formulacím z článku nedávno zveřejněném v !Argumentu. Zkusme to tedy jinak. Předně, zdědit název – to ještě z nikoho levici nedělá. Když mluvíme o autentické levici v pojetí známém od Velké francouzské revoluce, pak hovoříme o hnutí, které chce změnu…
!A.: O změně hovoří každý, změnu sliboval Barack Obama i Donald Trump…
O.K.: Moment – původní autentická levice chtěla změnu, která nebyla orientovaná pouze na kosmetické úpravy, ale ani jen na vytváření nové společnosti osvobozující neprivilegované vrstvy. Chtěla i nového, lepšího člověka. Když o změně hovoří liberálové, mluví o lepší údržbě stávajícího systému. Původní pojetí levice obsahovalo romantický prvek, který je, jak už to bývá, nositelem rozporných aktivit. Romantismus levice, ač často nepřiznaný, byl všudypřítomný. Byl spojen s velkou fantazií a sebevědomím, ale i s vizí vzájemné solidarity nejen v globální společnosti a v jednání státu, ale i v individuálním životě. Lidé se měli stát kolektivističtí, zbavit se sobeckého individualismu, měli si nezištně pomáhat při sociální nouzi, na pracovišti i v politice. Cílem byly rovnost, svornost a bratrství. Byla zde romanticky naivní představa člověka: není náhoda, že bolševici ihned po uchopení moci zrušili v Petrohradě kriminální policii s tím, že v nové společnosti zbavené vykořisťování přece nebude žádná zločinnost. Toto pojetí skrývá i totalitní motiv v nevyřčené otázce, jejíž význam narostl vzápětí: co s lidmi, kteří se nezmění požadovaným směrem, protože to nechtějí, nebo neumějí? Dlužno dodat, že o naplnění kalokagathie, což byl řecký ideál harmonie krásy s dobrem směřující k mravnímu jednání, se asi více snažila Sparta než Athény.
!A.: O potřebě věci měnit a pomáhat ale mluví i mnoho nevládních organizací a církví; křesťanský středověk byl plný takovýchto vizí – a nezdá se mi, že by právě toto byl levicový ideál.
O.K.: To určitě není. Autentická levice od počátku směřovala k systémové změně, ne ke stavění španělské stěny kolem nešvarů feudalismu či kapitalismu pomocí charity. Nikoliv opravování vadného systému, ale jeho vystřídání dokonalejší společensko-ekonomickou formací. Ale zpět k romantismu – ten obsahuje i prvek sebeobětování ve jménu velkých ideálů. Je to Kristus na kříži, ale také lidé s autoritou, kterou neutváří mediální agentury, ale roky strávené na Sibiři či útrapy Velkého pochodu v Číně. Romantismus, to je také hymnus „i kdybychom padli všicci, vstanou noví bojovníci“. Je to představa, že vzplála poslední bitva. Byla tu vize jednoduchosti změny. Jak psal radikální osvícenec Thomas Paine, hrdina americké i francouzské revoluce, v pamětihodné knize Práva člověka, „čím je civilizace dokonalejší, tím méně potřebuje vládu“. A člověk by byl dobrý, kdyby jej vlády nekazily. Je třeba tedy zpolitizovat mravnost a zbavit se vlády parazitních vrstev. A když se vše nepodaří napravit najednou, jiný radikální osvícenec Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti USA a třetí prezident Spojených států, nabídl řešení: rebelie jsou ve světě politickém nutné a „strom svobody musí být čas od času osvěžován krví vlastenců a tyranů. To je jeho přirozené hnojivo“. Až poté přišli liberálové s tezí, že vše řeší dělba moci.
!A.: Mluvíte o revolučním romantismu, ale zrovna minulý týden byla v Katyni otevřena ruská část memoriálu s pozoruhodnou sochou Poprava. Předsedkyně horní komory ruského parlamentu při této příležitosti uvedla, že jde o památník čtyřem tisícům Poláků a osmi tisícům Rusů, kteří byli na tomto místě zavražděni.
O.K.: Romantismus je velmi nebezpečný, není-li spojen s rozumem. Romantismus míchá politiku s emocemi. Ideály ovšem nemá jen levice. Je velmi nebezpečný, když jej nedoprovází mysl otevřená novým, dogmata rozleptávajícím poznatkům. Zároveň musí být tato otevřená mysl pevně ukotvená humanistickými konstantami. Všechny ideály je možné zneužít, lze je deformovat. Ideály je možné diskreditovat snahou prosadit je rychleji, než umožňuje sociální situace. Romantismus v politice bývá uspěchaný. Urychlení dějin se občas povede, jako v případě industrializace SSSR, ale za nesmírně vysokou cenu. Prosazovat velké ideály s lidmi bez hlubokých znalostí, vybavenými jen se zkušenostmi z krvavé občanské války – to zákonitě vytváří živnou půdu nejen pro chyby, ale i pro tragédie a zločiny. Za Cromwella, za Robespierra i za Stalina. Ale stále platí: dějiny nemáme soudit, dějinám se máme snažit porozumět. Bez uspěchané stalinské industrializace by nebylo vítězství ve světové válce a dnešní možnosti kritizovat Stalina by se nedožili Slované, Židé, Romové…
!A.: Neomarxisté často upozorňují na nereálnost vámi zmíněných ideálů v té podobě, jakou otevřeli z jedné strany puritáni a z druhé osvícenci.
O.K.: To se dostáváme na opravdu tenký led, kde každá diskuse vyžaduje alespoň částečnou shodu v definici pojmů. Stačí zalistovat pozoruhodnou a stále aktuální knihou Ľuboše Bláhy Späť k Marxovi? a hned zjistíte, jak složitý je to problém. S určitým zjednodušením lze říci, že původně byly za neomarxismus pokládány teoretické školy hlásící se ke kritické teorii, jež hledaly syntézu Marxe a Freuda, nebo se jednalo o některé linie existencionalismu. Jejich přívrženci se povětšině pokoušeli řešit problém, který vznikl tím, že se Karel Marx nevěnoval speciální teorii člověka, že klasický marxismus nezahrnuje antropologii v dnešním smyslu. V praxi to vytváří velký problém: když chcete revolucí vytvořit nového člověka, měli byste vědět, jaká část osobnosti je utvářena dědičností a jaká je formována společenskými vztahy. Brát v úvahu nejen problematiku odcizení a vykořisťování, ale také otázku, co je talent, temperament, nevědomí a v neposlední řadě i mravnost. Osobně si myslím, že moderní antropologie nemusí být v rozporu s hlavními principy marxismu – a že lze rozpracovávat marxistickou koncepci lidských práv jako jeden ze zorných úhlů, pod kterým se zkoumá spravedlnost. Mimochodem, byli to američtí konzervativci, jako například Patrick Buchanan v knize Smrt Západu, kteří už před léty označili za původce snad všech nedostatků USA koryfeje neomarxistické frankfurtské školy, kteří do Spojených států utekli z nacistického Německa.
Problémem je, že v hlavním mediálním proudu, tedy v oficiózní propagandě, jsou za neomarxismus vydávány nejrůznější liberální představy o multikulturalismu a programy, které zaměnily boj za práva většiny za podporu zájmů okrajových skupin. Liberální multikulturalismus nemá nic společného s marxismem – marxistický humanismus vidí strukturu společnosti, vnímá její rozpory, chcete-li, chápe konkrétní totalitu sociálního života. Projevit lítost nad osudem narkomana není totéž co schvalovat drogy. Mít porozumění pro islámskou civilizaci neznamená chtít vytvořit či vlastní hloupostí přímo utvářet islámská ghetta v Evropě, a založit tak nový, velice nebezpečný konflikt. Běžně jsou dnes označovány teoreticky nevyzrálé liberální a liberálně-anarchistické skupiny, které hlásají bezbřehý multikulturalismus, podporují neomezenou migraci místo radikálního řešení problémů na místě, odkud lidé utíkají, za neomarxistické. Toto tvrzení má dvojí funkci. Jednak mají být tyto skupiny a ideové proudy v podvědomí měštáků dehonestovány jako nebezpečně kryptokomunistické. Zároveň se ale jedná o snahu diskreditovat marxismus, představit jej jako duchaprostou konspiraci.
!A.: Po tom, co jste řekl, si nejsem jistá, zda si myslíte, že romantismus je pro levici potřebný, nebo zda ji poškodil.
O.K.: Popravdě řečeno, ani já si nejsem příliš jistý. Jako člověk, který se snaží živit racionální vědou, se obávám emocí v politice. Jenže levice bez ideálů a romantiky, bez víry v množnost radikální změny umírá. Představy o tom, že se něco zásadního změní na základě opatření, které stejně příští vláda odvolá, je naivní. Navíc jsou tu zákonitosti politického zápasu: levice v postsocialistických zemích si nejen nechává krást hesla, ale nedokázala se ani vymanit z deprese způsobené zánikem Sovětského svazu. Romantický náboj plný vizí a emocí však z politiky nevymizel. Sebevědomí a odhodlání jsou dnes více na straně pravice. Obraz Stachanova nahradil Baťa, Fučíka vystřídali bratři Mašínové. Hlavu ale zvedají také neonacisté. To není jen důsledek rozpadu společenskovědního vzdělání či produkt ideologických komplexů provozovatelů hlavních médií. Není náhoda, že jak na Slovensku, tak i v Česku je to pravice, která dokáže svolávat velké manifestace.
!A.: Myslíte si, že se to někdy změní?
O.K.: Až bude sociální objednávka a objeví-li se politici, kteří nevidí své poslání v kabinetních dohodách.
!A.: A objeví se?
O.K.: Jsou tu globální problémy – narůstání sociální nerovnosti, odcházení zadluženého hegemona, přenos mocenského těžiště od Atlantiku k Pacifiku, bobtnání parazitního vojensko-průmyslového komplexu do obludných rozměrů a s tím i nárůst nebezpečí války, nerovnoměrný a místy velmi rychlý populační růst, změny klimatu a nedostatek vody v některých regionech, ale také úpadek kvality západních elit a řada dalších. Tyto problémy nejsou řešitelné klasickými liberálními přístupy. Svět plný nejistoty potřebuje, mám-li použít formulaci Si Ťin-pchinga z jeho projevu na nedávném ekonomickém Boao fóru pro Asii, „dialog a sdílenou odpovědnost“. Zatím ale není jasné, jak se křížení uvedených globálních problémů promítne do středovýchodní Evropy. Jedno však jisté je: mají-li neprivilegovaní být v budoucnosti schopni hájit své zájmy, musí se přestat bát takových jmen, jako je Marx, a takových slov, jako je socialismus.
Ilustrační obrázek: Autor – Wolfgang Sauber – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3965234 (Diego Rivera: Dějiny Mexika, Národní palác, Ciudad de Mexico)