Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Čeští vlastenci si od počátku národního obrození velice vážili divadla a milovali je jako středisko klíčící národní kultury. Uznávali dílo V.Tháma, V. K.Klicpery, J.K.Tyla. Ale naši divadelníci té doby pracovali ve velmi těžkých nebo skromných podmínkách. A buditelé toužili, a je to jeden ze snů doby předbřeznové, postavit v Praze důstojný stánek pro divadelní umění, pro české národní divadlo. Po roce 1848 o to usilovali úřední cestou. Když však se svou žádostí nepochodili, sáhli r.1851 k svépomoci a pokusili se vybudovat stánek Thálie sbírkou, vlastními prostředky. Tehdy se jim podařilo otevřít novoměstské Prozatímní divadlo. V něm poprvé zazněla hudba zakladatele české opery, Bedřicha Smetany a jeho pokračovatelů, jako byli A.Dvořák, Z.Fibich, V. Blodek. To však stále ještě nebylo to Národní divadlo, o kterém vlastenci snili. A tak r.1867 vypsali nové sbírky a soutěž na stavbu divadelní budovy na břehu Vltavy. Vedly je ideální představy o poslání umění v dějinách naší vlasti a národa.

Je tomu 151 let, co se 16. května r.1868 konala v Praze slavnost kladení základního kamene k stavbě Národního divadla. Tehdy se zrodila a rychle rozšířila myšlenka, aby byly sváženy balvany z různých památných míst Čech a Moravy na znamení svornosti a jednoty všech obyvatel. Byly tu kameny z Radhoště, z Řípu, z Blaníka, ze Žižkova, z Boubína, z Čerchova, z Trocnova. A možná ještě odjinud. A mluvil Palacký a hrála hudba a zpívalo se “Kde domov můj“ a „Moravo, Moravo“. Ani se Slováky se nepřestalo počítat, byť zatím jen v rovině společného národního vědomí. Po porážce monarchie v rakousko-pruské válce r.1866 došlo k „vyrovnání“ s Maďarskem a říše se proměnila v Rakousko-Uhersko. V Uhrách převzali vládu Maďaři a Slovákům nastaly velmi tvrdé životní podmínky. Zástupci porobeného Slovenska dorazili do Prahy tajně a neváhali přispět i se svými „poklepy“ na základní kámen projektované budovy. J.M.Hurban řekl:“ Děkuji za pozvání ke dni tohoto národa, chtěl jsem říci českého, chtěl moravského, ba slezského, ale to by bylo dlouhé slovo a nevyčerpávalo by přece pojem. Neb my všichni jsme Slované – českoslovanského národa.“ Také J.Novák za Slováky pronesl víru, že pomíjí Velký pátek národa českoslovanského a že národ český, k němuž i Slováci patří, nedopustí. aby hynuli ti, kteří jsou jeho. A mluvili zástupci Srbů, Chorvatů, Slovinců, Rusů, Lužických Srbů a všude bylo plno vlasteneckého nadšení, sokolských a národních krojů a všude zněly národní písně. Básník Jan Neruda napsal v „Národních listech“: „Byl zas jednou velký okamžik v dějinách českých: Každý byl šťastný. A náš jeden společný, nejvyšší cíl? 0bnovení našeho státu. Tomu zasvěcujeme své nejlepší síly. Náš život nemá ceny a radosti, leda ve službě vlasti a ve zdaru práce národní.“