Jako dva nejvýznačnější symboly nad skvostnou generalitou sovětského Ruska ční maršálové Žukov a Koněv. Toho druhého teď budou i s podstavcem, na kterém tento voják stojí, kladivy a dalším železem odmontovávat a stěhovat někam, kde na něj dle žádostivosti pánů radních z Prahy 6 už nebude vidět a kde na něj konečně začne padat prach zapomnění.

A zapomenout se má nejen na ruskou armádu a na Koněva, z českých hlav je dle těchto pražských tupců třeba vyhnat všechno, co by třeba i jen cípem myšlenky mohlo připomínat,  kdo nás to s obětí 12 milionů mladých životů vytáhl z tlamy nacistické obludy, která se už už chystala nás spolknout, jak předtím spolkla Židy.

Ale nejen to, zapomenout a začernit se má vůbec vše, co nás spojuje s Ruskem, zapomenout máme na ruskou literaturu, na Puškina, Tolstého, Čechova, Dostojevského, na ruskou hudbu, na Musorgského, Čajkovského, Šostakoviče a Rachmaninova, na ruské malířství, na Rjepina a Rubleva, i na ruskou vědu, na Lomonosova, Ciolkovského a Koroljova, z českých hlav je nutné, a to třeba i dlátem ocelovým, vytlouct mínění, že jsou Slovany a že tedy mají cosi společného s Rusy či s jižními Slovany, jak Jugoslávce s láskou a přízní nazýval Masaryk.

„Omyl“, řve pražský demoblok, složený z politických klubů radnice Prahy 6 (TOP 09, ODS, Lidovců a STANu), který s nápadem na vypuzení maršála Koněva z náměstí Interbrigády i našich hlav přišel. „My Češi nemáme přece se Slovany nic společného, jsme potomky Keltů, a že mluvíme slovanským jazykem a že se s Rusy domluvíme i bez slovníku, je politováníhodným historickým omylem, na který jsme v posledním tisíciletí nespočetněkrát doplatili.

Takže vytrhnout se z tohoto slovanského chomoutu a pevně se přimknout k západní alianci, zvláště pak k národu zeměpisně i kulturně nám nejbližšímu, to je národu německému,  je naší nejvyšší povinností, a maršál Koněv, kterého už v nejbliších dnech vytáhnou nádeníci na korbu nákladního auta a odvezou ho do českého zapomnění, je jen první položkou na seznamu všeho ruského a slovanského, se kterým se ve dnech nadcházejících budeme navždy loučit“.

Když dnes ovšem povolíme shora popsané, když se smíříme s tím, že co se děje v Praze 6, je věcí jen zastupitelů Prahy 6, a že je vůbec jen věcí Pražanů, co se děje v Praze, a že my mimopražané nemáme do toho, co se v matičce všech nás Čechů děje, co mluvit, že nemáme coby Češi právo tento ohavný, zrádný, hulvátský a vandalský čin, který se v těchto hodinách na radnici Prahy 6 připravuje, zastavit, pak nemáme  právo nazývat se déle národem.

Lubomír Man