O naší národní identitě nad knihou Erazima Koháka

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Slovo identita vyjadřuje jednak totožnost, shodnost, jednotu, harmonii, nezaměnitelnost, stálost osobnosti /člověk je identický sám se sebou/ , jednak přijetí motivů, aspirací, hodnot a ideálů od jiných a ztotožnění se s nimi. Člověk se identifikuje s hodnotami skupin,k e kterým patří, od rodiny až po národ. Identita se vytváří jednak z faktů, uchovávaných v paměti, jednak z projektování budoucnosti. Stabilita identity je určena tím, co setrvává v paměti.

Každý národní program předpokládá identitu národa, tj. vědění o vlastní orientaci,

o specifické cestě mezi dějinnými cestami jiných národů, vůli ke kontinuitě generací, reflexi národního vědomí v čase, spojení tradice s inovací. Ve své identitě reflektuje národ spolubytí s jinými národy, hledá vlastní dějinný smysl v mezinárodním a multikulturním celku lidstva, zkoumá prameny národní orientace.

Jaký je náš národní program na počátku 21. století? Obávám se, že prožíváme krizi

národní identity. Bez uvědomělé vůle a statečnosti občanů nelze národní identitu vytvořit. A my jsme, jak se zdá, ochotni přijmout bezmyšlenkovitě a bez odporu identitu, která protiřečí našemu dosavadnímu kulturnímu vývoji a naší národní filosofii.

Otázkami národní identity /on říká totožnosti/ se zabývá Erazim Kohák ve své knize

„Domov a dálava“, 2.vyd. z r. 2009. Pozoruhodné dílo autora, který se po 40 letech exilu vrátil do vlasti. Odešel s rodiči ještě jako chlapec r.1948 a v knize ujasňuje sobě i jiným „kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení“. Autor žil v USA, ale nechtěl být Američan, nechtěl být ani Čechoameričan. Chtěl zůstat Čechem. Ale co znamená češství a příslušnost k českému národu jako „společenství poutníků dějinami“? Víme, co znamenalo v minulosti, ale co znamená dnes, ve věku  vlády mamonu a moci, Kohák říká „vševyprázdňující ekonomizace a globalizace? „

E.Kohák odešel z vlasti s jasným národním povědomím /rodiče byli stoupenci Masarykova učení/. Přijal za svou Masarykovu filosofii dějin a víru v duchovní pokrok, v demokracii a humanitu, sociální spravedlnost a drobnou práci. Inspirující příklad a vzor v husitství a národním obrození. S touto původní výbavou se Kohák pustil do výkladu našich dějin a klíčových historických momentů. Objevně působí   jeho zjištění, že základem soudržnosti jak husitské, tak předbělohorské společnosti nebyl názorový monopol, ale názorová pluralita. Šlo přece „o svobodné slyšení slova Božího“, toleranci, názorovou svobodu. A to platilo v době, kdy v sousedních zemích určoval víru poddaných jejich feudální pán!  Teprve po porážce českého odboje proti habsburské koalici v 17.stol. byl pod trestem tvrdé persekuce nadekretován  jeden jediný náboženský světový názor a ritus.

U našeho obrození sleduje autor napětí mezi osvícenským racionalismem a romantismem. Cení si toho, že se naši buditelé orientovali převážně na rozum, na vědomé úsilí při budování národa, žádný mystický kult „kmenové půdy a krve“. E. Kohák užívá pěkného písmáckého sousloví pro označení tvůrčí inteligence. Jsou to lidé“myšlenky a slova“. Ti podle něho vytvářeli, měnili a obrozovali naše vědomí vlastní

totožnosti. Čtenáře knihy ovšem napadne, že ne všechna slova jsou pravá, některá jsou také lichá či křivá.

E.Kohák, když opustil, jak říká, „duchovní skanzen“, v kterém se octl v cizině, seznamoval se s naší disidentskou literaturou. Někteří její představitelé však, z nenávisti k vládnoucímu režimu, zavrhli všechnu dosavadní tradici, nejen socialistickou, ale i sociální a národní. Navázali na nenávistné a pohrdavé hanobení našich dějin, jak je známe z velkoněmecké a pangermánské propagandy. V koncentrované podobě představuje tento směr mnohostránkový hanopis Podivenův /krycí jméno autorů P. Pitharta, P. Příhody a M. Otáhala./. Kohák se domnívá, že jde o „převyprávění našich dějin v Pekařově duchu“.

Ale to je naprostý omyl. Historik J.Pekař, jak známo, filosofovi T.G.Masarykovi v lecčems oponoval. Ale v otázce národní  předčil Masaryka svým horoucím patriotismem: Vědomí národní spojuje generace po staletí, je zdrojem nepřetržité kontinuity a vůle. Národ chce zachovat, posílit, zušlechtit svou individualitu mezi ostatními národy. Myšlenka národní je podle Pekaře smysl, důvod, „bijící živé srdce dějin“. Podivenův pamflet se zabývá jen haněním, znevažováním, ostouzením českého národa. Vlastenec Pekař by jej příkře odmítl.

E.Kohák se podivil, že u nás došlo „k velikému myšlenkovému posunu“. Datuje jej       „mezi sovětskou okupací a pádem okupačního režimu“. Ale ten odvrat od celonárodního vlasteneckého nadšení r.1968 k protinárodnímu nihilismus trvá vlastně dodnes. S velkopanskou arogancí se špiní a ponižuje všechno, co přispívalo k udržení a povznesení naší svébytnosti a svobody, všechny symboly, všechno, v co věříme, co ctíme, co milujeme. Credenda a miranda, ať již se týkají období, směru, osobnosti nebo díla. Přitom se nešetří ani odborných pravidel historické hermeneutiky a interpretace, ani vkusu a taktu, ani prosté lidské

slušnosti.

Jsem daleka toho, abych E. Koháka podezírala ze snahy uvědoměle se podílet na „demýtizačním“ procesu, jak se zmíněné tažení nazývá. Ale v našem „veřejném prostoru“ je již mnoho odmítavých soudů a odsudků tak zakořeněno, že se jim lze vyhnout jen se zvýšenou ostražitostí. A tak si i E.Kohák jen tak „rýpne“ do J.K.Tyla a připomene Havlíčkovu kritiku „Posledního Čecha“. /Mimochodem nejde o hru, jak je mylně uvedeno, ale o novelu./ Přitom Havlíčkova kritika postihuje jen úzkou část mnohostranného Tylova díla, tu část, která hověla soudobému biedermeierovskému sentimentalismu, a nemůže se týkat těch prací, které ohlašují revoluční demokratismus r.1848, tak blízký Havlíčkovi.

V Kohákově knize najdeme i ohlas dnešního absurdního oživování údajného vlivu padělaných Rukopisů /RKZ/ z 1.čtvrtiny 19.století. Boje o pravost Rukopisů skončily vítězstvím jejich popíračů v 80. letech téhož století. J.Pekař, nezpochybnitelná autorita mezi našimi historiky, již před 100 lety napsal, že „duch Rukopisů je dávno vykořeněn“. A přesto nyní, po dalším století, se nám bezdůvodně předhazuje, že jsme se Hankova dědictví dosud nezbavili. Není přece pravda, že RKZ inspirovaly naše pohanské národní mýty a pověsti. Naopak. RKZ měly tyto mýty zvýznamnit v podobě dochovaných písemných památek, nespokojujíce se ústním podáním, zachyceným v nejstarších kronikách. A že známe pověsti z našeho pohanského dávnověku lépe než výsledky archeologického bádání? Ani to nepadá  na vrub nešťastných Rukopisů, ale oblibě citově a fantazijně prožívaných obrazů dávné minulosti. /Italové vám také nepodají archeologický výklad, ale pověst o Romulovi a Removi. Celá antika žije s námi v podobě mýtů a pověstí, křesťanský středověk ožívá ve svých legendách. Lidstvo si vyměňuje výtvory své obraznosti jako kulturní poklady s větším ohlasem než výsledky studia listin a jiných archiválií či starožitností./

Nevděčně působí narážky na A. Jiráska /ale i jeho ilustrátora M. Alše/, jako původce nesprávného zobrazení minulosti. Podobně na /nejmenovaného / J.Nerudu a jeho verš – „dost v zemi železa na dobré meče, i v krvi železo „ - snad  militantně výhružný? K těm drobným disharmoniím, poplatným tomu, „co se dnes nosí“ , patří i mediální klišé proti“nezáživné povinné četbě“ , stejně jako ochota inscenovat „Prodanou nevěstu“ v městském prostředí pod falešnou záminkou, že český národ nelze omezit jen na vesničany.

A motivace svalení Mariánského sloupu r. 1918 k výročí nešťastné bitvy na Bílé hoře se týkala – ať tak či onak – nevůle k oslavné památce na vítězství habsburské koalice, které přineslo dlouhodobé tragické následky. A konec dějin vyhlásil Fuku yama, nikoli  -  ? patrně zkomolené jméno.  Ale nebudeme se zabývat drobnostmi, které možná unikly jenom korektuře. Věnujme se podstatným otázkám.

Přes hluboký obdiv k Masarykovi má Kohák k jeho státnickému dílu vážnou námitku. Týká se nacionalismu, který prý Masarykovi pomáhal za Rakouska-Uherska, ale po vzniku Československé republiky, kdy se stal přesvědčením převážné většiny národa, působil se zřetelem na vícenárodní složení státu rozkladně.

E. Kohák tu přejímá stanovisko svého „druhého“ filosofického učitele, Emanuela Rádla. Pokládá ho za Masarykova žáka a zároveň za jeho „upřímného kritika“. Rádl, sčetlý, hloubavý, originální a často provokující byl však po pravdě ovlivněn více novoromantismem než Masarykovou důvěrou k pozitivistické vědě. R.1928 vzbudil Rádl rozruch svou brožurou „Revize pokrokových ideálů v národní škole“. Napadl především předmět mravní a občanské výchovy. Je prý zaměřen příliš vlastenecky, lokálně, empiricky, přeceňuje společnost, málo zdůrazňuje pojmy jako svědomí, vina a trest apod. Škola by se prý měla soustředit na ideální cíle a absolutní všelidské vzory, nikoli na sociálnost a demokracii. Lidství je víc než češství, mravnost je víc než lidství. A Bůh je jedinou autoritou v tom, co je mravné.

Téhož roku způsobil Rádl nový rozruch svým spisem „Válka Čechů s Němci“. Tady zastává názor, že nám Němci  předali všechny kulturní hodnoty /“Co bychom byli bez Němců!“/  Jiné vlivy, třeba misi cyrilometodějskou a spojení s Byzancí, v té době kulturně mnohem bohatší, než byly středověké německé státy, odmítá jako nežádoucí a bezvýznamné. Po vzniku Československé republiky se podle jeho mínění Němci měli stát vedle Čechů a Slováků také státotvorným národem, nikoli pouhou menšinou. Němci prý v českém pohraničí nechtěli nic jiného, než aby se „ nebralo němectví jejich krajům“.

Kohák evokuje radostnou euforii zakladatelů první republiky, závratný pocit z dlouho těžce postrádané svobody a samostatnosti, uspokojení z faktu, že jsou konečně pány ve svém domě. Ale, Kohák rozvíjí svou úvahu šetrně, dává pozor, aby české národní vědomí neranil, přestože Češi úzkostlivě dodržovali menšinová práva německého obyvatelstva, nemohlo to zabránit neblahému vývoji směrem k „Mnichovu“. Čtenáři se vtírá neodbytná myšlenka. Nepřejal Rádl v odporu k českému nacionalismu nacionalismus německý? Nešlo Němcům o zachování dosavadní hegemonie, o kterou je připravili po všech stránkách méněcenní Češi, jak to hlásal třeba O.Spann a jeho stoupenci? A nečiní E.Kohák  tomuto pojetí příliš velké ústupky?

Diskusi o mnichovském syndromu, který je již po léta využíván k zpochybňování našeho národního vědomí, věnuje Kohák  část kapitoly „Mezi nepřijatelným a nevyhnutelným“. Na masochistickou diskusi, zda jsme se měli vojensky bránit nebo přijmout diktát bez boje, reaguje objektivním, znalecky podloženým zjištěním:“ Problém samostatné obrany ČSR  byl vojensky neřešitelný.“ O osvobozující věcnost a objektivitu Kohák usiluje i v druhé části kapitoly, která je věnována naší existenci po druhé světové válce v silokřivkách levice, budování socialismu a SSSR.

Na čestné místo druhého velkého filosofa novověku v našich dějinách filosofie řadí Kohák vedle T.G.Masaryka Jana Patočku. Masaryk prý byl filosofem věku rozumu, pokroku, důvěry, zatímco Patočka patří věku beznaděje. Patočka, jak píše E.Kohák, během 70 bouřlivých let svého života nabídl tři hluboce filosofické perspektivy smyslu naší národní perspektivy. První koncepce byla demokraticky socialistická, v době Československého „Jara“. Dnešní Patočkovi žáci ovšem, plni odporu ke všemu, co byť jen vzdáleně připomíná minulost, ji považují za „trapný úlet“ a vůbec se o ní nezmiňují, jak Kohák dosvědčuje. Za „pravou“ Patočkovu filosofii pokládají „Kacířské eseje“ ze 70.let minulého století.V „Kacířských esejích „ /i proto jsou „kacířské“/, přechází Patočka od Husserla /byl mu příliš poplatný racionalitě/ k Heideggerovi a Jungerovi a pod jejich vlivem podává filosofii dějin z hlediska našich národních tradic velmi povážlivou. Jen namátkou: Jako naivní a povrchní odsoudil Patočka touhu po míru a optimistickou víru v budoucnost, když přece války jsou nejen nutné, ale i přínosné, a 20.století je dobou Noci, války a smrti. Německo  po Bismarckovi zvedlo boj proti danému stavu, a proto bylo revolučním elementem, nositelem světové revoluce, zaslouží si ocenění. Patočka sdílel nostalgii po Svaté říši římské německého národa a sympatie k říším, které přišly po ní, a které přejaly úkol „chránit západní civilizaci, kterou po pádu Byzance trvale ohrožuje „ruský kolos“. V českých dějinách vyzvedl velikost Přemysla Otakara II., který usiloval o impérium, Karla IV., který impérium vytvořil a – do jisté míry i presidenta Masaryka, který založil československý stát. Poslední příležitost k velikosti, která by dala našim dějinám smysl, přinesla prý mnichovská krize. Bez ohledu na objektivní danosti /diktát velmocí, nedokončené opevnění, pátá kolona uvnitř hranic/ měli jsme projevit odhodlanost a vůli k boji. Jen tyto subjektivní kvality jsou z hlediska dějin rozhodující. President Beneš jich podle Patočky postrádal. Podle filosofa J.Patočky byl T.G.Masaryk  osobnost rozpolcená. Byl odhodlaný člověk, ve velikém boji světové války vytvořil stát. Zároveň se však hlásil k nedramatické filosofii Dne, ne Noci, míru, nikoli boje. Masarykova filosofie byla pozitivistická a naivní, povrchní. Jeho činy byly autentické. Kohák tuto filosofii vysvětluje Patočkovou beznadějí v době normalizace, odvratem  od života, vzdorem, touhou po svobodném letu, podobném letu Ikarově.

Třetí Patočkovu filosofickou koncepci představují dokumenty Charty 77. Prosvítají jimi ideje Kantovy a duch Masarykův. Byla to úcta k Patočkovi, která vedla Koháka, aby uznal  různé filosofie dějin a smyslu pro různé doby? Cožpak podstatou identity není právě to, že jsem týž v dobách dobrých i zlých, že neměním svou víru, že zůstávám svým ideálům věrný? Jak možno přijmout aristokracii místo demokracie, sacrum imperium místo republiky, boje herrenvolku a oslnivá gesta jednotlivců místo poctivé práce prostých lidí? Filosof by měl umět přijmout porážku,  aniž by se mstil svým ideálům za nezdar. Prostý lid ví, že i v čase prohry je třeba dětem kaši vařit a nepřestávat věřit, že se dočkáme   lepších časů.

Sám E. Kohák drží náš novověký ideál, Masarykovu filosofii dějin s hodnotami jako je

svoboda a důstojnost člověka, právo a sociální spravedlnost, láska k zemi, řeči, kulturnímu dědictví. Nově se akcentuje morální opravdovost a odpovědnost, dnes i jako odpovědnost k přírodě. Neláká ho dnešní hedonismus, „užít si“, stupňovat spotřebu a nadspotřebu za cenu obrovského duchovního prázdna v člověku i mimo něj. Pohlcuje nás beztvaré Nic s maskou blahobytu, řekl K.Kosík. A E.Kohák zdůrazňuje, že nepotřebujeme jiné ideály, než které nás inspirovaly a integrovaly v minulosti, dávaly našim životům smysl. Potřebujeme jen výchovu lidí, kteří by jinak ovlivnili současnou dobu, než jak ji ovlivňují všelijací baviči a manažeři.

Přes všechny uvedené výhrady je „Domov a dálava“ cenná kniha s mnoha moudrými

stránkami vzácného porozumění pro člověka v historické situaci. A autor je nepochybně „věrný Čech“. Začíná bolestně naléhavým citátem z Halasova „Já se tam vrátím“ a končí milovaným erbovním prohlášením mladého Palackého /r.1825, v debatě s J.Dobrovským a hrabětem Šternberkem/: „Já aspoň, kdybych byl třeba cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“