Jaké to jsou historické skutečnosti, které bychom neměli zapomínat? Především musíme mít na mysli, že to bylo nacistické Německo, které za účinné podpory tzv. sudetských Němců rozbilo Československou republiku, prosperující a od určité doby jediný demokratický stát ve střední Evropě. Zřízením „Protektorátu Čechy a Morava“ začala strastiplná cesta našeho národa, jež měla, podle plánů Němců, vést k jeho likvidaci. V průběhu druhé světové války, rozpoutané Německem, přišlo o život přes 50 milionů lidí, většinou Slovanů. Začala i genocida českého a slovenského národa. Přes 360 000 našich lidí bylo Němci zavražděno či padlo v boji proti zvrhlým nelidským světovládným plánům „panského“ národa, jehož součástí byli i tzv. sudetští Němci, kteří z protičeské páté kolony, s výjimkou řady desítek tisíc antinacisticky smýšlejících, se stali aktivními bojovníky za nacistické pořádky. Téměř 200 000 jich padlo v boji proti Spojencům. Mnozí naši bývalí „němečtí spoluobčané“ dokonce sloužili v jednotkách SS, SD, gestapu, v koncentračních táborech, v protektorátní správě. Z jejich řad vycházely návrhy na zrušení protektorátu a urychlené „konečné řešení“ české otázky. Tyto a podobné snahy dokonce odmítal i A. Hitler jako předčasné.

Porobené národy mají právo bojovat a povstat proti agresorům. Toto právo od března r. 1939 měl i český lid. Využíval jej. Němečtí okupanti se tvrdě mstili. Poslední dny války vztahy mezi českým národem a Němci byly, po dlouholeté teroristické německé nadvládě, velmi vyhrocené. Vyvrcholily Květnovým povstáním českého lidu a Pražským povstáním, které si vyžádaly na osm tisíc životů našich lidí. Německo bylo poraženo a Československá republika byla obnovena.

Naši dědové a otcové, kteří bojovali proti Němcům, již nežijí. Nyní je na nás, abychom jasně řekli, že oběťmi jsme byli my, Češi, a Němci byli agresoři. Je nyní na nás hájit naše státní a národní zájmy. K nim patří především říkat pravdu o naší minulosti a nedělat v tomto směru žádné kompromisy a ani se nesnažit o falešnou tzv. politickou korektnost. Na rovnítko mezi zločince a jejich oběťmi nikdy nemůžeme přistoupit. Asi nyní, když vzpomínáme již 74 let od našeho osvobození, je ta vhodná doba, i když pan premiér Babiš je zásadně jiného názoru, abychom i my řekli Němcům, že nám dosud dluží reparace zhruba za 350 miliard předválečných korun. Běžné úroky tuto částku podstatně zvětšily. Kolik konkrétně činí navíc, nám Ministerstvo zahraničních věcí ČR, ať již tam byl šéfem Petr nebo Pavel, snad nikdy dosud neřeklo. Zřejmě na to nemělo čas. I bez úroků činí naše mezinárodně uznané reparace přibližně 3,5 bilionu dnešních korun. Pan profesor V. Pavlíček svého času prohlásil, že naše reparační požadavky můžeme ještě vždy dát na jednací stůl. Tož, dejme je!

Podobné nároky vznášejí Poláci a Řekové. Němci zatím platit reparace nehodlají, ani Polákům, ani Řekům, ani nám. Kdy pan premiér A. Babiš bude považovat dobu za vhodnou k vymáhání reparací? Bylo by dobré, kdyby nám sdělil, kdy tento příhodný čas nastane! Rovněž MZV ČR by mělo vydat alespoň informativní zprávu o reparacích, jež nám Německo dluhuje. Uvítali bychom jistě, kdyby nám též oznámilo, kolik činí i úroky z dosud nezaplacených reparací.

O smíření lze mluvit pouze tehdy, když bude založeno na spravedlnosti. Té se, bohužel, česko-německým vztahům stále nedostává. Tvrzení, že česko-německé vztahy jsou tak dobré jako nikdy předtím, neodpovídá pravdě, jak jsme přesvědčeni.

Přesto o skutečně dobré sousedské vztahy s Německem musíme a chceme usilovat. Demokraticky smýšlející Němci byli vždy našimi dobrými přáteli. Očekáváme, že ze strany Německa budou učiněny reálné vstřícné kroky a že jeho finanční závazky vůči nám budou alespoň postupně uhrazeny. Dobré účty dělají dobré přátele, říkali již naši dědové. A měli pravdu!

Dr. O. Tuleškov