Doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc.
Rekatolizace v podstatě vytlačila spisovnou češtinu z naukového i krásného písemnictví.
Čeština zůstala jenom hovorovým jazykem prostého lidu na venkově.
I.
Jazyk latinský se stal v rekatolizovaných oblastech střední Evropy nejrozšířenějším spisovným jazykem. V českých zemích se stali nejpočetnější a nejvlivnější skupinou inteligence řeholníci a kněží a latina byla téměř jediným jejich spisovným jazykem. Latina se uplatňovala i ve světských oblastech. Nad právnickou a lékařskou vzdělaností se rovněž týčil dominát katolické církve, pro kterou hlavní naukou byla ovšem teologie. Latinské, většinou naukové písemnictví pak bylo především záležitostí těch, kdo vystudovali na latinských školách a na univerzitách, hlavně na filozofii a na teologii. Přímý společenský dosah tohoto písemnictví nebyl velký. Kněží a řeholníci psali latinsky většinou pro sebe a barokní písemnictví jen s obtížemi pronikalo k světským stavům. Měšťanstvu bylo většinou nepřístupné a o teologické písemnictví se ostatně ani příliš nezajímalo. K znevolněným poddaným se takto vzdělanost dostávala jenom fragmentárně, prostřednictvím kněžské pastorální aktivity.
Osvícenectví přineslo demokratizaci vzdělanosti v tom, že spisovnou latinu postupně nahrazovalo živým spisovným jazykem, jazykem německým. Pro českou vzdělanost nebylo jiné reální cesty než přechod ke spisovné němčině. Spisovný český jazyk nebylo možno využívat také proto, že nejenom misionářské ničení „kacířských“ českých knih, ale především rychlý rozmach spisovné latiny v naukovém písemnictví podlomily v základech písemné používání českého jazyka. Rozkvět spisovné češtiny ve dvou staletích před Bílou horou se stal minulostí. Rekatolizace v podstatě vytlačila spisovnou češtinu z naukového i krásného písemnictví. Protože privilegované skupiny české společnosti souběžně přecházely k užívání německého a pak francouzského jazyka, zůstávala čeština „jenom“ hovorovým jazykem prostého lidu na venkově. Proto se mohly objevit snahy o obnovu spisovné češtiny až poté, co latina byla v písemnictví vytlačována spisovnou němčinou. Němčina jako spisovný jazyk i českých vlastenecky smýšlejících osvícenců znamenala demokratizaci české osvícenecké vzdělanosti. Umožňovala obracet se mimo prostředí kněžské inteligence, ke šlechtě a k měšťanstvu a tyto demokratizační funkce spisovné němčiny jako jednoho z jazyků české národní vzdělanosti se uplatňovaly po celou polovinu 19. století. „Vzdělané vrstvy střední“, které František Palacký pokládal za jádro národa, psaly a hovořily více německy než česky. Proto začal Palacký psát své hlavní dílo, jímž se obracel především k těmto vrstvám, Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, nejprve německy, jako Geschichte von Böhmen. Spisovný německý jazyk se však mohl stát univerzálním vyjadřovacím prostředkem osvícenecké inteligence pouze přechodně, tedy potud, pokud si rozmach společenskopolitické aktivity lidových vrstev českého národa, především venkovských a také městských malovýrobců, nezačal vynucovat vytvoření spisovné češtiny. Přechod od latiny k němčině se tak v osvíceneckém písemnictví musel stát počátkem přechodu od latiny k češtině. Byl vlastně úvodem k obnově spisovné češtiny.
Kdyby spisovná němčina zůstala v hranicích akademické vzdělanosti, mohl být její nástup snad plynulejší, ovšem možná i pomalejší. Osvícenecká státní politika však usilovala o to, aby se němčina stala univerzálním jazykem úředních jednání a tím i jednotícím poutem státní moci. Němčina tak sestoupila až k bodu, kde se v českých zemích úřady stýkaly s českým obyvatelstvem. Muselo tedy docházet už v době vlády Josefa II. k ostrým konfliktům, a to tím spíše, že němčina se měla i na školách stát univerzálním vyučovacím jazykem a že z moci úřední ovládla zvláště střední školy. Odpor k němčině v úřadech a ve školách nabýval ojediněle až povahy protestu vůči germanizaci, ačkoliv cílem osvícenecké státní politiky vůbec nebylo germanizovat. Nacionalistické tendence byly osvícenectví naprosto cizí. Ani vlastenecky cítící osvícenci, kteří začínali psát česky, se většinou nedívali na spisovnou němčinu nevraživě a jejich v té době tak časté obrany českého jazyka byly obranami mnohdy jenom podle jména, podle obsahu pak většinou oceňováním kvalit češtiny a dokazováním toho, že čeština se může znovu stát jazykem národní vzdělanosti. Pokud se spisovná němčina setkávala v osvíceneckých dobách s národní nevraživostí, pak také proto, že byla nejenom jazykem menšinové části obyvatelstva českých zemí, ale hlavně proto, že jí hovořili zámožní a privilegovaní a že vzestup spisovné němčiny se pochopitelně opíral o rozmach německé národní kultury ve vlastním Německu. Vliv takových velikánů nejenom německé, ale i světové kultury, jako byli Christoph Martin Wieland, Gotthold Ephraim Lessing, Johann Gottfried Herder, Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller a Immanuel Kant, nebylo možno nedoceňovat, neboť vedl k tomu, že se část vzdělané šlechty, jako např. hrabě František Antonín Nostic, dostávala nad svůj šlechtický patriotismus k nacionálnímu německému vlastenectví tak, jak je vyjadřovali klasikové německé předromantické kultury. Spisovná němčina však narážela v českých zemích na vážné limity možností svého rozšíření. V osvícenecké době nevznikla u nás německá kultura trvalejšího významu, nevzniklo ani německé krásné písemnictví. Naopak český jazyk si zvláště krásnou literaturu začal vytvářet poměrně brzy. Tento vývoj vrcholil počínaje dílem Josefa Jungmanna (1773-1847) za sklonem osvícenecké doby. Za spisovnou češtinou stálo na rozdíl od spisovné němčiny většinou česky hovořící lidové zázemí, většina obyvatelstvo v hlavních oblastech českých zemí, k níž nakonec směřoval i osvícenecký demokratizační proud. Začal k její mateřštině přecházet ve chvíli, kdy si vzrůst sociální a společenské aktivity lidových vrstev začal spisovnou češtinu doslova vynucovat.
II.
Specifickým rysem aktivity lidových vrstev českého národa v osvícenecké době byl nebývalý rozmach lidového venkovského i městského kronikářství, který nemá obdoby u jiných národů. (1) V osvícenecké době psaly kronikářské záznamy anebo kroniky desítky a desítky osob nejrůznějších povolání a zaměstnání. Bohatý sedlák a rychtář z Milčic u Poděbrad František Jan Vavák byl pouze jedním z mnoha, nejvíce ovšem známým rozsahem spisování a hlavně krajně konzervativními stanovisky, jimiž si ve své době vysloužil pozornost protiosvíceneckých kruhů stavovské společnosti. Kronikáři a písmáci zaznamenávali především to, co se bezprostředně týkalo života lidových vrstev. Zaznamenávali údaje o svém individuálním životě a o svých rodinách, o cenách obilí a potravin, o lidovém odporu a povstáních proti vrchnostem, o válečných událostech a o průtazích vojsk, o těch rozhodnutích vládní politiky, která se jich dotýkala, o vládě a o panovnících. Jejich ocenění si méně vysloužila Marie Terezie, mnohem více Josef II., přičemž jejich písmácké uvažování, pokud se v záznamech událostí projevovalo, bylo nemálo ovlivněno vládní propagandou zejména v letech revoluce ve Francii a za válek proti Napoleonovi. Málokdy opomenuli vyjádřit intenzivní zájem o pobyt ruských vojsk a v tom vyjadřovali silné povědomí o slovanské vzájemnosti. Psali česky, s potížemi sice, ale s naprostou samozřejmostí, čeština byla jejich mateřštinou a je charakteristické, že v jejich záznamech se takřka neobjevují lamentace nad tristním stavem spisovné češtiny. Události ve svém okolí i politické dění doby osvětlovali lidovými pohledy, vyjadřovali postoje vlastní lidovým vrstvám. Rozsah lidového kronikářství a písmáctví jako by vyjadřoval vzrůst sebevědomí českého lidu uvolňovaného a uvolněného z pout nevolnictví, toho lidu, který nebylo třeba agitací intelektuálů obrozovat, protože se v hospodářském a sociálním pohybu v podstatě sám uvolňoval z útlaku nevolnického systému a stával se tak mobilním subjektem národního obrození. Ocenění, jehož se Josefu II. dostalo právě v lidovém prostředí, jako by dokazovalo, že lidové vrstvy vůbec nebyly pasivním objektem osvícenecké a obrozenecké agitace a že s s pozitivním ohlasem recipovaly právě to, co jim z vládní politiky přinášelo nesporné výhody. (2)
Rozsah lidového kronikářství a písmáctví je tím pozoruhodnější, že většina obyvatelstva neuměla číst ani psát. Kolem roku 1770 chodila do základních škol asi čtvrtina dětí školního věku, a vezmeme-li v úvahu, že základní školství se v předosvícenecké době dostalo do katastrofálního stavu, pak můžeme odhadnout, že nejméně čtyři pětiny poddanského obyvatelstva byly negramotné. Čeština se jako vyučovací jazyk musela pochopitelně uplatňovat pouze na triviálních školách v oblastech s českým obyvatelstvem. Českou jazykovou kulturu podlamovalo také to, že střední, převážně řádové školství bylo za protireformace latinské a že šlechta do značné míry i měšťanstvo přešlo hlavně k němčině. Politické a vrchnostenské úřady i pastorální činnost farářů neustále narážely na skutečnost, že většina obyvatelstva českých zemí hovoří česky, a to také znamenalo, že důležitá rozhodnutí státní moci byla překládána do češtiny a že pro poddanské obyvatelstvo vycházela česky psaná nebo do češtiny překládaná prostoduchá náboženská literatura. Nechyběly ani poukazy na důležitost češtiny ve školách. V roce 1747 bylo v Čechách přikázáno jezuitům a piaristům, aby ve svých školách pečovali o výuku v mateřském jazyce českém, a tento příkaz opakoval o dva roky později moravský zemský tribunál. Vycházely i příručky pro učitele, z nichž se až do osvícenecké doby udržel Žáček, latinsky psaný spis Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti nebo tisknouti, který vydal už roku 1668 jezuita Václav Matěj Štajer. Roku 1694 vyšla nákladem pražské univerzity Komenského latinská Zlatá brána jazyků otevřená, která se jako učebnice používala na jezuitských i piaristických středních školách. V roce 1764 vyšla poprvé česky psaná mluvnice latiny s názvem Krátká pravidla k latinské řeči, jakož také přiložená některá poznamenání na českou slévárnu k prospěchu škol v krajinách domu rakouského na nejvyšší nařízení vyhotovená,k níž byl připojen Vejtah z katechyzmusu velebného kněze pátera Kanyzia, což opět dokazuje, že česká mateřština byla i na latinských školách faktem, které bylo nutno respektovat. Z praktických důvodů se češtině začalo roku 1752 vyučovat na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, roku 1754 na technické škole ve Vídni, roku 1765 na jezuitské latinské škole na Menším Městě pražském a v roce 1775 na vídeňské univerzitě, kde se učitelem češtiny stal Josef Valentin Zlobický (3). Jakkoliv byl stav spisovné češtiny katastrofální a i když čeština byla jako jednací jazyk z politických úřadů vytlačena, přece jen byla její pozice mezi lidem pevná a stálá. Část českého obyvatelstva sice přešla k němčině, přesto však si uchovala své slovanské povědomí.
Terezínská reforma středního školství znamenala prosazení němčiny jako vyučovacího jazyka na úkor dřívější latiny, bez germanizačních záměrů ovšem, s cílem dosáhnout toho, aby se němčina stala jediným jazykem státní byrokracie. Postup státní moci se nezastavil u středních škol. Směřoval k tomu, aby se němčina stala jediným vyučovacím jazykem i na základních školách, což bylo na pováženou zejména proto, že prosazování němčiny jako vyučovacího jazyka šlo ruku v ruce s pokrokovým zaváděním povinné šestileté školní docházky. To však bylo velmi nesnadné, ba dokonce nemožné.
Původce tereziánské reformy základního školství byl opat ze Zaháně Jan Ignác Felbiger (1724-1788) (4), jehož představy roku 1775 shrnula instrukce s německým názvem Allgemeine Schulordnung für die deutschen Normal-, Haupt- und Trivialschulen in den sämtlichen k.k. Erbländern. Německé znění instrukce však nepostačovalo a roku 1777 musel být vydán česky Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c. k. dědičných zemích. Hned roku 1782 vydal František Jan Tomsa Uvedení k české dobropísemnosti k užívání českých škol v císařských královských zemích. Roku 1789 vyšla česky příručka Jádro metodní knihy, obzvláště pro sedlské učitele v císařsko-královských zemích.
Státní zájmy prosazovaly ve školách němčinu, avšak život ukazoval na důležitost češtiny. Za deset let vlády Josefa II. vyšlo více pomůcek pro učitele základních škol v českém jazyku než za sto padesát let protireformace. Osvícensky koncipovaná základní škola si vynucovala závěr, že českou mateřštinu žáků je nutno respektovat, a na tomto základě vznikaly osvícenecké obrany českého jazyka. V tomto vývojovém okamžiku se objevilo úsilí o normativní stabilizaci spisovné češtiny, které přímo vycházelo z osvíceneckého myšlení českých vzdělanců, jako byli František Martin Pelcl, František Jan Tomsa, Josef Dobrovský a Jan Nejedlý. Katolicismus se dokázal částečně přizpůsobit státní církevní politice v tom, že v jeho prostředí se nejsilněji projevila nutnost respektovat mateřské jazyky věřících.
Vysokoškolská výuka se na teologických fakultách sice houževnatě přidržovala latiny, avšak v pastorální praxi bylo více než zřejmé, že s německými věřícími je nutno hovořit německy a s českými česky. Bylo k tomu třeba přihlížet i ve vysokoškolské přípravě duchovních. Proto vznikly roku 1778 na pražské univerzitě dvě stolice pastorální teologie. Německou pastorálku vyučoval Čech Jan Martin Mika. Výuka české pastorální teologie byla svěřená také premonstrátskému kanovníkovi Jiljímu Chládkovi (1743-1806), rodákovi z Prahy a od roku 1759 řeholníkovi na Strahově. Tento český teolog a pedagog vystudoval filozofii na Norbertinu, kde se roku 1767 stal bakalářem. Pro výuku na arcibiskupském semináři spolu s Karlem Rafaelem Ungarem sepsal a vydal latinskou učebnici Všeobecná filozofie. Chládek pak vystudoval teologii, roku 1788 se stal doktorem a krátce poté byl ustaven profesorem pastorální teologie české. Chládkova pastorálka byla prvním vysokoškolským předmětem, který se přednášel českým jazykem.
Chládek se ujal svých povinností s vlasteneckým patosem. Sepsal pro své studenty učebnici, kterou vydal v letech 1780 a 1781 ve třech dílech s názvem Počátkové opatrnosti pastýřské neb krátké naučení, jak by se pastýřové duchovní v svém povolání chovati měli. Chládek byl ovšem jen umírněným katolíkem, u něhož opatrné přitakání osvícenectví bylo spojeno s odporem proti nejproslulejším osvíceneckým myslitelům, zejména proti Voltairovci, d´Alembertovi a Helvétiovi. Ve své podstatě katolicismus zůstal tím, čím byl, a jakmile se josefinismus stával minulostí, objevil se katolický kněz znovu ve své skutečné podstatě.
S další snad říci vysokoškolskou příručkou v češtině se setkáváme na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě v době, kdy jejím velitelem byl František Josef hrabě Kinský, autor jedné z prvních obran českého jazyka.
Čeština se začala prodírat i na divadelní prkna. Epizodou snad bylo, když vídeňští zpěváci česky zpívali 11. ledna 1767 v brněnské redutě operu Zamilovaný ponocný. Mnohem důrazněji se české divadlo přihlásilo hrou Johanna Christiana Krugera Kníže Honzyk, kterou do češtiny přeložil Jan Josef Zeberer. Tato hra se roku 1771 objevila na jevišti v Kotcích na Starém Městě pražském. Byla velmi příznivě posouzena na stránkách Bornových Pražských učených zpráv Františkem Martinem Pelclem. Nástup pražského divadla byl nenápadný, ale velmi usilovný, a do té míry, že roku 1784 dokonce proniklo na jeviště Nostického divadla na Starém Městě pražském, kde se občas hrálo česky. Naposled 10. ledna 1786, kdy na programu byla hra Václava Tháma Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera.
V letech 1786-1789 byla sídlem českého divadla proslulá Bouda na Koňském trhu v Praze na Novém Městě, odkud se divadlo roku 1788 přemístilo do Schönfeldova letohrádku Růžodol za Poříčskou branou. Od listopadu 1789 byla česká divadelní scéna v Hybernské ulici na Novém Městě a nakonec v kajetánském klášteře na Malé Straně. České divadlo, které vyrůstalo z velmi skromných poměrů, mělo pro český národ mimořádný význam. Obracelo se k obecenstvu jeho mateřštinou a bylo proto velmi vděčně přijímáno. A je důležité, že se obracelo především mimo stavovskou společnost, k měšťanskému publiku, a svým úspěchem vyjadřovalo rostoucí úlohu občanských vrstev v české společnosti.
Němčina dobývala v osvícenecké době prostor, který byl dříve ovládán latinou, avšak její nástup měl své meze. Demokratizovala sice osvíceneckou vzdělanost tím, že prostupovala za hranice stavovské společnosti, především k měšťanským vrstvám. Zároveň však nebyla s to stát se zcela jazykem měšťanské komunikace, protože české obyvatelstvo z části měst a většiny venkova zůstalo v podstatě mimo dosah jejího působení. Záhy však začínaly vznikat podmínky pro českou literární tvorbu. To bylo zřejmě už uprostřed osvícenectví a v podmínkách, kdy čeština nebyla na rozdíl od němčiny jako spisovný jazyk stabilizována a její používání v jakémkoli písemném projevu velmi problematické. Zvlášť obtížné byly začátky. Byly zprvu jenom překládáním a veršováním. Překládalo se a veršovalo při výuce v poetice na latinských školách. V Praze překládali studenti pod vedením profesora Františka Expedita Schönfelda do češtiny Vergiliovy eklogy. Jejich skromné výkony vyšly roku 1775 tiskem s německým titulem Překlady žáků poetiky na vyšší škole v Praze. V úvodu k prvnímu ze dvou svazků této publikace stanovil Schönfeld přesně jednu z hlavních příčin rozvratu spisovné češtiny, kterou byla barokní obrazoborecká nenávist k české literatuře: Tu by bylo snad na místě, abych směl provést žalobu na jiné lidi, jichž ani jmenovat nedovedu. Oni jsou to totiž, co dosti drzí byli, že neocenitelnou vědeckou horlivostí našich předků si kamna vytápěli a mezi jinými husitskými knihami hodili do ohně množství nejvěrnějších překladů klasických řeckých a latinských originálů. V předmluvě ke druhému svazku vlastenecky ukázal, o co mu jde: Svět, věřte mi, který má být světem plným vkusu, musí vědět, že v Čechách, v malé a staré Praze vyvstávají mladí mužové, kteří učiní konec nejtrpčím výtkám svých pyšných sousedů neúnavnou pílí ve výchově studujícího dorostu občanů.
V letech 1781 a 1782 vznikal český epos Spasení světa. Vznikal velmi pracně. Jeho autorem se stal mladý kanovník ze Strahova Bohumír Jan Dlabač (1758-1820), který se inspiroval Miltonovým Ztraceným rájem a Klopstockovým Mesiášem. Orientací na tyto vzory stál výše než Karl Heinrich Seibt, jemuž byl ideálem poeticky nevýrazný Gottsched z Lipska. Inspiroval se biblí a její děje chtěl básnickým jazykem vést od stvoření světa až po smrt Kristovu . Mladý poeta si však vzal příliš velké sousto. V jeho poetice neustále zápolila s básnickou tvořivostí plytká pastorální rétorika ve verších.
Dlabač se nakonec svého záměru vzdal a poému nedokončil. Jeho pokus však byl pro dobu příznačný a zároveň i poučný. I umělecká tvorba se musela oddělovat od náboženství, a to i tématicky. Dávala se na cestu anakreontismu. Kněží, kteří žili v celibátu, psali idylické verše o pastýřských láskách. Ke konci osvícenecké doby vznikla vlastně z anakreontských básníků první novočeská básnická škola Antonína Jaroslava Puchmajera (1769-1820).
Dlabač neuspěl, ale nevzdal se. Od roku 1782 psal příležitostné verše Pozdrav mladoboleslavskému kaplanovi Janu Knoblochovi, Přání doksanskému proboštovi k Novému roku, novoroční gratulaci Bohumír svému ochránci. Dal vytisknout rovněž příležitostný Zpěv ke cti nejsvětějšího otce Pia VI. na jeho slavný příchod do Vídně k císaři Josefu II., i když papežův příjezd vůbec slavný nebyl a jednání s císařem neodradilo světského panovníka od jeho církevní politiky. Ozval se Václav Stach nesouhlasem ve verších Něco pro českou literaturu. Dlabač odpověděl rovněž českými verši Něco zas pro českou literaturu, v nichž proti Stachovi hájil vesničany, které uváděl na poetickou scénu, odsoudil příkře protireformaci: /…pálily se zde knihy jen proto, že byly české…/.
Ozval se i Josef Dobrovský. Pochválil Dlabače, pokáral Stacha a ukázal, že latinská časomíra se pro českou poezii nehodí, neboť hexametry se nedají používat tam, kde jako v češtině je přízvuk na první slabice. Dobrovský v reakci na Dlabače začal uvažovat o otázkách české prozódie.
IV.
Česká poezie osvícenecké doby byla od Dlabače až po Puchmajera většinou neumělým experimentováním, jenom výrazem objektivní nutnosti vzniku české literární tvorby. Byla předehrou tvorby, dosud nikoli tvorbou. Společenský dosah tohoto veršování nebyl velký. Mnohem silněji a hlouběji zasahovala česká publicistika, která se v plné míře rozvinula za desetiletí osvícenecké vlády Josefa II. Tato česká publicistika měla pro osvícenectví zásadní význam. V ní rychle a zdravě nastupovala spisovná čeština, orientovaná k základním složkám českého národa, k malovýrobcům měst i venkova.
Životní cesta Matěje Václava Krameria (1753-1808) začala 9. února 1753 v rodině Augustina Krameria, zprvu krejčovského mistra a pak hostinského, a Terézie Voříškové, dcery mydlářského mistra a klatovského měšťana. Klatovy, v nichž Kramerius vyrůstal, byly sídlem proslulé jezuitské koleje a latinské školy, na níž v době, kdy tu budoucí český publicista studoval, působil pozdější protiosvícenecký historik jezuitské provincie a stavovské společnosti František Pubička (1722-1807), avšak spolu s ním pozdější zednář a osvícenec Ignác Cornova (1740-1822). Kramerius studoval na latinské škole v době, kdy význam Klatov jako kulturního střediska západních Čech byl ještě zvýrazněn tím, že tu vznikl krajský úřad a vliv jezuitů byl vyvažován jistým nakupením správní inteligence na pozadí hospodářského i společenského vzestupu města. Studia na latinské škole ukončil Kramerius v roce 1773. Byl tedy svědkem občanských sympatií k císaři Josefu II., oživených ještě pobytem spoluvladaře Marie Terezie ve městě 21. října 1771, krátce před tím, než byl zrušen jezuitský řád. Kramerius pak studoval filozofii v Praze, kde se znovu setkal s Cornovou, v intelektuálním prostředí, silně ovlivněném na jedné straně Karlem Jindřichem Seibtem ,na druhé straně pak vlasteneckým sice, ale konzervativním profesorem elementární matematiky Stanislavem Vydrou (8). Jestliže v Klatovech byl jeho spolužákem pozdější josefinista Václav Stach, pak v Praze se jím stal mladý Josef Dobrovský.
Studentské prostředí svým osvíceneckým ruchem a vlasteneckým klimatem tlačilo studenta Krameria k vlasteneckému rytíři Janu Františkovi z Neuberka (1743-1784), oddanému ctiteli jazyka, literatury a dějin českého národa, sběrateli rukopisů, tisků a starožitností, kolem něhož se pohybovali František Martin Pelcl, Karel Rafael Ungarn, František Faustin Procházka, František Jan Tomsa a také Josef Dobrovský. Rodem byli Neuberkové po přeslici spojeni s Kryštofem Koberem z Koberšperka, měšťanem Menšího Města pražského, jedním z těch, kteří skončili svůj život 21. června 1621 na náměstí Starého Města pražského. Rytíř Neuberk s mimořádnou vytrvalostí nejenom shromažďoval české knihy, aby každému ze synů mohl odkázat jejich soubor. Dobrovský, který býval častým hostem u Neuberků, vzpomínal s jakou péčí se nemocný rytíř zabýval knihami z dílny Jana Václava Rosy (asi 1620-1689) a s jakou pílí shromažďoval lexikografickou dokumentaci českého jazyka. Podal dojímavé svědectví o vlastenci, který věděl, kam patří, a z jehož rukopisného odkazu čerpal pro své lingvistické práce ještě Josef Jungmann. Kramerius dostudoval filozofii a začal studovat práva, avšak pro nedostatek prostředků studií roku 1778 zanechal.
S pomocí Dobrovského nalezl skromnou obživu právě u rytíře Neuberka, u něhož pracoval za denní plat 30 krejcarů jako pomocník při pořádání sbírek a knihovny a jako zdatný opisovač starých českých rukopisů a tisků. Horlivě četl a studoval, zdokonaloval se v češtině a připravoval se na vstup do publicistiky.
Kramerius vyšel z měšťanského prostředí. K tomuto prostředí se také úspěšně obracel proto, že věděl, co české měšťanstvo a co český venkov potřebuje. V roce 1782 vydal spis Patentní ruční knížka pro měšťana i sedláka, náležitý výtah všech císařských královských patentů a nařízení, která od roku 1780 až do roku 1783 prošla. Lidový zájem o postup osvícenecké vlády byl natolik silný, že tento spis byl roku 1787 vydán znovu. Odpor k jezuitizmu vedl Krameria přímo k nadšení nad josefínskou tolerancí, a to tím spíše, že toleranční patent Josefa II. z 13. října 1781 byl v Praze ohlášen až v prosinci, s dvouměsíčním zpožděním, uveřejněn jenom německy, podle stanoviska gubernie prý proto, že se v Čechách měl vztahovat jenom na cizince. Kramerius rozpoznal, že tolerance má nemalý význam zvláště v podmínkách, kdy patentem o zrušení nevolnictví z 1. listopadu 1781 byla dále uvolněna závislost poddaných na vrchnostech. Tváří v tvář těmto dvěma patentům dal Kramerius své pero právě do služeb tolerance. V první polovině roku 1782 vydal svůj český překlad latinského Cirkulárního spisu pana z Háje, biskupa královéhradeckého, na duchovenstvo osady jeho strany tolerancí, spisu, jímž Jan Leopold Hay vyzývá k toleranci kněžstvo své diecéze, v rozporu se stanoviskem gubernia, podle nějž Češi toleranci nepotřebují. Počin pastýře z Hradce Králové ještě umocnil vydáním souhlasného listu Bohuslava Přika K důstojně velebnému biskupu královéhradeckému podle vydání jeho cirkulárního spisu na duchovenstvo osady jeho. Nadšení pro toleranci vedlo Krameria k evangelíkům, k pražskému měšťanu Štěpánu Kandóovi a k duchovním z Uher, kteří přicházeli do Čech, aby se postavili do čela nově vzniklých evangelických sborů. V roce 1783 přišel do Čech Jan Végh, který se stal správcem evangelického sboru v Libiši u Mělníka. Kramerius začal úzce spolupracovat s Véghem. Počátkem roku 1784 vydal Knihu Josefovu, překlad německého spisu Das Buch Joseph, jehož autorem byl Augustin Zitte. Tento spis, který vyšel česky v květnu 1784 už ve čtvrtém vydání, byl tolik úspěšný proto, že Krameria vedla jediná milost k pravdě, na zákonu jak přirozeném, tak i psaném a nám vydaném upevněné, kteréž se mnozí z katolických knězů až dosavad, ne méně než jako za dnů hrubé temnosti a nevypraveno umělosti na odpor staví a jí místa v osvíceném tomto století, jen aby pokudž ještě stačí, lid v pověrách podrželi, nejakž dáti nechtí. Cíl svého snažení stanovil pak Kramerius takto:… rozum lidský den po dni víc a víc osvěcovati jest v tomto století všech moudrých a pravdy milovaných mužů nejpřednější a nejznamenitější snažnost. Faráři zakazovali věřícím „knihu Josefovu“ číst, podle Krameria protože jim ne méně než jako sůl v očích čpí, poněvadž i tomu nejsprostšímu lidu katolickému oči otvírá, a navrhuje alespoň z částky, jakby Boha svého a vynecháním všech nálezů a přílepků lidských a bez obírání se pověrčivými mnišskými pobožnůstkami moudře velebiti mohl.“
Tolerance byla prvním velkým tématem Krameriovy publicistiky. Stala se jím proto, že znamenala doslova útok josefinismu proti překážkám, které do cesty osvícenectví stavěly zaostalé skupiny katolického duchovenstva a církevní hierarchie. Tolerance nebyla jenom úlevou nekatolíkům a Židům. Znamenala závažné změny ve vztahu katolíků k církevní správě. Tolerancí přestal být katolicismus samospasitelným náboženstvím. Jí se prohloubila laická i občanská orientace myšlení a cítění katolických věřících. K tomuto obratu nedošlo bez potíží. Krameriova publicistika pak sehrála významnou úlohu v přeměnách katolicismu z politického náboženství v soukromou záležitost. A je zásluhou Krameriovou, že tolerance nezůstala v českých zemích jenom josefínskou vládní politikou, nýbrž také vlasteneckým úsilím české měšťanské inteligence.
Kramerius, který se přesvědčil, že mezi českým lidem je hlad po české knize a po české tvorbě, se pokusil vstoupit i na cestu básnické tvorby. Vydal samostatnou sbírku Noví čeští zpěvové pro krásné pohlaví ženské. Vstoupil i na divadlo, když přeložil a roku 1785 vydal hru Salomona Gessnera Albert a Lotta aneb Ctnost v největší nouzi, hranou 27. dubna 1788 jako první představení v Růžodole. Nestal se však poetou. Usiloval o to, aby česky psal k nejširšímu okruhu čtenářů. Jeho první české knihy ukázaly, že nejširším polem pro uplatnění spisovné češtiny je publicistika.
V.
III.
České noviny vycházely od roku 1719. Jejich privilegovaným vydavatelem byl František Rosenmüller, po něm pak jeho syn František, poté manžel vdovy po mladším Rosenmüllerovi Jan Josef Klauser a nakonec znovu vdova Žofie Klauserová, jejíž Pražské poštovní noviny, vycházející zprvu dvakrát týdně, v úterý a v sobotu, počátkem února 1772 zanikly. Tehdy se z nákladu 100 výtisků prodaly jenom čtyři kusy, i když cena byla snížena z šesti krejcarů na polovinu. Roku 1773 chtěl české noviny obnovit křížovník Josef Antonín Schneider, jemuž Žofie Klauserová hodlala postoupit privilegium, pokud získá alespoň 50 předplatitelů. Získal jich jenom devět a vydávání českých novin nebylo obnoveno. Z těchto faktů nelze vyvozovat jednoduchý závěr, že český čtenář neměl o české noviny skoro žádný zájem. Léta 1772 a 1773 byla v Čechách dobou katastrofálních neúrod a hladomorů a v této době největší materiální bídy, postihující zejména český venkovský lid, přemáhal zápas o udržení holého života zájem o čtení novin. Jakmile se situace v zemi zlepšila, obnovily se i předpoklady pro vydávání českých novin, a to tím spíše, že nastal vzestup hospodářské aktivity českého obyvatelstva. Počátkem roku 1782 začaly vycházet Pražské české noviny, které redigoval František Kozura, úřední překladatel zákonů a nařízení do češtiny. Po smrti Žofie Klauserové získal privilegium na vydávání českých novin rytíř Ferdinand z Schönfeldu a přeměnil je na Schönfeldské císařsko-královské poštovní noviny, jejichž redaktorem byl zprvu Kozura. Počátkem roku 1786 se jím stal Kramerius. Noviny za jeho vedení vzkvétaly. Kramerius psal o tom, co jeho lidového čtenáře nejvíce zajímalo. Čeští vojáci bojovali v rakouských armádách a Kramerius tedy velmi podrobně psal o vojně s Turky a samozřejmě i o ruských taženích proti Turkům. Psal také o protirobotním hnutí v Lanškrouně a o protidrahotních bouřích ve Vídni. Psal o povstání v rakouském Nizozemí. Velkou pozornost věnoval pokrokům průmyslové výroby a zemědělství. Zvláště zemědělská výroba byla v této době důležitým tématem osvětové publicistiky, v níž vynikli takoví autoři, jako byli např. Tomáš Fryčaj, František Fuss, Ondřej Karel Hitschmann, František Knittel, Josef Löhner, Václav Stillfried, František Svoboda, Karel Ignác Thám a František Jan Tomsa. I Kramerius poskytoval zvláště venkovským malovýrobcům rady a poučení o způsobech hospodaření, o nových plodinách (jeteli a bramborách), o patentech a nařízeních, o berni a urbariální reformě a o jiných předmětech. Jeho noviny získávaly nové a nové čtenáře, až počet předplatitelů dosáhl v roce 1789 čísla 900!
V květnu 1789 vyvrcholily Krameriovy neshody se Schönfeldem. Kramerius odešel z redakce Schönfeldských novin, které po něm nepříliš úspěšně redigovali Václav Thám a Karel Ignác Thám (1763-1813) a po nich od dubna 1790 Josef Jakub Tandler. Nakonec Schöfeldské noviny přestaly v roce 1792 na několik let vycházet. Obratný Kramerius jim totiž vytvořil silnou konkurenci. Požádal 15. června 1789 o souhlas s vydáváním vlastních novin. Rychle jej získal a 4. července 1789 začaly vycházet Krameriusovy císařsko-královské poštovské noviny, k nimž rychle přešla většina předplatitelů Schönfeldských novin. Kramerius byl výtečným publicistou, jemuž se ti, kdo po něm pracovali pro Schönfelda, nemohli rovnat.
Ve Frankreichu ději se nyní takové věci, kteréž svou důležitostí daleko i turecko i švejdskou vojnu převyšují, psaly Krameriovy noviny v létě roku 1789, aby podrobným zpravodajstvím objektivně vyobrazily počátky buržoazní revoluce. Nepsaly však dlouho, neboť pražské gubernium zakázalo už v srpnu 1789 zprávy z Francie uveřejňovat. Zpravodajství se vrátilo k válečným událostem. Od poloviny roku 1790 se začal zřetelně projevovat nepřátelský postoj k revoluční Francii, vystupňovaný poté, co na jaře roku 1792 vyhlásila girondistická Francie revoluční válku i Rakousku. Zatímco se v měsících po pádu Bastilly projevoval v českých zemích sympatizující zájem o to, co se odehrávalo ve Francii, došlo velmi brzy a zejména po popravě krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty, dcery Marie Terezie a sestry Josefa II. a Leopolda II., k rozdmýchávání nenávisti k revoluční Francii, do níž bylo včleněno všechno, od kostela až po noviny. Sympatie s revolucí a zejména s jakobíny bylo možno projevovat jenom v soukromí. I tak se objevovaly dosti ojediněle. Jakobíni, jako byli např. bankovní úředník Opiz z Čáslavi anebo herec Matěj Stuna ve Vodňanech, byli výjimkou. A ani o nich nelze říci, že by podstatu velké buržoazní revoluce vnímali. Jak v umírněných postojích z doby po pádu Bastilly, tak i v pozdějších radikálních sympatiích inspirovala revoluční Francie reformní myšlení, nanejvýš emotivní postoje, které ovšem korespondovaly s tlumeným neklidem, zejména mezi venkovským lidem.
Zatím došlo k podstatným přeměnám vládní politiky. Předčasně zemřel Josef II., jehož vláda byla vrcholem osvícenecké politiky. Radikální josefinismus se prosadil jednak svou politikou vůči církví, která dokonce přiměla papeže ke zbytečné cestě do Vídně, a dále svými opatřeními v poddanských záležitostech, zejména zrušením nevolnictvím a dále pak pokusem odstranit robotu dílem raabizací a hlavně berním a urbariálním patentem, přivítaným i tak konzervativním písmákem, jako byl rychtář z Milčic Vavák. Proto se Josef II. stal snad jediným Habsburkem, který byl dlouho pozitivně oceňován lidovým vědomím. Kramerius vyjádřil i lidové oceňování Josefa II. tím, že v březnu 1790 vydal Kšaft aneb poslední vůle jeho císařsko královské milosti Josefa II. a Modlitbu Josefa II. za svůj lid. Od obdivu k Josefu II. však obdivuhodně rychle přešel k protirevoluční propagandě, k níž přispěl roku 1793 vydáním brožur Přežalostné noviny o nešťastném Ludvíku XVI., králi francouzském a Náležité vypsání ukrutné smrti, kterouž Marie Antonia, královna francouzská, podstoupiti musela. Josefinista Kramerius se proměňoval v autora publikací brožur, jimiž hájil nakonec protirevoluční politiku vídeňské vlády.
VI.
IV.
Nástupcem Josefa II. se stal jeho bratr Leopold II, dříve vladař v Toskánsku, kde proslul umírněnou osvíceneckou politikou. (10) Leopold II. sice odvolal berní a urbariální patent, avšak základní linie jeho vlády byla umírněná a kompromisně osvícenecká. K tomu, aby nebylo zapotřebí zásadně měnit styl vlády, bylo nutno utlumit protijosefinskou opozici konzervativní šlechty. Také proto byl 12. července 1790 v Praze okázale česky zahájen český sněm, který měl formulovat vládě adresovaná „přání“ (desideria) a „stížnosti“ (gravamina) českých stavů. Na sněmu se hovořilo o stavovské „ústavě“ království jako o „fundamentálním zákonu“, jehož smyslem se mělo stát především zabezpečení výsad české šlechty. Důležité také bylo, že sněmovní jednání byla spojena s korunovací Leopolda II. českým králem a jeho choti Marie Luisy českou královnou, které se konaly v Praze v září 1791, poté, co počátkem srpna téhož roku byly z Vídně do Prahy převezeny české korunovační klenoty. Tato korunovace byla sledována s mimořádným zájmem. Ukázalo se, že v událostech, které ji provázely, v návštěvě Leopolda II. na česko-německém divadelním představení U Hybernů 16. září, jeho účastí na slavnostním zasedání Královské české společnosti nauk 25. září jakož i vydáním dvorského dekretu o založení katedry české řeči a literatury na pražské univerzitě 28. října, se zpátečnická protijosefinská stavovská opozice spojovala s pokrokovou měšťanskou inteligencí a v této unii se osvícenectví začalo v základech otřásat. Vytváření této unie vyvrcholilo po předčasné smrti Leopolda II. v roce 1792, v začátcích vlády Františka II., zvláště v době dalších okázalých korunovačních slavností v Praze v srpnu 1792. Vznik a rozvoj této unie znamenal ústup pokrokového osvíceneckého myšlení. Průbojné josefinské osvícenectví se proměnilo v krotkou osvětu. Na více v poměrech, nastolených vládou Františka II., nemělo a také ani nemohlo mít. (11)
Krameriovo zpravodajství věrně sledovalo tyto proměny. Kramerius podrobně a poctivě referoval o těch aktech vlády, které se setkaly se silným ohlasem v české společnosti. Podrobně referoval o obou korunovacích i o slavnostech, které je provázely. Zároveň však rozšiřoval rozsah své činnosti. Byl stále vydavatelem úspěšných novin, ale zároveň se stal vydavatelem a šiřitelem českých knih. Založil Českou expedici, knihkupectví, z něhož se česká kniha dostávala také hluboko do českého venkova. České knihy prodával nejprve ve svém bytě v Anežské ulici na pražském Starém Městě, od března 1790 v domě U Zlatého půlkola ve staroměstské Michalské ulici. Od jara 1793 byla jeho česká expedice ve staroměstském domě U tří stříbrných růží v Dominikánské ulici, kde byla až do podzimu 1804. Nejenom publicistikou, ale i prodejem knih odpovídal Kramerius na hlad po české knize, který provázel zvyšující se hospodářskou a sociální aktivitu českého obyvatelstva měst i venkova. V obsahu jeho činnosti se však výrazným způsobem projevovala proměna pokrokového osvícenectví v užitečnou sice, avšak politicky nepříliš výraznou osvětu, poskytující lidovému čtenáři kvalitní českou četbu zábavného i poučného obsahu.
Krameriova osvícenecká publicistika vrcholila v době vlády Josefa II. a za Leopolda II. Poté se v ní uskutečnil typický obrat od osvícenecké obhajoby josefinismu a jeho politiky k loajální vlastenecké obhajobě protirevoluční vídeňské vlády Františka II. Stalo se tak tváří v tvář revoluci ve Francii. Sílil motiv loajálního vlastenectví, které ale nebylo možno politicky přímočaře vyjádřit. Dlabač napsal a vydal oslavnou ódu Panu Josefu Dobrovskému z cesty švédské, ruské a polské, na kterou se léta 1792 dne 12. máje z Prahy vydal a jí 1793 dne 22ho února šťastně dokonal, s poukazem na cesty, které podnikli čeští páni a spisovatelé, aby umění nabyli, jmenovitě Lobkowicz z Hasištejna, Oldřich Prefát z Vojanova, Václav Bundovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Vratislav z Mitrovic. Daleké cesty zvláště domácích učenců se staly tématikou, o níž se český čtenář velmi zajímal, a tak Dlabač sestavoval sborník překladů dopisů českých jezuitských misionářů Pamětní listiny od učených Čechů, Moravců a Slezáků z obojí Indie a jiných zámořských krajin do Evropy zaslané a rukopis překladu nabízel publicistovi Zieglerovi, aby je otiskl v časopise Dobroslav.
A v tomto zaujetí světem daleko za hranicemi Čech se premonstrát Dlabač vzepjal k činu, který vnesl do českého života klasické utopické myšlení, když do češtiny přeložil a roku 1798 vydal navenek cestopisné Vypsání Nového světa před léty od Františka Bacona Verulamského v anglickém a pak latinském jazyku složené a vydané. Spis připsal Františku Martinu Pelclovi a vyzdobil jej dřevořezem Jana Berky, na němž v horní části oválu spatřujeme portrét Francise Bacona, v dolní části oválu pak kresba tří lodí a čtyř mužů u přístavní zdi, kteří vystupují po schodech směrem k zámku, sídlu správy utopické Nové Atlantidy.
Do české společnosti vstupovalo utopické myšlení, které nakonec vyústilo roku 1831 v Bolzanově spisu O nejlepším státě. Osvícenectví se však u Dlabače stejně jako u Krameria proměňovalo v osvětu. Dlabač překládal a psal roku 1797 Prostředky proti pádu hovězího dobytka, roku 1802 O zaopatření chudého lidu. Českých spisů tohoto druhu bylo kolem roku 1802 mnoho, takřka záplava. Byly užitečné. A nikomu nevadily.
Sympatie s josefinismem přešly do velmi rozhodné provládní publicistiky. Roku 1799 vydal Dlabač Prohlášení, kteréž za příčinou uvedení své vlasti do předešlého stavu při svém domů navrácení se sjednocení Švýcaři svým milým vlastencům a spoluměšťanům do rukou k uvážení podali. Spisek mířil proti švýcarskému republikanismu, proti Helvétské republice a proti výbojnosti Francie. Roku 1808 do češtiny přeložil vídeňským Hormayerem vydané Provolání arciknížete Jana, syna Leopolda II., k vzbouřenému Tyrolsku, s výzvou k boji proti povstalcům, podivuhodně spojovanou s odkazy na českou samostatnost a se sympatizujícím oceněním Jana Žižky, husitů a Jiřího z Poděbrad. Vydal také český překlad německé brožury Odpověď na psaní, které vojákovi při císařsko královském vojsku do pole vysláno bylo, ve které se opět horovalo proti Francii Napoleona I. Sepsal Rozmlouvání o nynější vojně mezi farářem a sedlákem českým, s výzvou k zápasu proti „tlučhubům“, kteří rozvracejí poměry v Rakousku. A tato publicistika vrcholila brožurou Udatnost slavného českého národa podle vlastenecké historie horlivým obráncům českým a všem krajanům českým představená, v níž tentokrát anonymní Dlabač psal o české udatnosti za husitství s hrdiny Žižkou a Prokopem, o tom, že u Lipan Češi tak hrdinsky bojovali, že od žádného jiného, kromě jedni od druhých přemoženi a poraženi býti mohli. A konečně roku 1813 přeložil brožuru policejního komisaře Eichlera Listy k českým krajanům o nynějších příhodách psané, ve které se informativně psalo po bitvě u Lipska o české a ruské udatnosti, o dobrotivosti prý a schopnostech císaře už jenom Františka I. a o údajné nerozbornosti a jednotě rakouské říše.
VII.
V.
I v průměrnosti je možno spatřovat a vystopovat typické znaky onoho překrývání osvícenectví v době po smrti Leopolda II. roku 1792. A typem průměrného spisovatele byl Jan Rulík, narozený 20. února 1744 ve Žlebech u Čáslavi a zesnulý 6. března 1812 v Praze, syn venkovského kováře a pradleny, vzdělaný v jezuitských školách, velmi aktivní hudebník, který působil jako zpěvák v kostele svatého Štěpána na Karlově, v kostele svatého Ignáce a nakonec jako chórista a houslista v katedrále svatého Víta na pražském Hradě. Česky začal psát poměrně pozdě, téměř padesátiletý. Svými spisy se obracel k lidovému čtenáři, jemuž poskytoval zábavné a poučné spisy, jako Veselý Kubíček anebo Boženka, veselého Kubíčka manželka, oba z roku 1799, cestopisy jako Cesta z Moskvy do Číny s ruským vyslancem, kterou šťastně vykonal Jiří z Drahkova, Čech a rytíř vznešený roku 1693, kterou vydal roku 1800. Vydával náboženskou literaturu, jakou byla roku 1803 Modlící kniha, spořádaná podle smyslu a ustanovení církve svaté katolické a apoštolské, roku 1808 Vlastenecký mladý rekruta a tak dále.
Byla to česky psaná spotřební literatura, vyvolaná čtenářským zájmem a ukazující, jak si vzestup národní aktivity doslova vynucoval spisovatelskou horlivost. Spisování Rulíkovo je dokladem o tom, jak si kulturní potřeby lidových vrstev vytvářely spisovatele. Ne agitace inteligence mezi lidem, ale potřeby lidového čtenáře si vynucovaly vydání česky psané četby.
Pro politický profil této české literatury jsou doslova prototypem Rulíkovy publicistické spisy. Vstupem k nim se roku 1792 stala obranná Sláva a výbornost českého jazyka. Tento spis je jednou z obran spisovné češtiny, vlastně esejem o dějinách češtiny a o jejích kvalitách. Rulík se vlastenecky domníval, že Slované existovali už po biblické potopě a že se podíleli na stavbě věže v Babylóně. Oceňoval rozkvět spisovné češtiny nikoliv jako Dobrovský v husitském patnáctém století, ale za vlády Karla IV. a také Václava IV., a i když se vyhnul husitské době, přece jen dokázal oceňovat tvorbu nekatolíků, i Jana Amose Komenského. Téměř zatratil protireformaci, která v letech 1620-1740 spisovnou češtinu skoro zničila a jejím symbolem se mu stal Koniáš. Příčinu úpadku češtiny viděl velmi jednoduše: Tak dlouho Čechové cizího národa mezi sebou neměli, vždy při svém jazyku zůstali.Jak ale národ cizí v Čechách se usadil, od té doby mateřský jazyk značnou újmu utrpěl. Obrat k lepšímu spatřoval v osvícenecké době, z níž vyzvedával dílo Dobrovského, Pelcovo, Krameriovo, Františka Faustina Procházky, Tomsovo a Dlabačovo. A byl optimistou: Věřte milí vlastenci, že náš mateřský jazyk již nikdy nebude zhanoben a zatracen, neboť živ je kmen staročeský, jenž o svůj přeslavný a tolik milovaný jazyk pečuje a pečovati nikdy nepřestane. Důvody k optimismu nacházel i v dějinách, jak ukázala roku 1793 jeho Velmi užitečná historie o slovutném národu českém hned od jeho počátku v této zemi, s některými důležitými příběhy sepsaná. Rulík začínal praotcem Čechem, Lechem a jeho kmenem u Kouřimi a Přemyslem Oráčem, jako by neznal kritické dílo Dobnerovo. Dokázal vysoce ocenit Jana Žižku a Prokopa Holého. Za největší neštěstí českého národa pokládal Lipany. Odsoudil protičeskou nenávist Eneáše Sylvia Piccolominiho. Protireformační dobu po Bílé hoře znovu pokládal za nejstrašnější období českých dějin. Cítil veskrze vlastenecky: český národ je národem statečným, ve válkách vždy udatným, pročež národ náš byl i v očích cizích vždy vzácným a váženým.
I Rulík uvítal návrat Dobrovského do vlasti veršováním Vítání vlasteneckého, učeného a nám milého krajana pana Josefa Dobrovského z cesty švédské, ruské a polské, na kterou se 12. máje 1792 z Prahy vydal a ji dne 22. února 1793 šťastně dokončil. Události pro národ vrcholného významu bylo i Rulíkovi Pelcovo uvedení do úřadu profesora českého jazyka a literatury 13. března 1793, na které odpověděl takřka reportáží Vlastenecké plesání a díků činění nad slavným uvedením královského profesora jazyka českého na učitelskou stolici slavné pražské univerzity. Oslavu této události uzavřel neumělým holdem císaři: /František šťastně panuje,/ z mysli nám nikdy nesejde,/ dokud česká řeč nezhyne,/ a národ náš nepomine,/ zachovej Františka nebe,/ tak Češi žádají tebe!/.
Exploze Rulíkova vlastenectví náhle roku 1793 přešla v úslužný protireformační pamflet Život Ludvíka XVI., krále francouzského, a o tom, co se za jeho panování v zemi odehrálo. To bylo patrné také z Rulíkova spisu z roku 1795 Věnec pocty ku poctivosti učených, výborných a statečných Čechů. Velmi zřetelně tuto tendenci spatřujeme roku 1798 v Krátkém spisku o stavu selském nebo oráčském, v překladu německého spisu Franze Winklera Krátký, ale pochopitelný katechismus pro vesnické rychtáře z roku 1803 a ve spisku z roku 1804 Vesnického faráře rozmlouvání se svými osadníky, rovněž překladu německé brožury z pera Antonína Brauna. Rulík oslavoval „selský“ stav.
Osvícenectví se přitom proměňovalo v osvětu a vlastenectví se stalo oporou protirevoluční agitace. Nebylo náhodou, že Rulík vzdával hold rychtáři z Milčic Vavákovi, přímo představiteli nejzámožnějších vrstev poddanského lidu, které z osvícenectví přijímaly jenom to, co bylo pro ně jednoznačně výhodné. Vlastenecký zápal, z něhož také roku 1801 vytryskla Rulíkova báseň Na den uvedení Jana Nejedlého na učitelskou stolici na slavné učené pražské univerzitě, byl v souladu nejenom s protifrancouzským Vlasteneckým mladým rekrutou z roku 1808, ale i třetím dílem Učené Čechie, v němž byl roku 1808 po oslavě katolíka Pavla Zídka a nekatolíka Daniela Adama z Veleslavína a po dedikaci svazku protihusitské Plzni otištěn husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci.
Česká publicistika dospěla k prvnímu vyvrcholení v letech 1791 a 1792, kdy se její vlastenectví setkalo se stavovským šlechtickým patriotismem zejména při korunovacích Leopolda II. a Františka II. a při ustavení Františka Martina Pelcla profesorem českého jazyka a literatury na univerzitě v Praze. Její úspěch, skvěle vyjádřený novinářskou prací Krameriovou, byl odrazem vzestupu zvlášť venkovských poddanských malovýrobců po povstání a robotním patentu roku 1775 a po zrušení nevolnictví a vyhlášení tolerance 1781. Vzestup hospodářské aktivity a společenského sebevědomí českého venkova si doslova vynucoval českou publicistiku, která se na rozdíl od obrozenecké vědy obracela nikoli k inteligenci, ale k lidovým vrstvám. V této publicistice se silně uplatňovaly také pastorální zkušenosti kněží, kteří s věřícími museli hovořit jejich mateřským jazykem. Česká publicistika po roce 1792 úzkostlivě dbala o to, aby nebyla v rozporu s vládní politikou. Její rozmach zřejmý nejenom z díla Krameriova a z osudů básnické školy Puchmajerovy, ale i ze spisů tak typických publicistů, jako byli Chládek, Dlabač a Rulík, se stal nepopíratelným důkazem nutnosti stabilizace spisovné češtiny, což vystupovalo do popředí jako významná politická otázka.
Problémem ovšem zůstávala národní stanoviska středních vrstev. Český jazyk a kultura se v další fázi musely obracet právě k nim. Pro Palackého byly „vzdělané vrstvy střední“ jádrem národa. Přesto vážným problémem byla jejich jazyková i národní netečnost. Právě na tyto vrstvy se musela obracet obrozenecká národní inteligence. Malovýrobce měst a venkova nebylo třeba uvědomovat o tom, že náležejí k českému národu a že jejich mateřštinou by měla být čeština. Jejich silné národní cítění prokázala česká publicistika. „Vzdělané vrstvy střední“ se musely stát objektem obrozenecké agitace tak, jak se utvářela zejména poté, co mladý Josef Jungmann vydal roku 1807 své Dvojí rozmlouvání o jazyce českém. Příval protirevoluční loajality vůči Vídni, který se uvolnil v publicistice proti francouzské revoluci, však překryl osvícenecké tendence ve společenském vědomí. Za napoleonských válek se i v české společnosti dokořán otevřely dveře k nástupu romantismu.
Literatura
(1)Kutnar, František: K počátkům hospodářského obrozování poddaného lidu moravského; Časopis Matice moravské LXX. (1951), s. 80-97 a Sociálně myšlenková tvářnost obrozeneckého lidu; Historický klub, Praha 1948. Na nesrovnatelně bohatší pramenné základně spočívají studie Antonína Robka: Lidové zdroje národního obrození a Městské lidové zdroje národního obrození; obě Univerzita Karlova, Praha 1974 a1977.
(2) Viz např. edice, které připravil Šmíd, Luděk: Lidoví kronikáři středního Polabí I.-III.. Poděbrady 1967-1972.
(3) Křivský, Pavel: Písemná pozůstalost: Josef Valentin Zlobický (1743-1810), 2. rozšířené vydání LA PNP, Praha 1978.
(4) (Čtverák, Vladimír a Mrzena, Jan) Felbiger a Kindermann – reformátoři lidového školství; SNP, Praha 1986. Viz též Hanzal, Josef: K dějinám nižšího školství před rokem 1775; AUC-HUCP 6 (1965), s. 67-73) a Rozvoj nižšího školství v Čechách na konci 18. století; AUC-HUCP 6, (1966) s. 93-117.
(5) Jelínek, Jaroslav: Nástin vyučování českého jazyku v letech 1774-1918; SPN, Praha 1972.
(6) Doležal, AntonínO9d babictví k porodnictví; Karolinum, Praha 2001.
(7) Hůrský, Josef: Mapová díla Maxmiliána (Václava Šimka z let 1788 a 1791, sep. Praha 1955 a Maxmilián V. Šimek a nejstarší český přírodopis; in: Dějiny věd a techniky 13 (1978), s. 207-223. Nejnověji Newerkla, Stefan Michael (Wien): Maxmilián Václav Šimek (1784-1798): nejstarší česky psaný přírodopis, všeslovanská mluvnice, Hanáci, náboženství Rusů, česká literatura, bosenská historie a mj. i rakousko-rusko-turecký vojenský atlas; Listy filologické CXXV. (2002), s. 52-83.
(8) Křivský, Pavel: Literární pozůstalost: Stanislav Vydra (1741-1804); LA PNP, Praha 1974.
(9) Štětinová Dagmar: Rytíři země české; Praha 2001, s. 56-67.
(10) Beránek, Jiří: Absolutismus a konstitucionalismus v Čechách doby Velké francouzské revoluce; Academia, Praha 1989.
(11) Mejdřická, Květa: Čechy a francouzská revoluce:; Naše vojsko, Praha 1959, a Listy ze stromu svobody; Mladá fronta, Praha 1989. Viz též Vaňáček, Michal: Francouzové a Morava v době Velké francouzské revoluce a koaličních válek; Brno 1965.
Psáno pro ČNL
Redakce: Doc.PhDr. Josef Haubelt, DrSc.
Připravil: dr. O. Tuleškov