Od němčiny k češtině V

Doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc.

Rekatolizace v podstatě vytlačila spisovnou češtinu z naukového i krásného písemnictví. Čeština zůstala jenom hovorovým jazykem prostého lidu na venkově.

III.

České noviny vycházely od roku 1719. Jejich privilegovaným vydavatelem byl František Rosenmüller, po něm pak jeho syn František, poté manžel vdovy po mladším Rosenmüllerovi Jan Josef Klauser a nakonec znovu vdova Žofie Klauserová, jejíž Pražské poštovní noviny, vycházející zprvu dvakrát týdně, v úterý a v sobotu, počátkem února 1772 zanikly. Tehdy se z nákladu 100 výtisků prodaly jenom čtyři kusy, i když cena byla snížena z šesti krejcarů na polovinu. Roku 1773 chtěl české noviny obnovit křížovník Josef Antonín Schneider, jemuž Žofie Klauserová hodlala postoupit privilegium, pokud získá alespoň 50 předplatitelů. Získal jich jenom devět a vydávání českých novin nebylo obnoveno. Z těchto faktů nelze vyvozovat jednoduchý závěr, že český čtenář neměl o české noviny skoro žádný zájem. Léta 1772 a 1773 byla v Čechách dobou katastrofálních neúrod a hladomorů a v této době největší materiální bídy, postihující zejména český venkovský lid, přemáhal zápas o udržení holého života zájem o čtení novin. Jakmile se situace v zemi zlepšila, obnovily se i předpoklady pro vydávání českých novin, a to tím spíše, že nastal vzestup hospodářské aktivity českého obyvatelstva. Počátkem roku 1782 začaly vycházet Pražské české noviny, které redigoval František Kozura, úřední překladatel zákonů a nařízení do češtiny. Po  smrti Žofie Klauserové získal privilegium na vydávání českých novin rytíř Ferdinand z Schönfeldu a přeměnil je na Schönfeldské  císařsko-královské poštovní noviny, jejichž redaktorem byl zprvu Kozura. Počátkem roku 1786 se jím stal Kramerius. Noviny za jeho vedení vzkvétaly. Kramerius psal o tom, co jeho lidového čtenáře nejvíce zajímalo. Čeští vojáci bojovali v rakouských armádách a Kramerius tedy velmi podrobně psal o vojně s Turky a samozřejmě i o ruských taženích proti Turkům. Psal také o protirobotním hnutí v Lanškrouně a o protidrahotních bouřích ve Vídni. Psal o povstání v rakouském Nizozemí. Velkou pozornost věnoval pokrokům průmyslové výroby a zemědělství. Zvláště zemědělská výroba byla v této době důležitým tématem osvětové publicistiky, v níž vynikli takoví autoři, jako byli např. Tomáš Fryčaj, František Fuss, Ondřej Karel Hitschmann, František Knittel, Josef Löhner, Václav Stillfried, František Svoboda, Karel Ignác Thám a František Jan Tomsa. I Kramerius poskytoval zvláště venkovským malovýrobcům rady a poučení o způsobech hospodaření, o nových plodinách (jeteli a bramborách), o patentech a nařízeních, o berni a urbariální reformě a o jiných předmětech. Jeho noviny získávaly nové a nové čtenáře, až počet předplatitelů dosáhl v roce 1789 čísla 900!

V květnu 1789 vyvrcholily Krameriovy neshody se Schönfeldem. Kramerius odešel z redakce Schönfeldských novin, které po něm nepříliš úspěšně redigovali Václav Thám a Karel Ignác Thám (1763-1813) a po nich od dubna 1790 Josef Jakub Tandler. Nakonec Schöfeldské noviny  přestaly v roce 1792 na několik let vycházet. Obratný Kramerius jim totiž vytvořil silnou konkurenci. Požádal 15. června 1789 o souhlas s vydáváním vlastních novin. Rychle jej získal a 4. července 1789 začaly vycházet Krameriusovy císařsko-královské poštovské noviny, k nimž rychle přešla většina předplatitelů Schönfeldských novin. Kramerius byl výtečným publicistou, jemuž se ti, kdo po něm pracovali pro Schönfelda, nemohli rovnat.

Ve Frankreichu ději se nyní takové věci, kteréž svou důležitostí daleko i turecko i švejdskou vojnu převyšují, psaly Krameriovy noviny v létě roku 1789, aby podrobným zpravodajstvím objektivně vyobrazily počátky buržoazní revoluce. Nepsaly však dlouho, neboť pražské gubernium zakázalo už v srpnu 1789 zprávy z Francie uveřejňovat. Zpravodajství se vrátilo k válečným událostem. Od poloviny roku 1790 se začal zřetelně projevovat nepřátelský postoj k revoluční Francii, vystupňovaný poté, co na jaře roku 1792 vyhlásila girondistická Francie revoluční válku i Rakousku. Zatímco se v měsících po pádu Bastilly projevoval v českých zemích sympatizující zájem o to, co se odehrávalo ve Francii, došlo velmi brzy a zejména po popravě krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty, dcery Marie Terezie a sestry Josefa II. a Leopolda II., k rozdmýchávání nenávisti k revoluční Francii, do níž bylo včleněno všechno, od kostela až po noviny. Sympatie s revolucí a zejména s jakobíny bylo možno projevovat jenom v soukromí. I tak se objevovaly dosti ojediněle. Jakobíni, jako byli např. bankovní úředník Opiz z Čáslavi anebo herec Matěj Stuna ve Vodňanech, byli výjimkou. A ani o nich nelze říci, že by podstatu velké buržoazní revoluce vnímali. Jak v umírněných postojích z doby po pádu Bastilly, tak i v pozdějších radikálních sympatiích inspirovala revoluční Francie reformní myšlení, nanejvýš emotivní postoje, které ovšem korespondovaly s tlumeným neklidem, zejména mezi venkovským lidem.

Zatím došlo k podstatným přeměnám vládní politiky. Předčasně zemřel Josef II., jehož vláda byla vrcholem osvícenecké politiky. Radikální josefinismus se prosadil jednak svou politikou vůči církví, která dokonce přiměla papeže ke zbytečné cestě do Vídně, a dále svými opatřeními v poddanských záležitostech, zejména zrušením nevolnictvím a dále pak pokusem odstranit robotu dílem raabizací a hlavně berním a urbariálním patentem, přivítaným i tak konzervativním písmákem, jako byl rychtář z Milčic Vavák. Proto se Josef II. stal snad jediným Habsburkem, který byl dlouho pozitivně oceňován lidovým vědomím. Kramerius vyjádřil i lidové oceňování Josefa II. tím, že v březnu 1790 vydal Kšaft aneb poslední vůle jeho císařsko královské milosti Josefa II.  a Modlitbu Josefa II. za svůj lid. Od obdivu k Josefu II. však obdivuhodně rychle přešel k protirevoluční propagandě, k níž přispěl roku 1793 vydáním brožur Přežalostné noviny o nešťastném Ludvíku XVI., králi francouzském a Náležité vypsání ukrutné smrti, kterouž Marie Antonia, královna francouzská, podstoupiti musela. Josefinista Kramerius se proměňoval v autora publikací brožur, jimiž hájil nakonec  protirevoluční politiku vídeňské vlády.

Pokračování