PhDr. Stanislav Balík

Když se mladý ctižádostivý ztroskotanec Adolf Hitler rozhodl, že bude politikem, přijal Machiavelliho jako zjevení. Vzpomínal, jak na něj každá řádka působila očistně a osvobodivě. Odstraňovala v něm křivé, sentimentální představy. Teprve nad stránkami tohoto breviáře politiky si uvědomil, na kolika předsudcích jsou lidé závislí. Tehdy prý pochopil, co je to politika ve skutečném slova smyslu.

A samolibý, velikášský Hitler se povznáší i nad proklínaného autora Vladaře, když říká “…teprve my, kteří známe biologické zásady politiky, jsme s to vyvodit vlastní důsledky“.

Sám slaboch a člověk vykořeněný si tvoří hned na samém počátku své dráhy pokřivený názor na svět a lidi. Znalost slabostí a neřesti protivníků je v politice předpokladem každého úspěchu. Peníze, erotický prožitek, ctižádost, touha po moci, to jsou hlavní spojenci bývalého policejního špicla z Mnichova. „Oprostím politický boj ode všech nahodilých konvencí a nevím, co by mi mohlo zabránit, abych jej nevedl v jeho nahé, nemilosrdné tvrdosti. Nemohu nikterak nahlédnout, jaký rozdíl by měl být v tom, zda použiji všech prostředků lsti a přetvářky, nebo zda nechám vypochodovat svoje armády. Jedno více či méně platí mezi mravnými lidmi bohužel stále ještě za cosi nevyhnutelného a pokládá se to za slušné, druhé se však zavrhuje…takové rozdíly jsou pouhé konstrukce, je to morálka slabých bab.“ Má fanatickou touhu po moci. Nikomu se tím nikdy netají. A v boji o moc, který je smyslem i obsahem jeho života, „není jeho úkolem učinit lidstvo lepším, nýbrž využít jeho slabostí.“Pro Hitlera je moc východiskem k naplnění jeho vizí. Dosáhne jí za každou cenu. Proto neustále opakuje: „Neznám nikoho, kdo by si nezašpinil nohy na cestě k velikosti. Dát něco na čistou vestu, to přenechme svým následovníkům.“

Morálka je „ …..zbabělá měšťácká nedůslednost uklidňovat své svědomí právním postupem. Je jen jedno právo, životní právo národa“. Nebo další objevy: „Světu se vládne strachem. Lidé potřebují útěchu hrůzy. Chtějí se něčeho bát.““Teror je nejúčinnější politický prostředek.“ V toto jednoduché náboženství se Hitlerovi vydestilovalo bohatství myšlenek velkého renesančního ducha. Machiavelli za to nemůže. On také Hitlera neudělal, ale Hitler v něm našel rysy vyhovující svému naturelu a četl ho především svýma očima. Potud je Hitler žákem Machiavelliho stejně, jako nás katolická církev všechny odvozuje od Adama.

Věrní, kteří zůstávali vůdcem okouzleni ještě dlouho po jeho smrti, obdivovali u něho něco, co nazývali schopností manévru. Odpůrci naopak opakovali stále stejnou chybu, když „rakouského kaprála“ podceňovali. Vůdce nacistů měl jednu zásadu, které zůstal věren až do posledních dnů. Ve všech vnitřních sporech, vždy čekal , kde se vytvoří skutečná síla. A s tou pak šel. Tento politický oportunista obvykle věděl, co chce. Tajemství jeho vůdcovství, spočívalo v tom, že předem rozpoznal, kde stojí většina mocných. Dřív než se vzpamatovali, formuloval jejich požadavky jako své a tím v zárodku předcházel jakékoli opozici. V prvních letech byl značně závislý na svých župních vedoucích. Dovedl je brilantně rozdělovat, vzájemně štvát a na straně většiny prosazoval její názory s brutalitou příznačné pro všechny slabochy. Surovost byla u Hitlera programová. I ve vztahu k vlastnímu „zbožňovanému“ národu. Národ bylo podle něj nutno donutit k velikosti všemi prostředky, i násilím. A tak to také dělal. S oblibou o sobě nechával šířit iluzi, že je člověkem nezdolné vůle, „mužem činu“. „Nemám rád Goetha,“ říkával. „Ale pro jeden výrok jsem ochoten mu mnoho odpustit: Na počátku byl čin.“ „Je absolutně zákonitá souvislost mezi úkoly a muži, kteří je řeší. Nejsou-li muži, pak nejsou problémy zralé, čas ještě nenadešel. A nepomůže žádný křik po „silném muži“. Avšak jakmile se čas naplní, jsou zde i mužové.“

Ve skutečnosti byl Hitler člověk chabý, apatický. Potřeboval vydráždit. Jeho duševní stav procházel střídavě polohou únavy a rezignace i vysoké exaltace. V podstatě šlo o jistou abnormalitu. Trpěl megalománií. Ve všem. Měl ohromnou představivost a fantazii. Jeho povaze byla vlastní jakási posedlost, která jej nutila k opakovanému vybičování. Později, když ve svých rukách soustředil obrovskou, nedělitelnou moc a jeho mocenské pozice jej postavily mimo jakoukoli veřejnou kritiku, podléhal stále více svým instinktům. Byl proti nim den ze dne bezmocnější. Měl patologicky bojovnou náladu. Ale dynamiku jeho osobnosti nutno hledat spíš ve stálé exaltaci. Tak se projevoval veřejně či ve větších shromážděních a společnostech. V soukromí rychle vybledl, ochabl. Společensky nijak nepřitahoval. V debatách se vzdělanci tápal, propadal nervozitě. Aby zakryl svoji nejistotu, vedl časté monology. Nebyl schopen normálně konverzovat. Názory měnil velmi snadno a rychle. Podle potřeby. Pokud byl se svými nejbližšími, choval se srdečně. Jakmile vstoupil někdo jiný, převládlo jeho druhé vědomí. Nastražil se a začal být křečovitý, řečnil. Zjevem připomínal typického Bavora nebo průměrného Hornorakušana. Vypadal stejně jako většina mužů z těchto oblastí. Bedřich Hirth srovnává: „Stačí, vyjdeme-li do kterékoli obchodu nebo kavárny v Braunau nebo Linci v Rakousku či Pasově nebo Landshutu v Bavorsku a zpozorujeme, že všichni příručí a číšníci se podobají Hitlerovi.“

Malý, průměrný člověk, u kterého cizinci marně hledají, čím tak uchvacuje své okolí a široké masy. Ale Hitler je spíš za průměrného člověka maskován. Svým zjevem, vystupováním, oblečením je i není tím, čím se na první pohled jeví. Jeho původ, zážitky, zkušenosti, vzdělání, naturel nevybočují z průměru. Zároveň však k tomu typu nepatří, protože jej příliš dobře prohlédl a porozuměl mu. Tím se nad něj povznesl natolik, že s ním dovedl operovat, manipulovat, že jej dovedl využít i zneužít. Adolf Hitler vyšel z masy a nikdy nepřestal být její součástí. Na druhé straně nad ní vynikl a naučil se jí vést. Byl produktem a výrazem průměrnosti, ale současně i jejím vynikajícím představitelem. Společenský průměr mu propůjčil svůj hlas. Viděl se ve svém Adolfovi, skrze něj jednal a rozhodoval. Hitler vyrostl jako mesiáš spiknutí průměrných. Té vrstvy, které je vlastní nepřekonatelný komplex společenské nejistoty, odstrčení, zneuznání. Hitler má však i druhou tvář. Tvář fanatika, který se v zápalu celý proměňuje. Sleduje vlastní brutální logiku. Šokuje svou amorálností. Strhává za sebou miliony.

Nikdy neuznával dějinnou funkci tříd, společenských zákonitostí. Dějiny dělají vynikající jedinci. V tomto přesvědčení jej utvrzuje i vývoj a osudy nacismu. Nacionálně socialistický program píše Hitler. Proto je nacismus spojován s Hitlerem a Hitler s nacismem. Personifikace je nakonec téměř absolutní. Pro masy je Hitler strana, říše, všechno. Je stále v centru pozornosti. V každém okamžiku musí hrát svoji úlohu. Proto není schopen normální konverzace, uvolněného lidského projevu. Proč ale Němci jdou za tak zdánlivě bezbarvou, do značné míry primitivní, trochu komickou postavou, která se ve dvacátých letech vynořila z přítmí mnichovských pivnic? Německo bylo zemí zklamaných nadějí. Po velkém vzmachu nacionálních ambicí, vyvolaných císařskou generalitou a postupimskou kamarilou, prohrané válce, zrazené revoluci se potácelo v hluboké permanentní sociální a společenské krizi. Výmarská republika byla pařeništěm různých reakčních politických proudů. Říšská obrana se nikdy nespokojila s rolí, kterou jí přisoudily vítězné mocnosti. Po válce se v německých městech potulovaly statisíce nezaměstnaných dělníků, deklasovaných živlů, oficírů bez uniforem. Bylo jen otázkou času, kdy se objeví hnutí či osobnost, které propůjčí těmto vykořeněným, zklamaným, toužícím po odvetě svůj hlas.

Tehdy se sotva třicetiletý Hitler rozhodne pro dráhu politika. Už na frontě sní o tom, že by mohl dosáhnout něčeho většího. Porážku nese jako hluboké ponížení. Celý jeho dosavadní život je vlastně samá prohra. Nikde se neuchytí. Ve Vídni prožije první zklamání. Učitelé na akademii neshledávají mladíka z Braunau za dostatečně nadaného pro dráhu malíře. Živí se všelijak. Ve válce bojuje v řadách německé armády. Na francouzské frontě je raněn. Demobilizován je jako kaprál. V Mnichově potkává stovky podobných ztracených existencí. Konečně je mezi svými. Mezi nimi také získá své první posluchače a stoupence vypjatých nacionálních idejí revanše. Hitler pochází z Rakouska. Ale není typickým Rakušanem. Už od mládí pociťuje nepevnost, rozkolísanost habsburské říše, kterou přičítá nesourodému složení monarchie. Vadí mu hlavně kompromisy Vídně se slovanským živlem, proto rychle vstřebává ideje Velkoněmců. Na formování jeho osobnosti má velký vliv wagnerovský, pangermánský mýtus. A také komplex sociální. Pocit sociálního zatracení, zklamaných životních i národních nadějí. Nejistota osobní existence. Nikdy však nepřijme východisko, které nabízí sociální demokracie a odbory. Na to je příliš velký individualista. Nejvíc mu na marxismu vadí jeho internacionální stránka. Pro nacionálního šovinistu Hitlera je nemyslitelné bratřit se s francouzskými a ruskými dělníky. Také se tvrdošijně brání pocitu, že by měl být vřazen do dělnické třídy. Brzy propadne komplexu vyššího osobního poslání. Přesto chce být „lidovým“ politikem. V prvních krocích jeho kariéry mu slouží za velký vzor bývalý vídeňský starosta Lueger, který kdysi uchvacoval Vídeňáky svou sociální demagogií. Mladého Hitlera žene kupředu jakýsi pocit uraženosti. Nikdo jej dosud nebere vážně. Chce tedy dokázat, že s ním musí v Bavorsku, Německu i Evropě počítat. Jsou to vzdušné zámky mladíka z Lince, které se ovšem za pár let překvapující rychlostí zhmotní. Hitlera je možno karikovat, odsuzovat, ale nelze popřít, že do osudů dvacátého století zasáhl jako jen málo lidí před ním a po něm. Vždyť opanoval téměř celou Evropu, málem vyhladil Židy, ohrožoval Západ i Východ a k jeho porážce se nakonec musel spojit celý svět.

Zatím chodí po pivnicích. Agituje pro své nové nacionálně socialistické hnutí. S několika desítkami hnědých košilí rozbíjí schůze komunistů a sociálních demokratů. Slibuje Němcům návrat k velikosti. Poslouchá jej čím dál víc lidí. Hitlera si brzy všimne vedení mnichovské říšské obrany, reichwehru. Starý Ludendorff viz.https://www.youtube.com/watch?v=-TKKVEXT a páni generálové potřebují, aby někdo vydupal ze země silné nacionální hnutí, o něž by se mohli opřít. Hledají vhodného muže ze sociálně níže postavených. Někoho, kdo má blízko k mase. A nacházejí ke všemu odhodlaného Adolfa Hitlera. Muže s programem i geniálním řečnickým darem. Agitátora, který je schopen probudit a zfanatizovat dezorientované, a apatické masy. Hitler není špatný psycholog. V německých dějinách a v duši německého maloměšťáka se vyzná. Ví, že se v Německu vytvořila sociálně psychická situace, jež se vyznačuje rezignací na politiku. Že v této zemi opakovaně nabývají vrchu reakční a ne revoluční instinkty. Správně vystihuje i známou německou potřebu autority, znásobenou dlouhou neexistencí úspěšného politického vůdce. Toto vakuum se rozhodne vyplnit. „Neznáte lid,“ říká na sjezdu NSDAP v Norimberku v roce dvacátém sedmém, „lid si nepřeje být obtěžován plány. Přeje si vedení, kterému může důvěřovat, a pranic jiného. “Co všichni před ním dosud cítili jako velké pokušení, bere doslova. Hazardně se chápe nabízené příležitosti a nehledí na strašlivá rizika. V tom se projevuje kus Hitlerova primitivismu. Vůdci nacistů nebrání intelektuálská nerozhodnost, zátěž vzdělání. Skočí bez váhání po velké šanci, kterou předkládá krizí zmítané Německo. Jeho nevzdělanost a nedostatek ohledů na úskalí plodí schopnost zjednodušovat. Nařídím – a všechno půjde! Z toho vyrůstá i jeho děsivá sebedůvěra. Nesnáze tkvějící v povaze věci nikdy neuznává. Vidí pouze lidskou neschopnost a zlovůli. Své „poslání“ přebírá v bezmezné důvěře, že všechno zvládne.

„Jsem vděčen svému osudu za to, že mě uchránil státně privilegované výdělečné činnosti s klapkami na očích při takzvaném vědeckém vzdělání. Mohl jsem se takto uchránit mnohých prostoduchých předsudků. To je mi dnes na prospěch.“ Chce vymyslet všechno sám. Bez vnějších podnětů. Pokládá za snižování své velikosti, když mu někdo ukáže existenci podobných idejí. Není si, jako všichni samoukové, vědom toho, že jeho myšlenky, jevící se mu jako tajemná zjevení, jsou závislé na celé duchovní situaci přítomnosti a že je v jejich zárodcích každodenně do sebe přijímá. Pro jeho intelekt je příznačná směs tvořivé inteligence se slepou neschopností. To je výsledek svárů racionalismu s mysticismem polovzdělance. On sám si o sobě myslí, že je génius. A své intelektuální nejistoty v sobě ubíjí představami o vnuknutí, vyšším poslání, hlasu prozřetelnosti a podobně. Jeho četné a zdánlivě snadné úspěchy jej v tom jen utvrzují. Je zvlášť citlivý na vyšší vrstvy. Jako každý zneuznaný maloměšťák má podvědomou touhu vyšvihnout se mezi ně, být jimi plně uznáván. Ale stále to v sobě překřikuje. Když mu konzervativní smetánka v boji o moc dává různá ultimáta, soptí ve svém soukromí: „Podceňují mě. Protože přicházím zdola, ze spodiny národa, protože nemám vzdělání, protože se nedovedu chovat, jak to v jejich vrabčích mozcích platí za správné. Kdybych byl jedním z nich, pak bych byl velký muž již dnes. Ale nepotřebuji je, aby mi dokazovali svou dějinnou velikost.“

Kdosi mu donesl, jak jedna šlechtična, blízká za císařství hohenzollernskému dvoru, nechala lokaje po jeho návštěvě vyvětrat pokoje. Hitler na tyto urážky nikdy nezapomíná. Ale přesto bývá znovu potěšen pozváním na zámky pruských junkerů a zakládá si na jejich společnosti, i když jimi slovně pohrdá. Velmi si váží toho, že od počátků hnutí slouží v řadách SS jako vysoký důstojník syn korunního prince a při každé příležitosti právě této věci v propagandě využívá. Hitler je velikáš. Ale po celý život si hraje na prostého, skromného. Velmi dobře ví, jak na zfanatizované masy působí jeho prostý oblek a později šedá uniforma frontového vojáka v kontrastu vyšňořených, pozlacených nacistických pohlavárů. Na první pohled odlišuje prostý zjev mysteriózního vůdce od honosného okolí. V hloubi duše je však maloměšťek. Až prý jednou zanechá veřejné činnosti, postaví si velký dům, obklopí se vším pohodlím a klidem. Pořídí si bohaté umělecké sbírky. Bude malovat, stavět a dokáže tak i svým mrtvým vídeňským učitelům, že zneuznali génia umění. Ti kdo Hitlera poznali blíže, v soukromí, byli překvapeni. Mnohomluvný brilantní řečník měl v podstatě uzavřenou povahu. Nikdy nebyl mistrem kabinetních diskusí a lvem salonů. Ve společnosti občas pronášel své pověstné monology, jinak mlčel. O svých skutečných plánech a pocitech s nikým nemluvil. Jeho heslem bylo: „Nikdo nemá o důležitých věcech vědět víc, než je potřeba pro splnění služebních úkolů. Co potřebují vědět dva, nemusí slyšet třetí.“

Do svých programů a plánů zasvěcoval zčásti jen některé nejbližší. Důvěrnosti si k němu nikdo nedovolil. Za celá léta mu tykali jen dva lidé. Jakmile však vyjde ze své ulity, celý se proměňuje. Posluchači už před sebou nemají unaveného, asketického, malého bavorského úředníčka, ale brutálního proroka, který v jejich hlavách smazává rozdíly věku, původu, vyznání a slibuje jim ve svých řečech velikost, sílu, budoucnost, panství rasy vyvolených. Hitler – řečník je přesvědčen, že přesně zná pocity lidí v davu. Masa se neřídí zákony objektivity a přesvědčování. Její síla tkví ve fanatismu víry a nikoli ve vědění. Masa je ovšem těžkopádná. Proto účinku propagandy lze dosáhnout jen opakováním. Chytrým a ustavičným užíváním propagandy je možné udělat národu z nebe peklo a zase naopak mu vsugerovat, že nejbídnější život je rájem. To věděli jen Židé a po nich já Hitler. V Mein Kampfu píše o taktice přesně vypočítané na lidské slabosti. Věří, že jedině takový postup může vést k úspěchu. Sám nikdy nic nedělá proti zkušenostem a přirozenosti mas. Ale ví, že jen zfanatizovanou masu je možno řídit. Nejvíce se bojí apatie. „Státník, který hned nezasáhne, když vidí, že se masy stávají apatickými, patří před státní soudní dvůr.“ Apatii pokládá za ochranný krunýř lidí. Nezapomenutelné jsou jeho soukromé meditace na toto téma.

„Vytýkali mi, že burcuji nízké instinkty masy. Já dělám něco jiného. Přijdu-li k mase s rozumnými úvahami, nepochopí mne. A jestliže v ní probudím náležité pocity pak je poslušna jednoduchých hesel, které jí dám. V masovém shromáždění je myšlení vyloučeno. A protože tento stav potřebuji, protože mně zajišťuje nejvyšší stupeň účinnosti mých řečí, nechávám všechny účastnit se shromáždění, kde se společně stanou masou, ať chtějí či ne. Intelektuálové a měšťáci stejně jako dělníci. Směšují národ. Mluvím k němu k jako k mase, vysvětluje z konceptu vyvedenému Rauschningovi. „Nezdržuji se nikdy schůzemi inteligence a zájmových sdružení. Čeho zde dosáhnete rozumovým výkladem, bude zítra smazáno protichůdným poučením. Co však řeknete národu ve stavu masy, v přístupném stavu fanatického oddání, to zůstane jako heslo dané v hypnóze, to je nesmazatelné a odolá to každému rozumovému poučování.“ Na své velké řeči se příliš nepřipravuje. Je typem řečníka, který začíná myslet v okamžiku, kdy pronese první slova. Jako základní podnět potřebuje spojení s posluchači. V okamžiku, kdy stojí před tisícihlavými zástupy, dá se jimi elektrizovat, odhadne ovzduší, mluví o tom, co chtějí slyšet, ale řekne jim, co chce. Hitler je vynikající herec. Připravuje si shromáždění už předscénou svého příchodu. Kolem bouří desetitisíce hlasů. Vojenské hudby hrají jeho oblíbený Badensweiler marš. Vůdce prochází chvatným krokem k řečništi. Doprovázen obrovskou suitou, ale jakoby osamělý, do sebe uzavřený, aniž se rozhlíží a odpovídá na jásání davu. Pobledlý a jakoby mediálně připravený. Stane nahoře sám a chvíli mlčí. Dav se utiší. Hitler začíná pomalu, tichým tenorovým hlasem. Jeho tón, dikce, způsob vyjadřování i jistá meditativnost zvou posluchače ke spoluúčasti na řešení toho, o čem chce mluvit. Vyvolává to dojem hluboké vážnosti a pocitu nesmírné odpovědnosti. Teprve po delší době přichází první exaltace. A zfanatizovaní stoupenci horečným zrakem sledují, kterak do vůdce „vstupuje duch“. Pak následuje útok. Brutální, často neočekávaný, zdrcující. Všechny jeho řeči mají ostrý, útočný charakter. Vždy mluví proti někomu. Už v Mein Kampfu radí jak podchytit masu. „K podchycení fanatismu masy nestačí pouhé výklady, nýbrž nemilosrdný a brutální útok na protivníka, jen tak přesvědčíme masu, že jsme si jisti vítězstvím a že jsme silnější.“

Seriózní zahájení se vyvine v ostrý tón. A publikum nabývá dojmu, že když tak činí, tedy se stalo cosi závažného. Projevy nepostrádají logiku vypočítanou na instinkty davu. A tak, když se Hitler pokouší vyvodit závěr, nemůže jej už často ani doříct, neboť jeho slova zaniknou v současném burácení tisíců, které jakoby mu daly předem souhlas k nevyslovenému. Všechna jeho velká veřejná vystoupení mají podobnou stavbu. Vyznačují se náhlým střídáním opravdové vážnosti a vysokého vydráždění, přecházejícího až do hysterie. Proto je nutno Hitlerovy projevy poslouchat celé. Stylisticky nejsou nijak vynikající. Je třeba je slyšet a Hitlera při nich zároveň vidět. Teprve souhra všech vjemů, vizuálních i sluchových, dává představu o tom, proč jeho projevy dokázaly vyvolávat dosud nevídanou davovou extázi. Hitler zapojil do své veřejné činnosti jako velmi významnou složku cit. A protože znal své stoupence tak dobře, znal jejich pocity i naděje, dokázal s nimi dělat, co chtěl. Kouzlu jeho řečnických vystoupení však propadali často i neutrální pozorovatelé a všichni se shodovali v tom, že v našem století bylo takových řečníků opravdu málo. Vůdce nacistů velmi dobře věděl, jakou zbraň má v tom svém neobyčejném daru. Že je to jeden z nejcennějších kapitálů jeho hnutí. Proto v době, kdy bojoval o moc, dokázal za pár dní vystřídat desítky tribun v různých německých městech a z nich přilákat k volebním urnám statisíce voličů. Ve svých projevech rozněcoval nacionální a rasové vášně. Počítal s nejnižšími instinkty německých maloměšťáků a deklasovaných živlů. A dovedl za sebou strhnout i značnou část německých dělníků, jimž v krizi sliboval východiska z hospodářské mizérie výmarské republiky. Dokázal masy rozjitřit, ale znal přesně hranice, kam až se může pustit. Nikdy se neodvážil zasáhnout hospodářské zájmy malého člověka. Je pro něj příznačné, že několikrát vyhnal národohospodáře s návrhy na měnovou reformu. Dlouho se bránil zavedení potravinových lístků a vázanému hospodářství. Trpěl fixní ideou, že první světová válka byla mimo jiné prohrána pro nepochopení pocitů masy vládou. „Každý stát spočívá v první řadě na potřebě bezpečí a důvěry malých střádalů a žen v domácnosti. Nemáme-li přátelství obou těchto kategorií, pak se žádná vláda neudrží.“ Proto předmětem jeho konkrétních útoků byly postupně vítězné mocnosti a versailleská smlouva, oslabení německé armády, politické strany výmarské republiky, Židé, bolševici, plutokrati, perfidní Albion, zednáři, zrádci národa.

Projevuje však velký smysl pro realitu vědomí malého člověka. Vede boj za „zapomenutého muže z ulice“. Ovšem slabost lidí i amorálnost jsou jeho hlavními spojenci. „…není mým úkolem učinit lidstvo lepší, nýbrž využít jeho slabostí. Chci mít kolem sebe lidi, kteří stejně jako já vidí v násilí motor dějin a vyvozují z toho závěry. Ale já naprosto nemám ctižádost vypadat jako někdo, kdo obzvlášť pohrdá morálkou. Nač to dělat lidem snadné. Není mi zatěžko dát své politice morální nátěr….Pro masu jsou morální fráze nepostradatelné.“ Cíle však může dosáhnout jen s masami a ne proti nim. Proto jim musí dát to, po čem touží, ale zároveň to, co chce i on. Programově se neváže žádnými dogmaty. Italský fašismus mu poslouží jako vzor pro obnovu stavovského, netřídního státu. Velmi se obdivuje katolické církvi. „Nic velkolepějšího než hierarchický řád katolické církve dosud na světě nebylo. Mnohé principy jsem přenesl přímo do stanov naší strany.“ Pozorně studuje Protokoly sionských mudrců. Jeho spolubesedníci se ptají: „Od církve jste tedy převzal hierarchickou posloupnost, od svobodného zednářství myšlenku řádu s neporušitelným slibem poslušnosti a mlčenlivosti i tajným učením, zjevujícím se symbolicky na různých stupních hierarchie. A co jste převzal z Protokolů sionských mudrců?“ „Politickou intriku, techniku, konspiraci, revoluční rozklad, zastírání a klamání, organizaci.“ Nic z toho mu však neváže ruce. Dogmata jsou dobrá pro masy. „Masa potřebuje něco jako fantazii a potřebuje pevné trvalé zásady. Zasvěcení vědí, že nic není pevného, že se všechno stále mění.“ https://www.databazeknih.cz/knihy/islamiste-a-soumrak-evropy-385542

Pro miliony Hitlerových stoupenců a obdivovatelů byla jeho kniha Mein Kampf Kánonem. Ale v jeho soukromí bylo možno toto dílo poměrně volně kritizovat. Nebylo tak závazné, jak se na veřejnosti zdálo a v propagandě tvrdilo. Mnohé stránky v této knize napsal Hitler spíš z taktických ohledů a ne programově. Ostatně o tom, co vůdce skutečně v jednotlivých etapách sledoval, věděl málokdo. Nacistický program se vždy vyznačoval mlhavostí. Šlo spíše o to, vypěstovat v permanentní společenské krizi Německa, před nástupem fašistů k moci, kult Hitlera-mesiáše. Ve společnosti zmítané rozpory a pocity beznaděje skutečně mnozí uvěřili, že vůdce nacionálně socialistické strany dovede Německo znovu k jeho slávě a velikosti. To byla jedna z cenných deviz, s níž se Adolf Hitler prodíral k moci. „Oč usiluji, to je moc a ne titul…..Chci jen moc. Když se jednou dostaneme k moci, pak se ji budeme, a k tomu nám dopomáhej Bůh, držet. Vzít si ji potom už nikdy nedáme.“ A získáme ji za každou cenu. Použijeme všech prostředků. Nebudeme si vybírat, neboť „politika je dosažení cíle všemi myslitelnými prostředky: přemlouváním, lstí, chytrostí, vytrvalostí, dobrotou, vychytralostí, ale též brutalitou.“ Hitler je schopen každý den pronést šest křivých přísah, když je přesvědčen, že to poslouží jeho věci. Spojit se třeba čertovou babičkou a pak ji nechat na holičkách. Rozpoutá teror, ale nevidí v něm jediný prostředek. Když vám zbude jen teror, bývá to neklamným příznakem vnitřní degenerace režimu a blízkého pádu. Na cestě k moci vyzkouší všechny způsoby a nakonec zůstane, k překvapení svých stoupenců, u myšlenky získat moc legální cestou. O rozhodný nástup k moci se pokouší dvakrát. Poprvé uprostřed poválečné krize v roce dvacátém třetím. Tehdy chce svrhnout bavorskou zemskou vládu a z Mnichova rozšířit svoji moc na ostatní území Německa. Spojí se s generálem Ludendorffem. Vyjednává s různými nacionálními skupinami. Přípravy předcházející ozbrojenému vystoupení jsou znamenité. Avšak celá akce je břídilsky řízena. Taktiku ozbrojeného převratu ale nezvládne. V tom se projevuje i Hitlerova improvizátorská povahová stránka. Nikdy neměl rád detaily. V roce dvacátém třetím však nemá ani dostatek sil a prostředků. Je zatčen a vězněn v Landsbergu. V kriminále má k dispozici celé poschodí, udílí zde audience a spolu se svými kamarády promýšlí budoucnost. Píše zde Mein Kampf. Knihu, která s neobyčejnou otevřeností oznamuje poselství a přináší výzvu Adolfa Hitlera Německu a Evropě. Nikdo jej však tehdy, ani dlouho potom nebere příliš vážně. V jeho straně vznikají frakce, panují rozpory. Z vězení vychází za pár měsíců. Díky vysokým protekcím si nedosedí ani třetinu trestu. Nyní musí udělat dvě věci. Získat absolutní kontrolu nad hnutím, tedy vybudovat silnou stranu, a připravit se k novému nástupu do boje o moc na široké celonárodní základně. NSDAP je od počátku budována na vůdcovském principu. Porážka mnichovského puče způsobí dočasný rozklad a oslabení právě toho rysu. Jakmile se Hitler vrátí, likviduje v první řadě vnitřní spory. Je sice ještě dlouho mnoha pohlavárům zavázán a působí tedy v jejich částečném zajetí, ale jeho autorita a moc rostou den ze dne. Prezidentem se stal Hindenburg viz. https://www.youtube.com/watch?v=ExajNC8BZqw .

Nacionální socialismus se dostal k moci parlamentní cestou díky prezidentu Hindeburgovi, který Hitlera jmenoval říškým kancléřem. Angela Merkelová se stala kancléřkou díky Helmutu Kohlovi, který z ní udělal předsedkyni CDU. H. Kohl sehrál stejně neblahou roli jako prezident Hindenburg pro osud Německa a celé Evropy. Angela Merkelová stojí v čele Německa, ale fakticky celé EU. Čtvrtá říše se za její vlády stala realitou.

Adolf Hitler chtěl ovládnout Evropu a vytvořit z Evropy velmoc pod nadvládou Německa. Evropa a Rusko měly být zotročeny. Vše mělo být podřízeno německé rase, která měla být nadřazena všem ostatním rasám. V současné době se Angela Merkelová snaží zničit Evropu likvidací evropské rasy. Je to Adolf Hitler naruby. Jsme svědky největšího nebezpečí v dějinách Evropy. Nikdy v historii nebylo nebezpečí větší. Evropa má být zničena, její obyvatelstvo má přestat existovat v současné podobě. Čtrnáct let vlády Angely Merkelové má katastrofální důsledky pro budoucnost Evropy. Probíhá masová migrace do Evropy, páté kolony v celé Evropě otevřely brány, do kterých proudí miliony dobyvatelů, kteří nás chtějí nahradit a to vše na povel vůdkyně Evropy.

Za její vlády jsou zpochybňovány výsledky druhé světové války. Vše je vzhůru nohama a proto pod jejím velením probíhá sametový Drang nach Osten, který měl na Ukrajině v roce 2014 krvavou podobu a tisíce lidí zemřeli v následujících bojích na východě Ukrajiny. U nás pátá kolona, která je napojena na bavorskou CSU a landsmanšaft připravuje na podzim Majdan. Máme být připoutáni k tvrdému jádru EU všemi prostředky, které byly vyzkoušeny na Ukrajině. Protektorát v naší zemi má být nastolen podobně jako na Ukrajině. Petr Fiala má sehrát podobnou roli jakou sehrál Porošenko na Ukrajině. Angela Merkelová dala všem pátým kolonám v Evropě zelenou pro jejich vytváření chaosu, který je živnou půdou pro všechny kolaboranty a zrádce. Demoliční blok se připravuje pro zničení naší státnosti. Je nezbytné sjednotit všechny vlastenecké síly v naší zemi, které jsou připraveny k obraně a budování našeho národního státu, který bude důsledně hájit suverenitu naší země.

V Častohosticích 28. 7. 2019