Od němčiny k češtině VI

Rekatolizace v podstatě vytlačila spisovnou češtinu z naukového i krásného písemnictví.

Čeština zůstala jenom hovorovým jazykem prostého lidu na venkově.

Doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc.

IV.

Nástupcem Josefa II. se stal jeho bratr Leopold II, dříve vladař v Toskánsku, kde proslul umírněnou osvíceneckou politikou. (10) Leopold II. sice odvolal berní a urbariální patent, avšak základní linie jeho vlády byla umírněná a kompromisně osvícenecká. K tomu, aby nebylo zapotřebí zásadně měnit styl vlády, bylo nutno utlumit protijosefinskou opozici konzervativní šlechty. Také proto byl 12. července 1790 v Praze okázale česky zahájen český sněm, který měl formulovat vládě adresovaná  „přání“ (desideria) a „stížnosti“  (gravamina) českých stavů. Na sněmu se hovořilo o stavovské „ústavě“ království jako o „fundamentálním zákonu“, jehož smyslem se mělo stát především zabezpečení výsad české šlechty. Důležité také bylo, že sněmovní jednání byla spojena s korunovací Leopolda II. českým králem a jeho choti Marie Luisy českou královnou, které se konaly v Praze v září 1791, poté, co počátkem srpna téhož roku byly z Vídně do Prahy převezeny české korunovační klenoty. Tato korunovace byla sledována s mimořádným zájmem. Ukázalo se, že v událostech, které ji provázely, v návštěvě Leopolda II. na česko-německém divadelním představení U Hybernů 16. září, jeho účastí na slavnostním zasedání Královské české společnosti nauk 25. září jakož i vydáním dvorského dekretu o založení katedry české řeči a literatury na pražské univerzitě 28. října, se zpátečnická protijosefinská stavovská opozice spojovala s pokrokovou měšťanskou inteligencí a v této unii se osvícenectví začalo v základech otřásat. Vytváření této unie vyvrcholilo po předčasné smrti Leopolda II. v roce 1792, v začátcích vlády Františka II., zvláště v době dalších okázalých korunovačních slavností v Praze v srpnu 1792. Vznik a rozvoj této unie znamenal ústup pokrokového osvíceneckého myšlení. Průbojné josefinské osvícenectví se proměnilo v krotkou osvětu. Na více v poměrech, nastolených vládou Františka II., nemělo a také ani nemohlo mít. (11)

Krameriovo zpravodajství věrně sledovalo tyto proměny. Kramerius podrobně a poctivě referoval o těch aktech vlády, které se setkaly se silným ohlasem v české společnosti. Podrobně referoval o obou korunovacích i o slavnostech, které je provázely. Zároveň však rozšiřoval rozsah své činnosti. Byl stále vydavatelem úspěšných novin, ale zároveň se stal vydavatelem a šiřitelem českých knih. Založil Českou expedici, knihkupectví, z něhož se česká kniha dostávala také hluboko do českého venkova. České knihy prodával nejprve ve svém bytě v Anežské ulici na pražském Starém Městě, od března 1790 v domě U Zlatého půlkola ve staroměstské Michalské ulici. Od jara 1793 byla jeho česká expedice ve staroměstském domě U tří stříbrných růží v Dominikánské ulici, kde byla až do podzimu 1804. Nejenom publicistikou, ale i prodejem knih odpovídal Kramerius na hlad po české knize, který provázel zvyšující se hospodářskou a sociální aktivitu českého obyvatelstva měst i venkova. V obsahu jeho činnosti se však výrazným způsobem projevovala proměna pokrokového osvícenectví v užitečnou sice, avšak politicky nepříliš výraznou osvětu, poskytující lidovému čtenáři kvalitní českou četbu zábavného i poučného obsahu.

Krameriova osvícenecká publicistika vrcholila v době vlády Josefa II. a za Leopolda II. Poté se v ní uskutečnil typický obrat od osvícenecké obhajoby josefinismu a jeho politiky k loajální vlastenecké obhajobě protirevoluční vídeňské vlády Františka II. Stalo se tak tváří v tvář revoluci ve Francii. Sílil motiv loajálního vlastenectví, které ale nebylo možno politicky přímočaře vyjádřit. Dlabač napsal a vydal oslavnou ódu Panu Josefu Dobrovskému z cesty švédské, ruské a polské, na kterou se léta 1792 dne 12. máje z Prahy vydal a jí 1793 dne 22ho února šťastně dokonal, s poukazem na cesty, které podnikli čeští páni a spisovatelé, aby umění nabyli, jmenovitě Lobkowicz z Hasištejna, Oldřich Prefát z Vojanova, Václav Bundovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic  a Vratislav z Mitrovic. Daleké cesty zvláště domácích učenců se staly tématikou, o níž se český čtenář velmi zajímal, a tak Dlabač sestavoval sborník překladů dopisů českých jezuitských misionářů Pamětní listiny od učených Čechů, Moravců a Slezáků z obojí Indie a jiných zámořských krajin do Evropy zaslané a rukopis překladu nabízel publicistovi Zieglerovi, aby je otiskl v časopise Dobroslav. 

A v tomto zaujetí světem daleko za hranicemi Čech se premonstrát Dlabač vzepjal k činu, který vnesl do českého života klasické utopické myšlení, když do češtiny přeložil a roku 1798 vydal navenek cestopisné Vypsání Nového světa před léty od Františka Bacona Verulamského v anglickém a pak latinském jazyku složené a vydané. Spis připsal Františku Martinu Pelclovi a vyzdobil jej dřevořezem Jana Berky, na němž v horní části oválu spatřujeme portrét Francise Bacona, v dolní části oválu pak kresba tří lodí a čtyř mužů u přístavní zdi, kteří vystupují po schodech směrem k zámku, sídlu správy utopické Nové Atlantidy.

Do české společnosti vstupovalo utopické myšlení, které nakonec vyústilo roku 1831 v Bolzanově spisu O nejlepším státě. Osvícenectví se však u Dlabače stejně jako u Krameria proměňovalo v osvětu. Dlabač překládal a psal roku 1797 Prostředky proti pádu hovězího dobytka, roku 1802 O zaopatření chudého lidu. Českých spisů tohoto druhu bylo kolem roku 1802 mnoho, takřka záplava. Byly užitečné. A nikomu nevadily.

Sympatie s josefinismem přešly do velmi rozhodné provládní publicistiky. Roku 1799 vydal Dlabač Prohlášení, kteréž za příčinou uvedení své vlasti do předešlého stavu při svém domů navrácení se sjednocení Švýcaři svým milým vlastencům a spoluměšťanům do rukou k uvážení podali. Spisek mířil proti švýcarskému republikanismu, proti Helvétské republice a proti výbojnosti Francie. Roku 1808 do češtiny přeložil vídeňským Hormayerem vydané Provolání arciknížete Jana, syna Leopolda II., k vzbouřenému Tyrolsku, s výzvou k boji proti povstalcům, podivuhodně spojovanou s odkazy na českou samostatnost a se sympatizujícím oceněním Jana Žižky, husitů a Jiřího z Poděbrad. Vydal také český překlad německé brožury Odpověď na psaní, které vojákovi při císařsko královském vojsku do pole vysláno bylo, ve které se opět horovalo proti Francii Napoleona I. Sepsal Rozmlouvání o nynější vojně mezi farářem a sedlákem českým, s výzvou k zápasu proti „tlučhubům“, kteří rozvracejí poměry v Rakousku. A tato publicistika vrcholila brožurou Udatnost slavného českého národa podle vlastenecké historie horlivým obráncům českým a všem krajanům českým představená, v níž tentokrát anonymní Dlabač psal o české udatnosti za husitství s hrdiny Žižkou a Prokopem, o tom, že u Lipan Češi tak hrdinsky bojovali, že od žádného jiného, kromě jedni od druhých přemoženi a poraženi býti mohli. A konečně roku 1813 přeložil brožuru policejního komisaře Eichlera Listy k českým krajanům o nynějších příhodách psané, ve které se informativně psalo po bitvě u Lipska o české a ruské udatnosti, o dobrotivosti prý a schopnostech císaře už jenom Františka I. a o údajné nerozbornosti a jednotě rakouské říše.