Od němčiny k češtině I
Doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc.
Rekatolizace v podstatě vytlačila spisovnou češtinu z naukového i krásného písemnictví. Čeština zůstala jenom hovorovým jazykem prostého lidu na venkově.
I.
Jazyk latinský se stal v rekatolizovaných oblastech střední Evropy nejrozšířenějším spisovným jazykem. V českých zemích se stali nejpočetnější a nejvlivnější skupinou inteligence řeholníci a kněží a latina byla téměř jediným jejich spisovným jazykem. Latina se uplatňovala i ve světských oblastech. Nad právnickou a lékařskou vzdělaností se rovněž týčil dominát katolické církve, pro kterou hlavní naukou byla ovšem teologie. Latinské, většinou naukové písemnictví pak bylo především záležitostí těch, kdo vystudovali na latinských školách a na univerzitách, hlavně na filozofii a na teologii. Přímý společenský dosah tohoto písemnictví nebyl velký. Kněží a řeholníci psali latinsky většinou pro sebe a barokní písemnictví jen s obtížemi pronikalo k světským stavům. Měšťanstvu bylo většinou nepřístupné a o teologické písemnictví se ostatně ani příliš nezajímalo. K znevolněným poddaným se takto vzdělanost dostávala jenom fragmentárně, prostřednictvím kněžské pastorální aktivity.
Osvícenectví přineslo demokratizaci vzdělanosti v tom, že spisovnou latinu postupně nahrazovalo živým spisovným jazykem, jazykem německým. Pro českou vzdělanost nebylo jiné reální cesty než přechod ke spisovné němčině. Spisovný český jazyk nebylo možno využívat také proto, že nejenom misionářské ničení „kacířských“ českých knih, ale především rychlý rozmach spisovné latiny v naukovém písemnictví podlomily v základech písemné používání českého jazyka. Rozkvět spisovné češtiny ve dvou staletích před Bílou horou se stal minulostí. Rekatolizace v podstatě vytlačila spisovnou češtinu z naukového i krásného písemnictví. Protože privilegované skupiny české společnosti souběžně přecházely k užívání německého a pak francouzského jazyka, zůstávala čeština „jenom“ hovorovým jazykem prostého lidu na venkově. Proto se mohly objevit snahy o obnovu spisovné češtiny až poté, co latina byla v písemnictví vytlačována spisovnou němčinou. Němčina jako spisovný jazyk i českých vlastenecky smýšlejících osvícenců znamenala demokratizaci české osvícenecké vzdělanosti. Umožňovala obracet se mimo prostředí kněžské inteligence, ke šlechtě a k měšťanstvu a tyto demokratizační funkce spisovné němčiny jako jednoho z jazyků české národní vzdělanosti se uplatňovaly po celou polovinu 19. století. „Vzdělané vrstvy střední“, které František Palacký pokládal za jádro národa, psaly a hovořily více německy než česky. Proto začal Palacký psát své hlavní dílo, jímž se obracel především k těmto vrstvám, Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, nejprve německy, jako Geschichte von Böhmen. Spisovný německý jazyk se však mohl stát univerzálním vyjadřovacím prostředkem osvícenecké inteligence pouze přechodně, tedy potud, pokud si rozmach společenskopolitické aktivity lidových vrstev českého národa, především venkovských a také městských malovýrobců, nezačal vynucovat vytvoření spisovné češtiny. Přechod od latiny k němčině se tak v osvíceneckém písemnictví musel stát počátkem přechodu od latiny k češtině. Byl vlastně úvodem k obnově spisovné češtiny.
Kdyby spisovná němčina zůstala v hranicích akademické vzdělanosti, mohl být její nástup snad plynulejší, ovšem možná i pomalejší. Osvícenecká státní politika však usilovala o to, aby se němčina stala univerzálním jazykem úředních jednání a tím i jednotícím poutem státní moci. Němčina tak sestoupila až k bodu, kde se v českých zemích úřady stýkaly s českým obyvatelstvem. Muselo tedy docházet už v době vlády Josefa II. k ostrým konfliktům, a to tím spíše, že němčina se měla i na školách stát univerzálním vyučovacím jazykem a že z moci úřední ovládla zvláště střední školy. Odpor k němčině v úřadech a ve školách nabýval ojediněle až povahy protestu vůči germanizaci, ačkoliv cílem osvícenecké státní politiky vůbec nebylo germanizovat. Nacionalistické tendence byly osvícenectví naprosto cizí. Ani vlastenecky cítící osvícenci, kteří začínali psát česky, se většinou nedívali na spisovnou němčinu nevraživě a jejich v té době tak časté obrany českého jazyka byly obranami mnohdy jenom podle jména, podle obsahu pak většinou oceňováním kvalit češtiny a dokazováním toho, že čeština se může znovu stát jazykem národní vzdělanosti. Pokud se spisovná němčina setkávala v osvíceneckých dobách s národní nevraživostí, pak také proto, že byla nejenom jazykem menšinové části obyvatelstva českých zemí, ale hlavně proto, že jí hovořili zámožní a privilegovaní a že vzestup spisovné němčiny se pochopitelně opíral o rozmach německé národní kultury ve vlastním Německu. Vliv takových velikánů nejenom německé, ale i světové kultury, jako byli Christoph Martin Wieland, Gotthold Ephraim Lessing, Johann Gottfried Herder, Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller a Immanuel Kant, nebylo možno nedoceňovat, neboť vedl k tomu, že se část vzdělané šlechty, jako např. hrabě František Antonín Nostic, dostávala nad svůj šlechtický patriotismus k nacionálnímu německému vlastenectví tak, jak je vyjadřovali klasikové německé předromantické kultury. Spisovná němčina však narážela v českých zemích na vážné limity možností svého rozšíření. V osvícenecké době nevznikla u nás německá kultura trvalejšího významu, nevzniklo ani německé krásné písemnictví. Naopak český jazyk si zvláště krásnou literaturu začal vytvářet poměrně brzy. Tento vývoj vrcholil počínaje dílem Josefa Jungmanna (1773-1847) za sklonem osvícenecké doby. Za spisovnou češtinou stálo na rozdíl od spisovné němčiny většinou česky hovořící lidové zázemí, většina obyvatelstvo v hlavních oblastech českých zemí, k níž nakonec směřoval i osvícenecký demokratizační proud. Začal k její mateřštině přecházet ve chvíli, kdy si vzrůst sociální a společenské aktivity lidových vrstev začal spisovnou češtinu doslova vynucovat.
Pokračování