Odmítám žit i umřít v rabské zemi
– vždyť i Rakousko se té zvůli vzepřelo
„Učím se shýbat nízko vaz a líbat důtky svého kata“, může si dnes naše republika deklamovat verše Svatopluka Čecha z jeho Písní otroka, protože se otrokem z vůle našich představitelů, pánů Babiše a Stropnického, skutečně stala. Právě v těchto dnech vyhošťuje totiž na pokyn malíčku britské premiérky Mayové tři ruské diplomaty.
A za jakýže to přečin? Za ten, že se kdosi pokusil otrávit někdejšího ruského agenta Skripala, který v devadesátých letech minulého století zradil svou vlast Britanii, šest let si za tento svůj přečin odseděl v ruském vězení, a pak, v rámci výměny agentů mezi Britanií a Ruskem v r. 2010, našel nový domov v jihoanglickém městě Salisbury. V jehož parku, na lavičce, byl v dopoledních hodinách 4. března nalezen společně se svou dcerou v bezvědomí. A to údajně po útoku nervovým plynem.
To stačilo britské premiérce Mayové, aby z útoku na Skripala a jeho dceru podle mustru Švejkova výroku: „Zabili jste nám arcivédu, takže vám dáme do držky“, obvinila Rusko. Třebaže první a zásadní kriminalistická zásada Cui bono, čili komu to prospívá, účast Ruska na aféře naprosto vylučuje, protože Rusko poškozuje, ale na Západ jako osnovatele aféry ukazuje oběma ukazováčky, protože tomu aféra naopak prospívá. Docela jako by byla provedena na jeho objednávku.
Ale cui bono sem, cui bono tam, na tapetě musí zůstat Rusko, a to nejenže bez motivu, ale též bez důkazů, a to dokonce bez důkazů tří.
1) Nebyl dosud předložen jediný důkaz, že Skripal byl skutečně otráven nervovým plynem.
2) I kdyby otráven nervovým plynem byl, nebyl předložen jediný důkaz o tom, že se jedná o plyn ruský.
3) Nebyl předložen jediný důkaz, že za pokusem otrávit Skripala stojí Rusko či dokonce Putin, jak se vyjádřil ne zcela duševně zdravý britský ministr zahraničí.
Takže bez důkazů a jen tak od boku obvinila vláda premérky Mayové z pokusu otrávit Skripala Rusko a vypověděla z Britanie 21 ruských diplomatů. Nu a protože takovýto trest za čin, pro který nemělo Rusko srozumitelnou pohnutku a Britanie zas důkaz ruské viny, se zdál premiérce neúměrně mírný, rozpoutala (samozřejmě s Washingtonem jako hybatelem v pozadí), fantastickou světovou kampaň za vyhazovy ruských diplomatů ze západních zemí. 33 zemí světa bylo britskou vládou vyzváno, aby se k britské vyhošťovací akci připojily a vyhazovaly ze svých území, co se třeba Rusku i jen podobá, či co se tak nějak po rusku jen tak mele. A navíc byl na 22. března svoláno do Bruselu zvláštní zasedání premiérů a prezidentů států EU s tím, aby zde jednotně i poslušně vyslovili názor, že za útok nervovou látkou v Salisbury je podle všeho odpovědné Rusko, a následně nahlásili premiérce, kolik ruských diplomatů se tedy chystají ze svých zemí vystrnadit.
Akce však neproběhla tak hladce, jak se čekalo. Ne samozřejmě z naší strany, premiér naší vlády v demisi Babiš ukázněně zařadil naši republiku do zdravého jádra EU, které se na nic neptá, neremcá, a činí to, co je třeba, ale neprojevily kupodivu stejnou kázeň země všechny. A našly se mezi i nimi i takové, které se vymlouvaly v tom smyslu, že jim k odsouzení Ruska chybí důkaz o jeho vině, ale samozřejmě, hned jak se ten důkaz najde, přestanou se ošívat a okamžitě se pak k vyhazovu ruských diplomatů připojí.
Takto neotrocky a přitom i inteligentně – protože dobře věděly, že podobný důkaz se nikdy nemůže najít – se zachovaly tyto hrdé a nerabské země: Rakousko, Belgie, Bulharsko, Řecko, Maďarsko, Irsko, Lucembursko, Malta, Portugalsko, Slovensko a Slovinsko.
Jméno naší země tedy v tomto seznamu chybí, protože nám Čechům nebylo třeba se po nějakém důkazu o vině Ruska pídit, my jsme se plně a ukázněně spolehli na kolektivní rozum a úsudek Anglosasů, Francouzů a Němců, kteří jistě dobře vědí, co činí, tak jako to věděli a byli chytří – zatímco my hloupí – i v roce 1938, kdy nás v Mnichově prodali za Hitlerův slib míru, a tím přiložili sirku k požáru Druhé světové války, jež zahubila 72 milionů lidí.a 12 milionů sovětských vojáků muselo padnout, aby nás Čechy vyvlekli ze stejné oprátky, která předtím zardousila téměř všechnu evropskou židovskou populaci.
A tady, na tomto místě, se srovnání jednání představitelů Rakouska a naší země na rokovaní EU v Bruselu neubráníte. Rakušané by se bez vítězství Rusů nad Hitlerem stali panským národem – zatímco my bychom bez téhož vyletěli komínem v Osvětimi. Ale oni v Bruselu prosbu Mayové o vyhoštění Rusů ze země odmítli, ale my, kteří bychom zde dnes bez Rusů nebyli, jsme jejich vyhoštění s bohorovným klidem přijali.
Existuje ještě nějaký křiklavější příklad lidské perfidity.
Narodil jsem se do Masarykovy samostatné svobodné republiky a konec mého života probíhá v republice nesvépravné, která se s ochotou zapojuje do spolku západních zemí, jež vytrvalými provokacemi Ruska přibližuje novou válku, tentokrát nukleární. A my v tom vesele a bezstarostně jedeme s ostatními, i my tlučeme do válečných bubnů, i my vypravujeme naše vojáky k ruské hranici, jako bychom zcela ztratili historickou paměť a snad i rozum.
A já na tomto místě prohlašuji, že nechci mít s tímto šíleným předválečným tancem nic společného. Odmítám, aby moje země byla zemí vazalskou a činila tak vazaly i ze všech nás, jejich občanů.
Zvedněme se ze země, na které ležíme jako otroci, a povstaňme k životu národa svobodného a svépravného.
Protože žít jinak za žití nestojí.
Lubomír Man