Od němčiny k češtině III

Doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc.

Rekatolizace v podstatě vytlačila spisovnou češtinu z naukového i krásného písemnictví.

Čeština zůstala jenom hovorovým jazykem prostého lidu na venkově.

Vysokoškolská výuka se na teologických fakultách sice houževnatě přidržovala latiny, avšak v pastorální praxi bylo více než zřejmé, že s německými věřícími je nutno hovořit německy a s českými česky. Bylo k tomu třeba přihlížet i ve vysokoškolské přípravě duchovních. Proto vznikly roku 1778 na pražské univerzitě dvě stolice pastorální teologie. Německou pastorálku vyučoval Čech Jan Martin Mika. Výuka české pastorální teologie byla svěřená také premonstrátskému kanovníkovi Jiljímu Chládkovi (1743-1806), rodákovi z Prahy a od roku 1759 řeholníkovi na Strahově. Tento český teolog a pedagog vystudoval filozofii na Norbertinu, kde se roku 1767 stal bakalářem. Pro výuku na arcibiskupském semináři spolu s Karlem Rafaelem Ungarem sepsal a vydal latinskou učebnici Všeobecná filozofie. Chládek pak vystudoval teologii, roku 1788 se stal doktorem a krátce poté byl ustaven profesorem pastorální teologie české. Chládkova pastorálka byla prvním vysokoškolským předmětem, který se přednášel českým jazykem.

Chládek se ujal svých povinností s vlasteneckým patosem. Sepsal pro své studenty učebnici, kterou vydal v letech 1780 a 1781 ve třech dílech s názvem Počátkové opatrnosti pastýřské neb krátké naučení, jak by se pastýřové duchovní v svém povolání chovati měli. Chládek byl ovšem jen umírněným katolíkem, u něhož opatrné přitakání osvícenectví bylo spojeno s odporem proti nejproslulejším osvíceneckým myslitelům, zejména proti Voltairovci, d´Alembertovi a Helvétiovi. Ve své podstatě katolicismus zůstal tím, čím byl, a jakmile se josefinismus stával minulostí, objevil se katolický kněz znovu ve své skutečné podstatě. 

S další snad říci vysokoškolskou příručkou v češtině se setkáváme na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě v době, kdy jejím velitelem byl František Josef hrabě Kinský, autor jedné z prvních obran českého jazyka.

Čeština se začala prodírat i na divadelní prkna. Epizodou snad bylo, když vídeňští zpěváci česky zpívali 11. ledna 1767 v brněnské redutě operu Zamilovaný ponocný. Mnohem důrazněji se české divadlo přihlásilo hrou Johanna Christiana Krugera Kníže Honzyk, kterou do češtiny přeložil Jan Josef Zeberer. Tato hra se roku 1771 objevila na jevišti v Kotcích na Starém Městě pražském. Byla velmi příznivě posouzena na stránkách Bornových Pražských učených zpráv Františkem Martinem Pelclem. Nástup pražského divadla byl nenápadný, ale velmi usilovný, a do té míry, že roku 1784 dokonce proniklo na jeviště Nostického divadla na Starém Městě pražském, kde se občas hrálo česky. Naposled 10. ledna 1786, kdy na programu byla hra Václava Tháma Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera.

V letech 1786-1789 byla sídlem českého divadla proslulá Bouda na Koňském trhu v Praze na Novém Městě, odkud se divadlo roku 1788 přemístilo do Schönfeldova letohrádku Růžodol za Poříčskou branou. Od listopadu 1789 byla česká divadelní scéna v Hybernské ulici na Novém Městě a nakonec v kajetánském  klášteře na Malé Straně. České divadlo, které vyrůstalo z velmi skromných poměrů, mělo pro český národ mimořádný význam. Obracelo se k obecenstvu jeho mateřštinou a bylo proto velmi vděčně přijímáno. A je důležité, že se obracelo především mimo stavovskou společnost, k měšťanskému publiku, a svým úspěchem vyjadřovalo rostoucí úlohu občanských vrstev v české společnosti.

Němčina dobývala v osvícenecké době prostor, který byl dříve ovládán latinou, avšak její nástup měl své meze. Demokratizovala sice osvíceneckou vzdělanost tím, že prostupovala za hranice stavovské společnosti, především k měšťanským vrstvám. Zároveň však nebyla s to stát se zcela jazykem měšťanské komunikace, protože české obyvatelstvo z části měst a většiny venkova zůstalo v podstatě mimo dosah jejího působení. Záhy však začínaly vznikat podmínky pro českou literární tvorbu. To bylo zřejmě už uprostřed osvícenectví a v podmínkách, kdy čeština nebyla na rozdíl od němčiny  jako spisovný jazyk stabilizována a její používání v jakémkoli písemném projevu velmi problematické. Zvlášť obtížné byly začátky. Byly zprvu jenom překládáním a veršováním. Překládalo se a veršovalo při výuce v poetice na latinských školách. V Praze překládali studenti pod vedením profesora Františka Expedita Schönfelda do češtiny Vergiliovy eklogy. Jejich skromné výkony vyšly roku 1775 tiskem s německým titulem Překlady žáků poetiky na vyšší škole v Praze. V úvodu k prvnímu ze dvou svazků této publikace stanovil Schönfeld přesně jednu z hlavních příčin rozvratu spisovné češtiny, kterou byla barokní obrazoborecká nenávist k české literatuře: Tu by bylo snad na místě, abych směl provést žalobu na jiné lidi, jichž ani jmenovat nedovedu. Oni jsou to totiž, co dosti drzí byli, že neocenitelnou vědeckou horlivostí našich předků si kamna vytápěli a mezi jinými husitskými knihami hodili do ohně množství nejvěrnějších překladů klasických řeckých a latinských originálů. V předmluvě ke druhému svazku vlastenecky ukázal, o co mu jde: Svět, věřte mi, který má být světem plným vkusu, musí vědět, že v Čechách, v malé a staré Praze vyvstávají mladí mužové, kteří učiní konec nejtrpčím výtkám svých pyšných sousedů neúnavnou pílí ve výchově studujícího dorostu občanů.

V letech 1781 a 1782 vznikal český epos Spasení světa. Vznikal velmi pracně. Jeho autorem se stal mladý kanovník ze Strahova Bohumír Jan Dlabač (1758-1820), který se inspiroval Miltonovým Ztraceným rájem a Klopstockovým Mesiášem. Orientací na tyto vzory stál výše než Karl Heinrich Seibt, jemuž byl ideálem poeticky nevýrazný Gottsched z Lipska. Inspiroval se biblí a její děje chtěl básnickým jazykem vést od stvoření světa až po smrt Kristovu . Mladý poeta si však vzal příliš velké sousto. V jeho poetice neustále zápolila s básnickou tvořivostí plytká pastorální rétorika ve verších.

Dlabač se nakonec svého záměru vzdal a poému nedokončil. Jeho pokus však byl pro dobu příznačný a zároveň i poučný. I umělecká tvorba se musela oddělovat od náboženství, a to i tématicky. Dávala se na cestu anakreontismu. Kněží, kteří žili v celibátu, psali idylické verše o pastýřských láskách. Ke konci osvícenecké doby vznikla vlastně z anakreontských  básníků první novočeská básnická škola Antonína Jaroslava Puchmajera (1769-1820).

Dlabač neuspěl, ale nevzdal se. Od roku 1782 psal příležitostné verše Pozdrav mladoboleslavskému kaplanovi Janu Knoblochovi, Přání doksanskému proboštovi k Novému roku, novoroční gratulaci Bohumír svému ochránci. Dal vytisknout rovněž příležitostný Zpěv ke cti nejsvětějšího otce Pia VI. na jeho slavný příchod do Vídně k císaři Josefu II., i když papežův příjezd vůbec slavný nebyl a jednání s císařem neodradilo světského panovníka od jeho církevní politiky. Ozval se Václav Stach nesouhlasem ve verších Něco pro českou literaturu. Dlabač odpověděl rovněž českými verši Něco zas pro českou literaturu, v nichž proti Stachovi hájil vesničany, které uváděl na poetickou scénu, odsoudil příkře protireformaci: /…pálily se zde knihy jen proto, že byly české…/.

Ozval se i Josef Dobrovský. Pochválil Dlabače, pokáral Stacha a ukázal, že latinská časomíra se pro českou poezii nehodí, neboť hexametry se nedají používat tam, kde jako v češtině je přízvuk na první slabice. Dobrovský v reakci na Dlabače začal uvažovat o otázkách české prozódie.

Pokračování