PhDr. Stanislav Balík

Globální kapitál vede válku proti ruskému prezidentu Putinovi, který stojí v čele suverénního Ruska. Ve třicátých letech minulého století globální kapitalisté bojovali proti americkému prezidentu Rooseveltovi. Tyto dvě osobnosti jsou klíčové z hlediska přežití svých států. Pouze státník, který myslí na zájmy svého národa a státu může zachránit svou vlast. Mocní oligarchové bojovali proti zvolení Roosevelta prezidentem.

Prezidentská kampaň se podobala triumfální cestě. Velmi mu pomohlo, že se rozhodl ještě před volbami skoncovat s korupcí na newyorské radnici. Na jeho nátlak musel rezignovat starosta Wagner, ustoupit museli i další mocní bossové. Nikdy mu to však nezapomněli. Do konce životě je měl v zádech a mstili se alespoň na jeho přátelích. V té době usiloval Rosenman o funkci člena Nejvyššího soudu ve státě New York. Skupina Tammany Hall ale do této funkce prosadila svého muže. Tehdy řekl Roosvelt zklamanému právníkovi větu: „Pamatuj si, že mám výbornou paměť a dlouhou ruku pro přátele.“ A vskutku, za rok se mu odměnil se vším všudy. Rosenman funkci dostal a boss, který mu uškodil, skončil v propadlišti. Pro Roosvelta bylo vůbec příznačné, jak dovedl zacházet se svými nepřáteli. V politice neznal tento lidumil a humanista slitování. Své bývalé odpůrce si k tělu nikdy nepustil. Nikdy nedal žádnou sinekuru ani sebemocnějšímu demokratovi, který jen trochu pochyboval o jeho prezidentství v třicátém druhém roce. Udržoval s nimi oficiální styky, ale „do rodiny“ je nepřijal. Jeho černá listina platila jednou provždy. Ne snad ze msty, ale z opatrnosti. Nechtěl si nasadit do hnízda kukaččí mládě. To ostatně žádný opatrný politik nedělá. V mocenské sféře mají kompromisy své hranice. Na to si za několik let musel vzpomenout i Garner s Hearstem. Svou kampaň Roosvelt postavil na kritice trudného údělu prostých chudých lidí. O tom, co však sám pro ně udělá, mluvil jen velmi nejasně. Chodily za ním na schůze statisíce. Zdálo se jim, že tento v americké politice nový fenomén má blíže spíš k levici než k pravici.

Nakonec slavně zvítězil. Dostal dvacet dva miliony hlasů, proti patnácti milionům, které získala kandidátka republikánů. V Bílém domě balí Hoover svoji domácnost a Franklin čeká v Hyde Parku na slavnostní inauguraci. Zatím nijak nespěchá. Starý prezident navrhuje společný postup při různých opatřeních ke zlepšení tíživé hospodářské situace. Roosvelt zůstává pasivní. Zdá se, jako by mu příliš nevadilo, jak skončí v krizi administrativa jeho předchůdce nebo mezinárodní hospodářská jednání, na nichž měla Amerika značný podíl. Čím větší chaos, před jeho nástupem, čím hlubší hospodářský kolaps, tím příznivější pozice pro nového prezidenta jako zachránce společnosti. Patnáctého února třiatřicátého roku je v Miami na Floridě. Anarchista Zangara vystřelí před sto tisíci lidmi na nového prezidenta. Atentát zaplatí životem chicagský starosta Čermák. Tento čin neobyčejně posílí Roosveltovu popularitu. Čtvrtého března nastupuje do prezidentského úřadu. První muž Ameriky má obrovská konstituční práva a moc. Je vrchním velitelem vojsk, jmenuje federální soudce, nejvyšší úředníky státní administrativy, přímo řídí americkou zahraniční politiku, může vetovat zákony, jež prošly Kongresem, a vydávat rozhodnutí s pravomocí zákona. Zároveň vede většinovou stranu. Slabý prezident má stejnou moc jako prezident silný. Jaký je vlastně nový obyvatel Bílého domu?

V kampani vystupoval jako typický muž středu. Jím také zůstane do konce svých dní. V boji za sociální reformy se časem posouvá poněkud doleva, ale nikdy nemá nic společného se socialismem. Roovelt si dobře uvědomuje, že prostý americký člověk je pobouřen sociální nerovností, nespravedlností, a proto se ujímá podivné role „mluvčího“ těchto ušlápnutých, potlačovaných. První léta jeho vlády se vyznačují obrovskou záplavou návrhů zákonů a opatření, které mají zlepšit sociální situaci americké společnosti a prohloubit státní zásahy do hospodářství. New Deal není plánovaným, předem dopodrobna vypracovaným programem, ale spíše řetězem nepřetržitých experimentů, omylů, chyb, zdařilých i nezdařilých experimentů. Nevychází z nějaké ideologické koncepce, ale spíš z mravního vědomí povinnosti zasáhnout proti katastrofálním krajnostem daného řádu. Z přesvědčení o právu lidí na život důstojný člověka. Roosvelt je pevně přesvědčen, že kapitalistický řád je nejlepší ze všech možných. Věří, že tento sociální řád může Spojeným státům zajistit rozvoj a všeobecný blahobyt. Domnívá se, že kapitalismus je nutno zachraňovat před samotnými kapitalisty, kteří jej přivedli na pokraj propasti. Chce za každou cenu zabránit vzniku levicového hnutí, které by otřáslo společenským systémem. Zachránit kapitalismus před socialismem. Proto používá i diktátorských metod, aby donutil buržoazii k modernizaci a sociálním reformám. Regulační zásahy státu sledují především tento cíl. Stát pro něj znamená jakéhosi atributa mezi třídami. Dosud byla státní moc jen nástrojem klik. Roosvelt to chce změnit.

Velmi výstižně jej charakterizuje William Z. Foster: „Roosevelt byl kapitalistou, liberálem, milionářem a jeho politika byla v poslední instanci neobyčejně výhodná pro monopolistický kapitál. Jím uplatňované reformy New Dealu byly ostře ohraničeny rámcem kapitalistického systému a není pochyb, že zabránil bojovně naladěné dělnické třídě v uskutečnění radikálnějších reforem a v organizaci široké dělnické strany. To byl také hlavní úkol New Dealu. Když Roosevelt vstupoval do Bílého domu, řekl: „Jestliže budu špatným prezidentem, budu také posledním prezidentem.“ Ve světě roste řada nebezpečných válečných ohnisek. Spojené státy se těžce sbírají z krize. Proto chce prezident nejprve vyvést Ameriku z vnitřních těžkostí a obnovit její narušenou rovnováhu. V New Dealu spojuje eklekticky tři prvky – keynesiánství, fašistický korporativismus a socialistické plánování. Druhý prvek se postupně vytrácí, třetímu mnoho nerozumí. Ve svém okolí nemá nikoho, kdo by měl ponětí o marxistickém způsobu myšlení a proto jeho chápání Sovětského svazu, vnitřního zřízení i politiky zůstává velmi povrchní. Sám osobně nepokládá New Deal za nějaký dočasný experiment. Zákony, které připravuje, vyjadřují jeho ideu hospodářsky organizované demokracie, která by se do jisté míry opírala o pracující a střední vrstvy. Proto je napadán reakcionáři z levičáctví a demagogy z bolševictví. Naprosto neprávem.

Hned při formování vlády se projevuje labilita jeho pozice uvnitř mocenské elity i velká taktická schopnost. Přibírá do kabinetu krajní konzervativce Cordella Hulla, Morgenthaua. Ti mu zajišťují podporu ve svých kruzích a zároveň vytvářejí jistou protiváhu proti příliš radikálním spolupracovníkům z „mozkového trustu“. Vláda se však brzy změní v podřízený nástroj autokrata Roosevelta. Na jejich schůzích přednášejí ministři referáty, ale rozhoduje prezident. Velký vliv mají především intelektuální poradci, a to jak na vnitřní, tak zahraniční politiku. Po celá léta, kdy sedí v Bílém domě, stojí většina amerického tisku proti němu. Přesto navazuje s novináři nové, pro americké prezidenty dosud nezvyklé vztahy. Tiskové konference jsou bezprostřední. Bez předem zasílaných otázek, jak tomu bývalo za jeho předchůdců. Reportéři, ať chtějí nebo ne, jsou jeho tiskovkami okouzleni. Každý měsíc mluví k Američanům „u krbu“. Udržuje citlivé spojení s veřejností. Ale musí začít plnit sliby. Malý Američan čeká na svůj „nový úděl“. Prvních „sto dní“ stíhá jeden návrh druhý. Vláda usiluje o hluboké státní zásahy do národního hospodářství, pokouší se o jakési plánování. Zavádí státní kontrolu peněžního oběhu, finančních ústavů a bank. Vydává značné investice na pomoc drobným podnikatelům. Nový zemědělský zákon má státní kontrole podřídit zemědělskou výrobu, docílit omezení osevních ploch a stanovení pevných výkupních cen. Připravují se četné veřejné práce pro nezaměstnané. Reakce brojí. Proti Rooseveltovi povstane i reakční křídlo demokratů, které mu v příštích volbách odmítne podporu. Zvlášť velký nesouhlas vyvolává Wagnerův zákon o legalizaci kolektivních smluv a státní arbitráži v pracovních sporech.

Tisk štve proti těmto opatřením do krajnosti. Franklin se pomalu odpoutává od od Hearsta. Idea spolupráce monopolistů a dělnických organizací ztroskotává. Prezident je nucen opřít se o odbory. Poprvé v amerických dějinách mají odbory za sebou vládu. V těchto letech se přiblíží Roosevelt k levici nejblíž. Ale nikdy nepřekročí hranice. Netrvá to ani rok a v Bílém domě připravují jeden z nejzávažnějších diplomatických kroků nového prezidenta, uznání Sovětského svazu. Hoower a jeho státní tajemník Stimson po léta odmítali návrhy realistů. Jako oficiální důvody uváděli, že by ztratili morální tvář před jinými zeměmi, hlavně před Japonci. Měli pochyby, zda navázání styků se Sověty pozvedne obrat zahraničního obchodu. Roosevelt má na to jiný názor. Pokládá za hloupé a zbytečné, aby Spojené státy zůstaly slepé k takové mocenské síle, jakou je první socialistická velmoc. Hodně mu pomáhá Bullit, později první americký velvyslanec v Moskvě a jediný diplomat, který může ke Stalinovi v kteroukoli dobu. Prezident však zatím projevuje daleko lepší orientaci ve vnitřních problémech Spojených států než v diplomacii. Postupně ovšem musí věnovat zahraniční politice čím dál větší pozornost. Ve světě se vytvářejí prky ostré politické krize. A k tomu Amerika nemůže zůstat lhostejná. Jeho reformní zákony narážejí v Kongresu na odpor. A když projdou oběma komorami, nedostanou se zpravidla přes konzervativní Nejvyšší soud. Přichází rok třicátý šestý a s ním nové volby. Za Rooseveltem stojí miliony dělníků. Vyhrává takovým rozdílem jako žádný jiný kandidát před ním. Jen ve dvou malých státech Unie těsně vítězí republikáni.

S novým pověřením v ruce je rozhodnut zlomit moc Nejvyššího soudu a provést „čistku“ v demokratické straně. Členství soudců je doživotní. Franklin navrhuje Kongresu stanovit pro vykonávání funkce soudce Nejvyššího soudu hranici sedmdesáti let. To by zakrátko umožnilo změnit poměr sil. Senátoři se však neodváží sáhnout na jednu z hlavních ústavních tradic. A většina z nich ji ani změnit nechce. Roosevelt tedy musí čekat. Do čtyřicátého roku dosáhne potřebných změn. Ztratil sice bitvu, ale vyhrál válku. Staří pánové jsou postrašeni tlakem, který vyvíjí hlava státu, a tak konečně schválí dva nesmírně důležité návrhy, Wagnerův zákon a zákon o sociální bezpečnosti. Prezidentova prestiž však přece jen prohranou bitvou o soudní zákon utrpí. Pociťuje to v jiných oblastech. Zvláště tam, kde se snaží o změnu zahraničně politického kursu Ameriky. „Čistka“ ve straně i boj o Nejvyšší soud stravují hodně sil a zpomalují také dílo sociálních reforem, které se pak ve válce zcela zastaví. Ve druhé polovině třicátých let zasahují do vnitřního života Ameriky stále silněji ohlasy a události ze světa. V americkém veřejném mínění převládá izolacionismus. Ale USA se nenacházejí na jiné planetě.

Realista Roosevelt jako první z amerických státníků rozpozná nebezpečí, které hrozí Evropě a světu z Berlína, Říma i Tokia. Řídí vládu v zemi, která se vepsala na svůj prapor přísnou neutralitu. A tak i když silně sympatizuje se španělskými republikány, musí jen bezmocně přihlížet, jak fašističtí interventi dosazují v Madridu generála Franka. Několikrát se pokouší zasáhnout do boje za kolektivní bezpečnost. Dostane se do konfliktů i se svým nejbližším okolím. K izolacionistům patří Hull, Jackson i Hopkins. Tehdy si posteskne soudci Rosenmanovi: „Je to hrozný pocit, když se člověk, který se pokouší vést ostatní, ohlédne a zjistí, že je sám.“ A tento pocit jej bude provázet až do prvních dnů války. Druhé volební období je v Rooseveltově životě snad nejosudovějším. Tady se teprve ukazuje velikost a síla jeho osobnosti. Je velkým uměním plavce vést svoji lodičku proti proudu a přitom ji nerozbít o kameny, které se skrývají pod hladinou. Franklin našel dost sil. Pomohla mu jeho nekonečná trpělivost a nezdolný optimismus. V Evropě pohlcují diktátoři jednu zemi za druhou. Na Dálném východě, přímo na hranicích amerických sfér vlivu, zvedají hlavu samurajští spojenci Hitlera. Ale americká veřejnost, Kongres i většina vlády trvají na neutralitě. Odmítají strkat prsty do evropského ohniště, v němž už začínají proskakovat první plamínky příštího válečného požáru. Z Roosevelta se tváří v tvář rostoucímu nebezpečí stává antifašista z přesvědčení. Je k tomu puzen svým politickým realismem i liberálním založením. V Hitlerovi a jeho spojencích vidí největší nebezpečí a přímé ohrožení demokracie. Stále však kolem sebe nemá dostatek pochopení, aby zlomil izolacionistické tradice. Izolacionismus prostých Američanů zneužívají silné reakční a protifašistické skupiny ve Státech, aby prezidentovi znemožnily jakékoli účinné diplomatické kroky.

Roosevelt vyhrál válku proti militaristickému Japonsku a nacionálně socialistickému Německu spojenectvím s Churchillem a Stalinem. V roce 1945 se z USA stala vojenská supervelmoc. Roosevelt se celkem čtyřikrát stal americkým prezidentem v letech 1933 - 1945. Když přebíral úřad prezidenta byla země v nejzoufalejší situaci ve svých dějinách. Amerika byla v roce 1933 ve stejných troskách jako Rusko v roce 1999. Prezident Roosevelt zachránil USA a prezident Putin zachránil Rusko. Oba šli cestou státního kapitalismu, který byl spásou proti chaotickému liberálnímu trhu a nemorálnosti bohatých kapitalistů.

Jak zachránil Rusko prezident Putin?

V roce 2005 prezident Ruské Federace Vladimír Putin prohlásil, že rozpad SSSR byla největší geopolitická katastrofa dvacátého století. Historické období, které začalo po rozpadu SSSR, je možné porovnávat jen s ruskou dějinnou etapou, zvanou Smuta (Vláda samozvanců, 1598 až 1613, též jako Období zmatků.). Začala éra nacionalistických konfliktů a válek, sociální chudoby, sociální a politické nestability a kriminalizace společnosti. Chaos se šířil na východ Evropy a federativní Jugoslávie se v této době ponořila do krvavé občanské války. Západ v čele se Spojenými Státy vydechl úlevou a hlásal svůj triumf. Hned v únoru 1992 na Maastrichtské konferenci byla vytvořena Evropská Unie, která spojila západní Evropu okolo dříve znovu sjednoceného Německa. Vzápětí po té Západ porušil svůj slib (slib tzv. pevné záruky, dané sovětskému vedení), že NATO se „ani o píď nepohne východním směrem“. Takto oslabené Rusko bylo zahnané do hranic, nadiktovaných Západem (hranice Ruské Federace), ztratilo obrovské území a zanechalo miliony Rusů za hranicemi své vlasti.

Nově ustanovené státy byly téměř bez výjimky nefunkční a závislé na Moskvě nebo Washingtonu, protože to všechno byla území, která se tradičně spoléhala na Rusko, nebo byla přímo jeho součástí. Nacionalistická hnutí, vznikající v těchto zemích, měla zejména protiruský charakter. První čečenská válka (1994-1996), v níž se čečenští povstalci těšili neskrývaným sympatiím a podpoře Západu, potvrdila chmurné předpovědi - konfrontace z dob studené války byly důsledkem ani ne tak ideologických neshod, jako spíše věčného geopolitického antagonismu dominující pozemní síly euroasie a Západu, prostoupeného atlantismem. Začal obrovský tlak na Rusko a Západ dokonce zpochybnil i územní celistvost již beztak ořezaného Ruska.

Přibližně ve stejné době (r. 1996) americký stratég Zbigniew Brzezinski v knize Velká šachová deska otevřeně podporoval decentralizaci Ruska se silnou imunitou vůči imperialistickým ambicím. Nápad Brzezinského spočíval v rozdělení Ruska na tři nezávislé státy - evropskou část, Sibiř a Dálný východ.

Strategie, kterou Západ tehdy použil proti Rusku, je v geopolitice známá jako strategie anakondy. Rozpracoval ji americký admirál Alfred Mahan a jde o sevření hada (USA) stahujícími se smyčkami kolem kontinentálního území (Ruska, do té doby SSSR) a to pomocí vojenské aliance, blokád a kontrolou pobřežních území, dokud se nepřítel nezadusí.

V polovině 90. let minulého století bylo Rusko na kolenou a nemohlo se postavit proti podobným plánům Západu. Za Jelcina Rusko šlo ke dnu, ekonomicky, finančně, kulturně i politicky. V mezinárodní politice nehrálo žádnou důležitou nebo konstruktivní roli. Ruská imperiální historie byla u konce, nebo to tak alespoň vypadalo. V Bělověžském lese byla podepsána skutečná novodobá kapitulace (Bělověžská zrada - Jelcin s Kravčukem zde podepsali 8.12.91 dokument o zániku SSSR), ale ani to nestačilo, západ byl při chuti mnohem více. Rozdělení Ruska, o němž psal Brzezinski, představovalo čím dál více reálné řešení. To všechno byly okamžité výsledky té geopolitické katastrofy, o které mluvil Putin.

Za Jelcina Rusko představovalo smutný obraz porobené bývalé velmoci a společnosti předurčené k zániku. Bývalá říše se stala kolonií západních zemí, dařilo se zde pouze korupci a nicotě. Na Západě se ozývala přání dát ruské zdroje k dispozici celému lidstvu, rozuměj Západu. Zlom ale nastal zcela nečekaně - po změně moci 31. prosince 1999. Boris Jelcin předal moc Putinovi, který byl několik měsíců před tím jmenován premiérem. K předání moci došlo způsobem dříve nemožným a za velmi záhadných okolností. Podle některých verzí byl Putin vybrán pro tuto roli nikoliv Jelcinem, ale některými vojenskými a zpravodajskými strukturami, přežívajících z dob Sovětského svazu. Nejpravděpodobněji Putin Jelcina donutil podepsat rezignaci výměnou za záruky nedotknutelnosti pro něj a jeho rodinu.

Nový vůdce byl charismatickou osobností, která ani trochu nepřipomínala sovětské aparátčíky typu Brežněva nebo liberální politiky Jelcinovi éry. Putinova popularita v Rusku prudce rostla a jeho zjevení a záhadný vstup na vrchol moci z počátku vyvolávaly zmatek a dohady. V románu Pán Heksogen (2001) ruský spisovatel Alexandr Prochanov popisuje spiknutí Svahilský projekt, které organizují staré zpravodajské agentury, aby oslabeného prezidenta přinutili dobrovolně předat moc jimi vybranému člověku (Jelcin vystupuje v románu jako Istukan a Putin jako Izbraněc). Francouzský spisovatel a ezoterik Jean Parvulesco (původem Rumun, vydal na čtyřicet geopolitických a historicko- politických románů,) ještě během prvního Putinova mandátu vydal svou knihu Putin a Eurasijská říše, v němž se o novém ruském lídru píše jako o osobě s předurčeným posláním - realizovat staré geopolitické projekty integrace Eurasie v podobě federativního kontinentální bloku od Atlantiku až po Tichý oceán.

Inaugurace Vladimíra Putina se konala sedmého května 2000 v Andrejevském sále Velkého Kremelského paláce, který byl zrenovován právě k této události. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili Patriarcha Aleksij Druhý a Nejvyšší šaman Sibiře Tojzin Bergenov. Jak napsal historik Roj Medveděv, zde, v Georgijevském, Andrejevském a Aleksandrovském sále se korunovali ruští carové. Během obřadu Jelcin předal Putinovi prezidentskou korunu, na jejíž výrobu dohlížel osobně a připomíná tu původní, carskou. Geopolitický mystik Parvulesco dodává, že bezprostředně po inauguraci Putin provedl obřad, tajný rituál, kdy se spustil na uzavřené nádvoří Kremlu, kde ho očekávali ozbrojené síly se svým starým praporem a vykonal vojenskou přehlídku podle ceremoniálních předpisů carského Ruska. I kdyby to všechno byly jen fantazie spisovatele, lze v nich najít logiku budoucích událostí.

Mýtus o Putinovi začal vznikat ihned, nebo krátce po jeho nástupu k moci. Putin se změnil v jakýsi symbol nového a lepšího Ruska, které povstává z popela post sovětské éry. Nicméně, to, co se stalo na nejvyšších místech v Moskvě v prosinci 1999, zcela jistě nebylo dílem jednoho člověka. Převrat se připravoval v průběhu desetiletí, kdy se země zmítala za vlády Jelcina, příprava ale probíhala především na úrovni koncepce a teorie. Cesta, kterou Rusko vedl Jelcin, byla jasně hloupá. Po počáteční euforii v Rusku přišlo hořké vystřízlivění. To dalo nový impuls strukturám sovětského impéria, které prošli restrukturalizací Gorbačova a érou Jelcinova liberálního teroru v začátku 90. let. V Druhé čečenské válce, která začala jen několik týdnů po příchodu Putina k moci, Rusko vyhrálo. Tím byly zlikvidovány všechny pokusy rozdrobit zemi a separatistická hnutí doslova vykrvácela.

Za Putina Rusko posílilo ekonomicky a postupně upevnilo svou centrální vládu. Byla vybrána cesta k vnitřní konsolidaci s akcentem na vlastní zdroje. Brzy dosáhl růst ruské ekonomiky v průměru sedmi procent ročně. Po příchodu k moci, píše odborník na geopolitiku Leonid Savin, Putin začal geopolitickou reorganizaci systému a bezpečnostní síly s armádou se proměnily v oporu pořádku. V období od roku 2001 do roku 2015 Rusko čtyřnásobně zvýšilo své výdaje na armádu. Nicméně ekonomický vzestup Ruska byl možný jen proto, že se Rusové zbavili těžkopádného dědictví sovětské éry. V období studené války vyzbrojovali svazové republiky a většinu spojeneckých zemí, východoevropských lidových demokracií a také spřátelené země po celém světě.

S rozpadem Sovětského Svazu a oslabením Ruska musela Amerika přerozdělit své síly, aby nebyly všechny soustředěny jen podél hranic bývalého komunistického bloku. Nastalo období americké globální hegemonie, jednopolárního světa, jak o něm mluvil Charles Krauthammer (*1950, americký psychiatr a politický komentátor, autor slavné fráze Reaganova doktrína). Nová geopolitické pozice USA, jak se brzy ukázalo, ale byla nebezpečná a nejistá.

Strategii Vladimira Putina, jako pragmatického a strohého realisty, popisuje Nikolaj Vichin v Hufflington Post takto - Putin rychle manévruje, uštědří Západu tvrdé rány, pak se stáhne a předstírá kapitulaci. Ale Putin, stejně jako Barclay (M.B.Barclay de Tolly – ruský generál skotského původu, jeho strategie významně přispěla k porážce Napoleona v r. 1812, ) s Kutuzovem, se kategoricky odmítá opevnit na jakýchkoliv pozicích, kde by mu Západ mohl zasadit rozhodující úder v krátké generální bitvě. Tato strategie dává pochopit konzistentní nepředvídatelnost Putina, který se chová vždy jinak, než se od něj očekává (Nikolaj Vichin, Vladimir Putin a strategie). To je přesně ta strategie, která byla použita proti Napoleonovi. Strategie klamání a matení předsunutých sil nepřítele, kdy se rozhodující střet odkládá na chvíli, kdy je protivník celkově vyčerpán.

Úspěchy raného putinovského období ale nestačily na to, aby se Rusko definitivně vrátilo na světovou politickou scénu a opět se dostalo na úroveň respektovaných geopolitických hráčů, uznávaných západními mocnostmi. A ještě více chybělo k tomu, aby se Rusko stalo součástí západního světa. I přes změnu zřízení a odmítnutí marxistické ideologie bylo Rusko stále obklopeno závistí a skrývaným i otevřeným nepřátelstvím. To byla mimochodem konzistentní pozice Západu ve vztahu k Rusku, tato pozice Západu jako geopolitického pólu byla založena na jednoduchém axiomu - Rusko už nebude hrát roli světového lídra nebo nezávislého politického pólu. Byla mu přisouzena nanejvýš regionální úroveň. Celou tu dobu USA spolu se svými strukturami aktivně pracovali na dezintegraci post - sovětského prostoru a NATO se snažilo v nových podmínkách uchytit a opevnit, především na Ukrajině a v Gruzii. Historická analogie se nabízí sama od sebe. Politika rozšiřování NATO na východ k ruské hranici vyvolává nepříjemné asociace s Hitlerovým a Napoleonovým útokem na Rusko.

Výdaje USA na planetární hegemonii v následujících letech závratně rostly. Tento trend dosáhl vrcholu v době prezidentství Baracka Obamy a jen zhoršoval vleklou hospodářskou krizi na Západě. Američané, poněkud naivně a předčasně, uvěřili v konečné vítězství nad starým geopolitickým soupeřem. Dnes si Amerika a Západ procházejí historické období, podobné tomu, kterým prošel Sovětský svaz v dobách rané perestrojky. U amerických elit se názory štěpí a přichází rozkol. Pokud Amerika bude i nadále trvat na svém postavení světového hegemona, pak v dohledné době si vítěz s poraženým ve studené válce mohou vyměnit místa. O nebezpečí pádu amerického impéria způsobeném rozkladem zevnitř ve své době varoval právě Putin.

Na začátku roku 2007 Putin vystoupil na Mnichovské konferenci o bezpečnosti se skvělým projevem - jasně a jednoznačně odmítl unipolární světový řád v čele s USA. Putin tehdy řekl: „Ale co je to unipolární svět? Bez přikrášlování to v praxi znamená jen jedno - je to jedno centrum moci, jedno centrum síly, jedno centrum rozhodování. Je to svět jednoho pána, jednoho vůdce. A to je v konečném důsledku zničující nejen pro všechny uvnitř systému, ale i pro samotného vůdce, protože ho to zničí zevnitř.“ To bylo otevřené odhalení v projevu skutečného lídra, hlavy jedné z nejsilnějších světových mocností. Byla to hozená rukavice do tváře unipolárního světa. Západ, jak už se stalo zvykem, tuto řeč ignoroval, aniž by zaznamenal, že Rusko v 90. letech a Rusko nového tisíciletí jsou dvě zcela odlišné země.

První vážný test nového geopolitického postavení Ruska a jeho sil proběhl v roce 2008 při nečekaném gruzínském útoku na ruské mírové sbory v Jižní Osetii. Jednoduchý scénář gruzínské krize byl předběžně testován v bývalé Jugoslávii, během chorvatské operace Bouře. Odpověď Moskvy tentokrát ale byla rychlá, rozhodná a promyšlená. Poprvé po roce 1991 Rusko překročilo hranice, které mu byly vnuceny po rozpadu SSSR. Intervence se tak stala přesvědčivým důkazem rostoucí síly ruských ozbrojených sil. Krátká válka s Gruzií a následné uznání nezávislosti Osetie a Abcházie předznamenalo začátek nové fáze konfrontace dvou geopolitických pólů. Tak Rusko překročilo svůj Rubikon ve vztahu se Západem.

Další fází konfliktu byla Ukrajina, kde v roce 2005 Západ zorganizoval barevnou revoluci. Brzezinski, v knize Velká šachová deska, psal o strategickém významu Ukrajiny pro Rusko - bez Ukrajiny už není Rusko euroasijské impérium. Jinými slovy, Ukrajina je důležitá pro Západ jen jako prostředek k destabilizaci Ruska a k zabránění konsolidace kontinentálního prostoru. Cílem Ruska je je přímý opak, potřebuje klidnou (re)integraci, přesněji, jak řekla H. Clinton, resovětizaci.

Chronologie krvavých událostí roku 2014, které vyvrcholily státním převratem a svržením Viktora Janukoviče, je více či méně známá. Signál k zahájení krveprolití, jak dokazují záznamy telefonických rozhovorů s Geoffry Payettem, dala Victoria Nuland, v té době náměstkyně ministra zahraničí USA. Po povstání ruského obyvatelstva na východě Ukrajiny následovaly ze strany kyjevské junty brutální represe, které rozpoutaly občanskou válku.

Na začátku ukrajinské krize nemělo NATO a USA v úmyslu vojensky vstupovat do ukrajinské občanské války. Záměry amerických stratégů spočívaly ve vtažení Ruska do vleklé války bez jasných cílů, ve které by Západ všemi prostředky podporoval prozápadní a antiruské síly. Scénář s přímou vojenskou konfrontaci s Ruskem byl pro Západ nereálný. Stejně jako v éře studené války, i nyní je vztah Západu s Ruskem založen na rovnováze strachu a zhoršení vztahů se cyklicky střídá s uvolněním napětí. Vojenská síla Ruska, včetně jaderného arzenálu, představuje silný faktor v prevenci agrese ze strany NATO. Místo přímého střetu Západ upřednostnil strategii zkrocení a bratrovražedného vykrvácení.

V této hře na nervy Moskva opět postupuje tak, jak se od ní nečeká. Místo bezprostřední vojenské intervence na Ukrajině si Rusko, díky své velké vojenské a geopolitické váze, připojilo Krym, a to bez jediného výstřelu. Na Donbasu se s ruskou podporou poměrně rychle vytvořila silná armáda, která úspěšně odráží všechny pokusy ukrajinských ozbrojených sil získat kontrolu nad jihovýchodem země. Takovou Ukrajinu prostě nelze přijmout do NATO, ani se nemůže stát členem Evropské unie. A navíc v samotné EU začaly procesy rozkladu. Hlavní cíle západních sil na Ukrajině nikdy nebyly splněny, dokonce se ani nepodařilo převzít kontrolu nad Černomořskou pánví. Rozuzlení ukrajinské krize tak bylo odloženo na lepší časy.

Euroasijský ekonomický svaz byl oficiálně ustanoven prvního ledna 2015. Jeho budování je prvním krokem na cestě ke skutečné hospodářské a politické integraci post-sovětského prostoru, která bez problémů může pokračovat i za hranicemi bývalého SSSR. Obecně platí, že po zavedení západních sankcí a odvetných sankcí Moskvy Rusko věnuje stále více pozornosti východu - Číně, Íránu, Indii a Pacifickému regionu. Východ se stává centrem světového dění, zatímco EU se postupně mění ve světovou periferii.

Další nečekanou odpovědí na machinace Západu na Ukrajině se stala ruská intervence v Sýrii, která začala 30. září 2015, na žádost legitimní vlády této země. Tato intervence by nikdy nepřišla, kdyby nebylo ukrajinských událostí. Rusko se triumfálně vrátilo na Blízký východ a na mezinárodní scénu, vytlačilo USA ze Sýrie a shodilo ze sebe smyčku oslabené anakondy. Ve výsledku se pak Brzezinsky musel uchýlit k Ezopovu jazyku, tvrdíc, že slíbit Ukrajině vstup do NATO byla chyba, která měla na svědomí tyto nepředvídatelné důsledky.

Geopolitickou situace, v níž se dnes nachází obnovené a vzpružené Rusko, odborník na geopolitiku Leonid Savin popsal několika větami. Píše, že to, co se děje přímo před našimi zraky není nic nového. Staré geopolitické konstanty byly zapsány v metodice hybridních válek nové generace. Provokováním řízeného chaosu na celé planetě a obklíčením Ruska se snaží USA oddálit ztrátu světového primátu a zabránit vytvoření multipolárního světa. Ale Západ ví, že Rusko nemůže porazit v přímém střetu. Uklidnění vojenskými a politickými prostředky situace na Kavkazu, odražení gruzínské agrese proti Jižní Osetii a Abcházii, do kořene vyhubené všechny pokusy uspořádat barevnou revoluci v Moskvě, obnovení Krymu, vojenská intervence v Sýrii, tím vším Rusko dokázalo, že jsou opět tou silou, která zastavila Napoleona i Hitlera.

Multipolární světový řád, který vzniká na troskách unipolárního, nyní určují pouze tři síly - USA, Rusko a Čína. Vztahy Ruska a Spojených Států zcela nepochybně potřebují revizi a vybudovat na nových základech, daleko od klišé z dob studené války. Vztahy Ruska a Číny určuje strategické partnerství dvou velmocí. Jsme zvyklí na takové slovní spojení, jako je strategické partnerství, ale to je víc, než jen obyčejné strategické partnerství mezi Ruskem a Čínou - prohlásil nedávno Putin. Odmítá se postavit do role nezávislého pólu tohoto světa a trvá na liberálním světovém pořádku a na multilateralizmu místo multipolárnosti, Evropská unie sama sebe odsuzuje na podružnou roli a zpochybňuje vlastní existenci.

V takovém světě prostě není místo pro politicky se radikalizující ultranacionalistickou Ukrajinu, zaštiťující se Bruselem a Washingtonem a snažící se postavit Rusko s euroasijí do konfliktu. Čas na řešení ukrajinské krize rychle utíká. Po pěti letech ničivé občanské války se ale rýsují obrysy možných řešení. Již teď je jasné, že v budoucnu Ukrajina jako unitární stát a člen euroatlantických struktur nebude. Nejpravděpodobnější je její rozdělení. V konfederativní nebo spolkové podobě, více či méně kompletní, může existovat, závislá na Moskvě a Evropské Unii. Ale i to bude pouze dočasné řešení. Západ, opakuji, vnímá Ukrajinu jako nemajetný, nesolventní stát, ne jako samostatného hráče, a pro něj má význam jen v kontextu vztahů s Ruskem, jako prostředek k jeho destabilizaci, ale také předmětem možných dohod a obchodů. Ale nic víc.

Oba státnici navázali na dědictví svých předků. Prezident Roosevelt na Georga Waschingtona viz. https://www.youtube.com/watch?v=2YMSilT9KcM a prezident Putin na Petra Velikého https://www.youtube.com/watch?v=QLmHNIii8rk . Musíme navázat korektní diplomatické vztahy se všemi státníky, kteří usilují o realistickou politiku. Prezident Putin dělá stejnou politiku jako ji ve své době dělal největší americký prezident Franklin Delano Roosevelt.

V Časthosticích 27.7. 2019