Odejít, nebo zůstat? Reakce na článek NATO, mír a levice

18.5.2018 Zdeněk Vopat

Zdeněk Vopat odpovídá na článek NATO, mír a levice a pokračuje tak v polemice o našem členství v NATO.

Ve svém článku Nato, mír a levice předestřela Veronika Sušová-Salminen několik zajímavých námětů v diskusi ohledně naší role v NATO.

Autorka se shoduje s takovými mysliteli současné levice, jakými jsou Ilona Švihlíková (viz její článek Levice, která podpoří válku, přestává být levicí) a Oskar Krejčí (viz například jeho článek Kupředu levá), že jednou ze základních hodnot levice je požadavek míru. Jak píše Veronika Sušová-Salminen, „Mír a bezpečí jsou pro levicovou politiku zásadní hodnoty a cíle. Hned za nimi by měly následovat otázky sociální spravedlnosti, solidarity, ochrany životního prostředí a lidské důstojnosti, včetně kvality života ve společnosti. Nicméně nic z toho není možné v podmínkách války.“

V tomto bodě lze s autorkou zcela souhlasit. Bohužel zde existují dva základní problémy:

1/Na tomto místě si dovolím parafrázovat myšlenku marxistického myslitele Edwarda Carra, který ve své knize Dvacetiletá krize řekl přibližně následující: „Všichni si přejí mír, ovšem je otázka, jaký mír“. Donald Trump si přeje mír, Vladimir Putin si přeje mír, Benjamin Netanjahu si přeje mír, Ajatolláh Alí Chameneí si také přeje mír. Ovšem jejich vize míru se nemusí shodovat a v krajním případě mohou vézt i k válce mezi zúčastněnými státy.

Mír totiž může znamenat pro každého něco jiného a může sloužit i k ospravedlnění válečné agrese. Například americká invaze do Iráku byla při nejmenším deklarativně motivována snahou o zachování míru.

2/ Levicí neustále a často nevhodně opakující se přihlášení k ideálům míru začíná být klišé. Hrozí zde ideové vyprázdnění, o kterém hovoří Oskar Krejčí ve svém článku Kupředu levá. Levicový aktivista opakující hesla typu „je třeba zachovat mír“ je stejným zaklínačem hadů jako liberální politik opakující mantru o „společných západních hodnotách svobody a demokracie“. Všichni si přejeme mír, je ovšem otázkou, jak k němu chceme dospět. Domnívám se, že odpověď na tuto otázku vyžaduje různorodé odpovědi případ od případu, a rovněž se zamyslet na cíli naší zahraniční politiky.

Veronika Sušová-Salminen zcela správně poznamenala, že „…dnešní strategie české zahraniční politiky stojí na pasivním členství v EU a NATO: česká diplomacie a čeští politici v nich nemají výrazné slovo a nepodílejí se na formulování politických priorit, český hlas není dostatečně jasně slyšet…nemají alternativní návrhy, dokonce ani dostatečně neinvestují do kulturní diplomacie v rámci vytváření image země (aby Česko pořád nebylo tou „východní zemí“ tam někde, bez které se případně obejdeme).“

S tímto popisem situace nelze bohužel než souhlasit. A právě proto se domnívám, že je úkolem levice debatu o naší zahraniční politice otevřít. Tím spíše, že jak opět správně autorka píše: „Pro velkou část liberálně laděného tisku a establishmentu to (rozuměj pasivní členství v ‚západních strukturách‘) v zásadě stačí. Jiné ambice než být „in“ a podporovat s důvěrou naše spojence ani mít nemáme.“

Veronika Sušová-Salminen trefně zhodnotila ideovou vyprázdněnost liberálního establishment a zároveň předestřela otázky týkající se naší případné neutrality: „Je to frustrující pohled, který je vizitkou především politické třídy a standardů jejích pravidel „úspěšnosti““…“A tak není divu, že odpovědí se jeví jednoduché recepty nejrůznějších osamělých exitů Česka, které jsou hazardem, protože neříkají nic o tom, čím bude nahrazeno vzniklé vakuum. To platí v případě NATO a bezpečnosti dvojnásob. Pokud je odpovědí vojenská neutralita, potom je ale nutné se ptát, jak se tato neutralita slučuje s členstvím v Evropské unii, která zase vojensky a bezpečnostně souvisí s NATO. Kdo a jak českou neutralitu vyjedná (nejen) u velmocí (ona opravdu nevzniká jednostranným vyhlášením)?  Má být exit z NATO a EU proveden dohromady? Má Česko odejít jako solitér, nebo hledat spojence pro odchod společný a spolu s nimi připravit novou bezpečnostní organizaci?“

Na rozdíl od autorky se nedomnívám, že členství v EU je nutně navázáno na členství v NATO (viz například případ sousedního Rakouska), i když je pravdou, že mezi oběma uskupeními dochází k úzké koordinaci zahraniční politiky. Osobně se domnívám, že pokud by se Česká republika pro odchod ze Severoatlantické aliance rozhodla, mohla by tak učinit buď samostatně, čímž by vznikl ve střední Evropě pás neutrálních států zahrnující ČR, Rakousko a Švýcarsko. Nebo by tento exit mohla koordinovat s dalšími středoevropskými státy, pokud by o exit ze Severoatlantické aliance projevily zájem.

Autorka se pak dále ve svém článku věnuje možným alternativám naší neutrality. „Mnohem racionálnější s ohledem na dosti tvrdou realitu mezinárodních vztahů jsou dvě možné strategie, které by (nejenom) levice měla zvažovat, promýšlet a diskutovat. První možností je snažit se o to v NATO prosazovat mírovou politiku jako prioritu, zdůrazňovat diplomacii a snažit se o mediaci spíše než o konfrontaci. Tedy brát členství jako fakt v daný moment. Druhou možností je začít pracovat na nové bezpečnostní architektuře v Evropě, která by šla za rámce NATO, počítala by s rolí USA jako zámořského faktoru a s integrací Ruska jako kontinentálního hráče. Tyto dvě možnosti se přitom nevylučují. Obojí bohužel vyžaduje jedno: mít jasnou představu o českých prioritách a zájmech, nikoliv jenom opakovat prázdné formulace“.

Zde si dovolím s autorkou poněkud nesouhlasit. Česká republika je malým státem, a proto se nedá předpokládat, že by mohla být instrumentálním nástrojem při tvorbě nové evropské bezpečnostní architektury. Osobně se domnívám, že pokud se Česká Republika rozhodne pro členství v Severoatlantické alianci, měla by zde právě prosazovat mírovou politiku a klást důraz na mediaci a diplomacii, jak o tom hovoří Veronika Sušová-Salminen.

Ovšem, jak správně autorka uvádí, jakákoliv změna naší zahraniční a bezpečnostní politiky si vyžaduje široký konsensus: „To fakticky znamená najít nový zahraničněpolitický konsensus, který nemůže být jen čistě levicový s ohledem na demokratický politický systém.“ Ovšem to nezabraňuje levici tyto otázky nastolit a přijít s určitým levicovým konsensem.

Ne zcela však sdílím autorčin skepticismus, pokud jde o naši váhu v NATO. Je sice pravda, že jak říká autorka se skepticismem o tom, že „…váha Česka těžko něco změní na směřování NATO, což je nejspíš pravda. Ovšem je třeba si uvědomit, že k dlouhodobému udržení moci je zapotřebí udržovat určité zdání legitimity. A právě proto určitý alternativní hlas ČR, ať už osamělý, nebo koordinovaný s jinými státy může za určitých okolností modifikovat politiku nejen Severoatlantické aliance, ale i EU.“

Dovolím si polemizovat s autorčiným skepticismem, pokud jde o volební potenciál domácí levice. Podle autorky: „Alternativy ale nepadají z nebe a neleží na ulici, alternativy vytvářejí lidé silou neotřelé myšlenky a nápadu. Ovšem v situaci, kdy česká (nominální) levice nemá ani 20 % podporu mezi voliči, je velmi těžké představit si, jak se bude i dobrý plán prosazovat do politické reality. Je to uzavřený kruh: levice bez odborného zázemí, alternativních nápadů a návrhů a kvalitních politiků v čele a bez odvahy, těžko může počítat s lepšími volebními výsledky, a tím pádem i s prosazením takové změny, která by odpovídala realitě, a ne jenom zbožným přáním ideologů či demagogů všech odstínů. A levice bez mírového programu je pro voliče jen těžko uvěřitelná síla.“

Podle mého názoru jedinou možností, jak výše zmíněný bludný kruh přetnout je právě přicházet s alternativními návrhy na řešení současných problémů. Domnívám se totiž, že česká levice má mnohem větší potenciál, ovšem je třeba přicházet se smysluplnými iniciativami, které by byly ukotveny v odborné diskusi na dané téma. A právě takovou to diskusi jsem se snažil svým článkem vyvolat.

http://casopisargument.cz/2018/05/18/odejit-nebo-zustat-reakce-na-clanek-nato-mir-a-levice/