Okupanti přicházejí

Bylo to 14. března 1939 pozdě večer. Před bývalou Czajankovou textilní továrnou na hlavní třídě v Místku, kde byla kasárna 3. praporu 8. pěšího pluku, prudce přibrzdilo cizí osobní auto a vyskočila z něho osoba v tmavém gumovém plášti.

Strážný u brány vykřikl: „Stůj!" V dešti a sněhové přeháňce ještě ne¬mohl rozeznat, kdo se to proti němu řítí. Znovu se rázně rozkřikl: „Stůj! Stůj, nebo střelím!" Neznámý vetřelec však vytáhl pistoli a vypálil několik ran. Strážný zamířil, třeskl výstřel a muž v cizí uniformě se zhroutil k zemi.

Ihned byl vyhlášen poplach. V kasárnách zhasli světlo a hotovost vyběhla na své stanoviště. Jeden z přítomných velitelů vydal okamžitě rozkaz: „Do zbraně! Všichni na můj povel!"

Vojáci 3. praporu se zabarikádovali, z oken udělali střílny, rozdělili si střelivo a granáty a nedovolili nikomu, aby se přiblížil. Dosud stále ještě nevěděli, co se děje. Nevěděli, že mají složit zbraně a že hitlerovský wehrmacht má zítra — 15. března 1939 — obsadit okleštěné území Čech a Moravy.

Hitler si pozval presidenta Háchu do Berlína a inscenoval „žádost o ochranu českých zemí". Ještě před Háčkovou kapitulací však Němci vysunuli na Ostravsko armádní sbor - údajně proto, aby předešli eventuálnímu obsazení tohoto území polským vojskem. V Praze ještě nevěděli, oč jde, kapitulační rozkazy nebyly generálním štábem dosud vydány, a proto místečtí vojáci jednali tak, jak jim to přikazovalo jejich svědomí.

A nebojovali špatně. Před kasárnami 3. praporu padlo osmnáct vojáků wehrmachtu. Obránci měli jen několik raněných. Na výzvy ke složení zbraní odpovídali palbou a bránit se přestali teprve tehdy, když jim došly náboje. To už se psal osudný 15. březen, kdy nacistické pluky obsazovaly „Protektorát Čechy a Moravu".

V době, kdy k nám vtáhly divize smrtihlavů, jsem byl velitelem náhradního praporu 3. pěšího pluku Jana Zižky v Kroměříži. Hned ráno byl vydán rozkaz snést všechny mobilizační, tajné a důvěrné rozkazy a plány na kasárenský dvůr, polít je benzínem a spálit.

Okupanti k nám přijeli dopoledne. Byla to motorizovaná jednotka. Několik důstojníků se dostavilo na štáb, jejich podřízení obsadili se zbraněmi v rukou kasárna, a první, co žádali, byly mobilizační plány a seznamy komunistů. Řekli jsme jim, že všechny doklady jsou zničeny - seznamy vojáků-komunistů spálil již dříve zpravodajský důstojník pluku Zelinka.

Nacističtí oficíři si prohlédli sklady zbraní, ale jejich převzetí odložili až na příští den. Proto mohli naši poddůstojníci v noci na 16. březen část ručních zbraní zachránit. Oknem je naházeli na živý plot kolem kasáren a odtud byly dopraveny do úkrytu v Miňůvkách, kde bydlil jeden náš štábní kapitán. Celkem tam bylo ukryto 27 lehkých kulometů.

Další zbraně pro budoucí ilegální skupinu jsme získali opravdu zajímavým způsobem. V těchto dnech Němci odváželi československé zbraně v nákladních vagónech do Německa. Řadoví němečtí vojáci nám je odprodávali: za lehký kulomet jsme platili 300 Kč, za těžký kulomet nejvýše 500 Kč. Němci si za „vydělané“ peníze kupovali jídlo, cigarety, obuv, šaty.

Demobilizace našeho pluku byla provedena v několika dnech. Byl to smutný pohled. Jak nám bylo trapně, když jsme všechen ten majetek museli odevzdat nepříteli bez boje.

A už začalo řádit gestapo. První byli zatýkáni komunisté. V takzvané akci „Gitter" (mříže) jich bylo zatčeno několik tisíc. Abychom rodinám postižených spoluobčanů pomohli, byla zakrátko zorganizována skupina, která u majetnějších kroměřížských občanů a peněžních ústavů vybírala dary na podporu rodin zatčených vlastenců. Tuto práci řídil a prováděl až do svého zatčení soudruh Ladislav Kafka. Při opatřování prostředků pro rodiny uvězněných protifašistických bojovníků se zvláště zasloužili soudruzi Magda Grégrová, Gustav Rozner a Vilém Šmida. Do konce roku 1941 bylo vyplaceno rodinám uvězněných 330 000 Kč a 60 000 Kč bylo věnováno na odbojovou činnost.

My vojáci jsme v továrně Magneton připravovali výrobu ručních granátů. Odborníka-chemika získal ivanovický učitel Dvořáček, který také dojednal s ostravskými horníky dodávku třaskavin.

Zpravodajský důstojník pluku Zelinka zorganizoval v každé obci na celém Kroměřížsku pohotovostní družstva, čety a roty ze záložních důstojníků, poddůstojníků a vojáků. Byly vybudovány trojkovým systémem, aby okupanti při náhodném zatčení některého z nich nemohli pozatýkat a rozbít celou síť.

Tak spontánně, z naší iniciativy vznikala na Kroměřížsku ilegální vojenská síť, která se záhy začlenila do širší celostátní organizace, nazvané „Obrana národa".

Na tuto organizaci byly u nás po válce velmi protichůdné názory - od jednostranné glorifikace až po zatracování. Obrana národa měla rozporný charakter, na odboji proti okupantům však zásluhu má. Vedli ji generálové a plukovníci, tvořili ji aktivní a záložní důstojníci i prostí vojáci. Spojovalo je vlastenectví, touha vyhnat okupanty a obnovit Československou republiku.

Vojáci k tomu chtěli napomoci dvojím způsobem: jednak vojenským povstáním, jež by doma propuklo, až bude Německo poraženo, tedy podle tehdejších představ už někdy na podzim 1939, jednak vytvořením československých vojenských jednotek v zahraničí a jejich bojem po boku spojenců.

Dokud jsem byl doma, pracoval jsem jako řadový velitel ve struktuře moravské Obrany národa, v jejímž čele stál jako zemský velitel gen. Vše tička. Zemskému velitelství podléhaly dvě oblasti, tj. celkem sedm krajských neboli divizních velitelství; mezi nimi byla i naše divize se sídlem v Olomouci. Ilegální divizní velitelství stálo v čele rámcově vybudovaných podzemních pluků a praporů, v nichž byli stanoveni velitelé, v nichž však mužstvo bylo většinou toliko vyhlédnuto, leč - z konspirativních důvodů - většinou zatím nezařazeno.

Já jsem byl - jak vyplývá i z rekonstrukce, kterou udělalo později gestapo - v čele okresního velitelství v Kroměříži.

Na Kroměřížsku jsme připravovali podzemní síť, obstarávali zbraně a získávali zprávy o úřadech a akcích okupantů; tyto informace byly pak odesílány do zahraničí. Zároveň proskočily i protektorátním tiskem zprávy, že v Krakově se pod vedením našeho konzulátu shromažďují uprchlíci z okupované republiky. Přechodů přes polské hranice na Ostravsku stále přibývalo.

Nás důstojníky dávalo MNO na příkaz německých míst ihned do penze; stačilo mít odslouženo deset let. Měli jsme se zdokonalit v odborných kursech a pak přejít na vedoucí místa na okresních úřadech, v bankách, pivovarech, mlýnech atd. Vybral jsem si kurs pro zaměstnance octáreň, který byl pořádán v Praze. Mohl jsem se při své odbojové práci alespoň snadněji pohybovat.

Úryvky z kapitoly „Okupanti přicházejí“ - z knihy vzpomínek armádního generála a prezidenta Československé socialistické republiky, Ludvíka Svobody - „Z Buzuluku do Prahy“.

Vydalo Naše vojsko, Praha 1970, jako 3685. publikaci. Ze stran 11 - 15.