Obhajoba tzv. humanitárního bombardování Jugoslávie je totálně nemorální,

zavání fašismem

Jako občan, který je příbuzný Srbů žijících v Bělehradě i v Černé Hoře, jsem v roce 1999 byl svědkem strašlivých následků této 78 denní války - srbsky "78dana rata". Viděl jsem na vlastní oči, co způsobilo toto bombardování civilnímu obyvatelstvu a majetku země srbské. Viděl jsem porodnici rozbořenou následkem výbuchu rakety. Viděl jsem účinek kazetové bomby, která totálně zničila například budovu ministerstva kultur. Viděl jsem klášter v Rakovici u Bělehradu, rozbořený tlakovou vlnou bomby po náletu na blízký závod na traktorové motory, který byl zcela zničen. Viděl jsem budovy svazu mládeže prostřelené raketami jako řešeto. Viděl jsem hotel zcela zničený kazetovou bombou. Viděl jsem rozbořené mosty v Novém Sadu i jinde. Viděl jsem rozbombardovanou Radioteleviziju Beograd, kde zahynuly ženy reportérky. Projel jsem Jugoslávií až ke kosovským hranicím. Všude byly vidět následky bombardování - a ty, které vidět nebyly, se projeví ještě po desetiletích. Mám i fotografie, mám i videozáznam. Napsal jsem o tom samizdatovou knihu Bělehradské lekce, která vzbudila pozornost především v Srbsku. U nás vyjít nemohla. Nebyl jsem sám, kdo navštívil tehdejší Srbsko. Byl to například doktor Štěpánek z Brna, který jako přednášející na bělehradské univerzitě, zažil celou leteckou válku od počátku až do konce. I někteří reportéři, kteří v té době navštívili Srbsko, mohou potvrdit mé otřesné poznatky.

Všechny mé poznatky lze shrnout do jediného konstatování. Nešlo o žádnou humanitární akci na zničení takzvaného diktátora Miloševiče. Šlo o plošnou vojenskou agresi proti celému Srbsku,proti civilům stejně jako vojákům. Když umírala na následky bombardování sedmnáctiletá studentka angličtiny, nebo cestující v autobuse, nebo děti, které šly po mostě v Novém Sadu, nešlo o žádné stoupence Miloševiče nebo o jeho vojenskou gardu. Klášter, továrna na traktory nebo ministerstvo kultury či nemocnice nejsou žádné vojenské cíle, stejně jako hotel nebo velvyslanectví. Rovněž srbský národ nebyl pouhým zastáncem takzvaného diktátora, nebyl totalitně zglajšaltován jako druhdy Velkoněmecká říše Adolfa Hitlera. V srbském národě byly a jsou různé politické skupiny a proudy počínaje socialisty a konče monarchisty. Všichni Srbové nevzývali Miloševiče jako nějakého Mussoliniho nebo Hitlera. To vše jsou hrubé nepravdy a nepřípustná zjednodušování evropské a americké propagandy.

Proto tvrdě odsuzuji obhajobu pana exprezidenta Havla s jeho tzv."humanitárním bombardováním", kterou dnes provozuje pan ministr kultury Daniel Hermann. Nevím, jak by se panu ministru líbilo, kdyby jeho ministerstvo poté, co by nějaká velmoc označila našeho prezidenta za diktátora, bylo zničeno do základu kazetovou bombou, jak se to stalo v Bělehradě. Pan ministr buďto vůbec nemá ponětí o historických reáliích této strašné letecké války v Srbsku - anebo snad nedej Bůh, lže ve prospěch pana exprezidenta Havla.Jako očitý svědek následků tohoto aktu hrubé agrese velmocí proti suverénnímu státu, který se ničím neprovinil proti mezinárodnímu společenství, trvám na odsouzení obhajoby tohoto bombardování. Mně osobně taková obhajoba zavání dr. Goebbelsem.

Na druhé straně děkuji panu poslanci Foldynovi, panu režiséru Dvořákovi, za všechny jejich akce na podporu léta pronásledovaného srbského národa ,a zvláště za nastavení pravdivého zrcadla paní ministryni Madeleine Albrightové za její zločinnou diplomacii za 78denní letecké války proti Jugoslávii. Oni dokázali, že madam Albrightová se tehdy v Praze zcela sama historicky znemožnila. Stejný dík patří panu universitnímu profesoru Rajko Dolečkovi, který po léta pravdivě informuje o násilí, páchaném velmocemi na srbském národu. Jsem přesvědčen, že křižácká tažení proti slovanským národům, nemůže civilizované mezinárodní společenství nadále trpět - ať to bylo v Jugoslávii a nebo dnes na půdě Ukrajiny či jinde.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli