Nová aristokracie

Petr Hampl : Prolomení hradeb (Kniha od sociologa, která stojí za přečtení a popřemýšlení)

Často se o nich mluví jako o „elitách“, v sociologii můžeme narazit na pojem „nová vyšší třída“. My je budeme nazývat novou aristokracií. To proto, jakým způsobem se udržují u moci. To ukážeme dále.

Kdybychom se podívali podrobněji, viděli bychom, že tato elita se skládá z jakési elitnější elity a obyčejných příslušníků elity. A kdybychom se podívali na elitnější elitu podrobněji, viděli bychom opět podobné rozdělení. A mohli bychom postupovat dál a dál, až k několika tisícovkám lidí, kteří ovládají největší světové banky, korporace, ministerstva a redakce.

Často se setkáváme s představou, že v pozadí této byrokratické nové buržoazie je uzavřená skupina několika rodin a že superbyrokraté jsou vůči této uzavřené skupině mocných v otrockém postavení. Tato představa vychází ze statistik o rozdělení majetku a je velmi lákavá, protože je jednoduchá. Obávám se ale, že existence takové izolované skupiny není realistická, a to minimálně ze dvou důvodů.

Velcí vlastníci by se velmi snadno dostali do postavení ä la „Jistě, pane ministře“ Nedokázali by velké aparáty přímo ovládat, závislost je tedy přinejmenším vzájemná. To znamená, že i ti, kdo stojí na úplném vrcholku majetkové pyramidy, jsou nuceni zohledňovat zájmy těch pod sebou a ucházet se o jejich podporu.

Za druhé proto, že kdyby se příslušníci této izolované miniskupiny mocných ženili a vdávali jen mezi sebou navzájem, rychle by zdegenerovali. Dělníkům ale své dcery nedávají, ani prodavačkám své syny. Rothschildovské dcery si tedy berou vrcholové manažery organizací typu Microsoft nebo Siemens, a obě skupiny postupně splývají. Superboháči podporují sňatky svých dětí s dětmi supermanažerů, zvou je na večírky, chodí na stejná divadelní představení a pochopitelně mají stejné názory.

Dvůr krále Ludvíka, ne krále Artuše

Proč je nazýváme novou aristokracií? Protože s růstem byrokratických organizací a formováním elity postupně došlo k obnově onoho starého rozdělení mezi královským dvorem a lidem. Dvořané jsou jiní než ostatní lidé. Z mnoha královských dvorů různých časů nám asi nejnázorněji poslouží dvory posledních francouzských králů. Okázalý přepych, navoněné paruky, sochy pastýřek, zjemnělé mravy a nekonečné intriky. Udržet si postavení na takovém královském dvoře nebylo vůbec jednoduché. Stačila jedna chyba a člověk se stal předmětem pomluv, upadal v nemilost a nakonec musel ze dvora odejít.

K udržení postavení bylo tedy zapotřebí velmi speciálních dovedností. Nezáleželo na tom, zda je člověk dobrým manažerem svého hospodářství nebo

jak si vede v boji. Cenila se schopnost intrikovat, spřádat plány, vybírat si správné „přátele“ a zase je rychle opouštět, pochlebovat vlivným lidem, projevovat bezskrupulóznost a neustále demonstrovat loajalitu a správné názory. To všechno vyžadovalo velmi výkonný mozek a také povahový rys, který bychom mohli velmi zdvořile označit jako „názorovou přizpůsobivost“. Naopak lidé bojovní a pevných zásad byli předem diskvalifikováni. Královské dvory pozdních Ludvíků nebyly místem pro skutečné vojáky.

Přesně takové prostředí je dnes replikováno ve skleněných palácích korporátních centrál, ministerstev, centrál nadnárodních neziskovek či organizací jako Evropská unie, Světová banka, OSN a podobně. Ve světě obleků, kostýmků a powerpointových prezentací.

„Jestliže lidé přebírají hodnotový systém určité skupiny, má to za důsledek, že se tou skupinou nechávají ovládat. Ztratí schopnost uvědomit si, že pravidla hry jsou nastaveny proti nim.“

Pokud se vám zdá takové tvrzení přehnané, projděte si některou z mnoha tisíc brožurek o tom, jak být úspěšný v zaměstnání (rozuměno: jak být úspěšný ve vyšších patrech byrokratické organizace).

Nenajdete tam rady, jak dělat dobře svoji práci. Soustředí se výhradně na to, kam si sednout při poradě, aby si vás všimli vyšší manažeři. Jak si vybírat přátele. Které fráze pronést při prezentaci. Jak se nejsprávněji obléknout. Nebo dejte pár hodin procházení příspěvků na sociální síti Linkedln. Rychle uvidíte, že celé řemeslo vysokého manažera spočívá pouze ve dvou věcech. Za prvé, perfektně odhadnout rozložení moci. Za druhé, vlichotit se těm správným lidem. Liší se to snad nějak od dekadentních královských dvorů?

Jací jsou tedy noví aristokraté

Co je pro tuto skupinu typické? Kromě toho, že se jedná o jednu souvislou skupinu procházející napříč organizacemi (jak už jsme uvedli), tak zejména následující:

Nová aristokracie je absolutně mezinárodní. Jejich dorozumívacím jazykem je angličtina, její příslušníci se nehlásí k žádnému národu. Nikde nejsou doma, k žádné zemi nemají vztahy.

Její příslušníci mají velmi výkonné mozky. Když vidíme výsledky práce třeba evropské byrokracie, máme tendenci si myslet, že tam pracují dementi. Ale kdež! V tom nejdůležitějším - získávání rozpočtů a posilování vlastní pozice - jsou velice úspěšní. Život v byrokratickém aparátu je životem neustálého intrikování a hraní složitých mocenských her. To vyžaduje srovnatelnou mozkovou kapacitu jako hrát několik složitých šachových partií zároveň. Ostatně, výsledky IQ testů, resp. amerických SAT testů (a v našem prostředí třeba statistiky PIAAC) potvrzují totéž.

O co jsou na tom lépe v mozkové výkonnosti, to elitě zase schází v jiných oblastech. Odvaha, schopnost říkat věci otevřeně, mužnost, smysl pro odpovědnost... to nejsou zrovna vlastnosti, které by vedly k úspěchu v intrikánském prostředí královských dvorů ani na vrcholných místech moderní byrokracie. Když v časopisovém rozhovoru čtete úspěšného korporátního supermanažera mluvit o perfektních výkonech, vězte, že ve skutečnosti vyniká v úplně jiných oblastech - odhadnout, komu podlézat a komu nikoliv; prohodit v pravý čas správnou lichotku, přisvojit si cizí práci a hodit neúspěch na někoho jiného. Ne náhodou byla praxe agenta StB nutnou podmínkou pro výkon funkce manažera v amerických technologických firmách v prvních letech po Sametové revoluci. Lidé podobných povahových rysů se rychle poznají.

Od běžných lidí se odlišují nejen bohatstvím a mocí, ale především životním stylem. Před 50 lety tomu bylo tak, že příslušníci vyšších i nižších tříd sdíleli stejnou představu o životě. Lišili se tehdy v podstatě jen tím, že jedni si mohli dovolit větší auta a větší domy, zatímco ti druzí se museli uskromnit. Dnes to jsou ale skupiny s jinou kulturou, jinou představou o životě, jinými ideály, jinými měřítky dobra a zla.

Členství v superbyrokratické elitě se do značné míry dědí. Jenže primárně nejde o to, že by bylo nějaké potvrzení o knížecím původu, ale o schopnost dostat se v rámci byrokratického aparátu nahoru. Roli hraje výkonnost mozku (nezapomínejme, že to jsou pořád ty šachy) a také návyky, vkus ohledně umění a další. V praxi to znamená, že když děti narozené příslušníkům nové aristokracie přicházejí na svět s lepšími vrozenými předpoklady, dostává se jim vhodnější výchovy, podnětnějšího prostředí, stabilnější rodiny (možná to překvapí, ale příslušníci nové aristokracie se rozvádějí méně často než příslušníci nižších tříd), kvalitnějších vzdělání... takže až dojde

na přijímací zkoušky na elitní školu, nedokážou jim děti níže postavených konkurovat. Nedokážou jim konkurovat ani u výběrových řízení globálních konzultačních firem, ani třeba při boji o mocenské pozice v neziskovkách a státní správě.

Nicméně navzdory tomu není nová aristokracie zcela uzavřená. Dělnické synky v ní nenajdete, ale třeba dětem vyšších úředníků se občas podaří vyšplhat poměrně vysoko. To pomáhá udržet podřízené vrstvy v poslušnosti. Vzniká totiž dojem, že každý má šanci (i když to fakticky není pravda). Tisíce dalších si osvojují politicky korektní názory a požadované vzorce chování, v naději, že jim to zajistí skvělou kariéru. Úspěchu dosáhne jen nepatrný zlomek z nich. Přebírání a napodobování nové aristokracie má však i druhý efekt. Jestliže lidé přebírají hodnotový systém určité skupiny, má to za důsledek, že se tou skupinou nechávají ovládat. Ztratí schopnost uvědomit si, že pravidla hry jsou nastaveny proti nim. Navíc, ani tyto podřízené vrstvy na tom nejsou úplně špatně. Sice musejí akceptovat panství nové aristokracie, mohou si to však kompenzovat na ještě níže postavených. Podobně jako za starých dob sloužící na šlechtických dvorech.

„Odvaha, schopnost říkat věci otevřeně, mužnost, smysl pro zodpovědnost... to nejsou zrovna vlastnosti, které by vedly k úspěchu na vrcholných místech moderní byrokracie. “

Výňatky z knihy: Petra Hampla - Prolomení hradeb , str. 110-117

Jako svou 2. publikaci vydalo v r. 2018 nakladatelství

Naštvané matky z. s., Fischerova 690/23, Nové Sady, 779 00 Olomouc