Neutápět se v bolestínství

Měrčin Walda

(Serbske Nowiny 20. 10. 2017, příloha Kultura a wumělstwo, s. 3)

Řada věcí, na které jsme my, Lužičtí Srbové, pohlíželi jako na věčné, se vytrácí rychleji, nežli jsme mysleli. To, že lužická srbština a lužickosrbská kultura mizí takto rychle, ale není žádný přírodní zákon, spíše výsledek neakceptování a asimilačního tlaku. Lužičtí Srbové byli pod tlakem, aby zapomněli rodný jazyk a přizpůsobili se němčině. Jejich kultura neměla žádnou hodnotu. Spousta z nich se styděla a mnozí se tak chovají ještě dnes. Do vyšších státních nebo církevních úřadů neměl Lužický Srb přístup, nebo jen tehdy, když odložil svou mateřštinu. Hnědouhelný průmysl vyhnal Srby z jejich polí, luk i lesů. Vesnice byly odbagrovány. V krajině přeryté bagry už na existenci Lužických Srbů nic neukazuje. Pouze v katolických farnostech se lužická srbština udržela nejdéle, ale i tu se dnes razantně drolí. Všechny statistiky a sociologické analýzy by měly u německých i lužickosrbských politiků rozeznít poplašné zvony. Ale na konkrétní veřejný apel nebo účinný zákrok se nikdo z nich nezmůže. Mnozí němečtí politici se spíše ptají, kolik Lužických Srbů vůbec ještě existuje, aby za nimi mohli potají konečně udělat tlustou čáru.

Když jde o bytí a nebytí, když se venku všechno mění, nemůže uvnitř všechno zůstat tak, jak to je! A není nic horšího, než se utápět ve svém bolestínství. Jiné menšiny v současnosti ukazují, že je možno kráčet dále, a také jak. Je lépe pojmout vážnou krizi jako šanci a konečně vykročit novým směrem. Budoucnost roste z odvahy!

Již před několika desetiletími začali ve světě brát ideje rovnoprávnosti výrazně vážněji. Dosud nikdy nebyla taková konjunktura lidských práv jako dnes. Menšiny, vystavené do té doby autoritářským starým strukturám, se začaly odvážněji starat o politické spoluformování a sebeurčování. Hovoří se dokonce o pozitivní diskriminaci, s jejíž pomocí se menšinám přiznává více práv, aby se vyrovnala jejich nerovnost ve vztahu k většině. Pouze v Německu, svého druhu příkladné demokracii v Evropě, chybí potřebná pozornost vůči autochtonním Lužickým Srbům. V Německu měli a mají potíže s tím, přiznat domorodým Lužickým Srbům plnohodnotná práva. Teprve před nedávnem odmítl německý spolkový parlament ratifikaci rezoluce ILO 169, obsahující obšírná menšinová práva, neboť v Německu údajně žádné domorodé etnikum nežije. A lužickosrbská média a politici k tomu mlčí. Dozrál čas, aby se Lužičtí Srbové konečně osvobodili od paternalistického opečovávání. Na tom, že všechno zůstává při starém, mají svůj díl viny i sami Srbové. „Nejvyšší“ politické grémium Lužických Srbů  má pouze status obyčejného spolku. Protože není demokraticky voleno všemi Lužickými Srby, nemá právo spoluurčovat politiku, žádné právo na stížnosti či slyšení v zemských parlamentech a nemůže ani vydávat žádná veřejnoprávní rozhodnutí. Informace o opatřeních týkajících se Lužických Srbů dostaneme teprve tehdy, když o nich němečtí politici rozhodli. Dosavadní politika „rozděl a panuj“ vedla ke zhoubným rozkolům a vytváření bariér v lužickosrbské pospolitosti. Odpovídající ústavní články sice deklarují, že lužickosrbský jazyk a tradice se mají podporovat. Jsou však k ničemu, když nikde neexistuje žádná síla, která by to také prosazovala. V rámci dosavadních struktur se Lužičtí Srbové nevymaní ze svých konfliktů a nevysvobodí z tenat méněcennosti.

Člověk se stále rozhoduje jenom pro to, co má smysl! Aktuální menšinové diskuse skýtají i Lužickým Srbům atraktivní modely. Ale východiskem všeho je politické grémium, které dostane potřebné kompetence teprve pomocí demokratických voleb. Lužičtí Srbové by získali pocit, že jejich kulturní a politický život má zase smysl, že mají budoucnost, když si mohou své požadavky dojednat sami mezi sebou, společně je plánovat a posléze i uskutečňovat. K tomu potřebujeme konečně veřejný dialog všech lužickosrbských aktérů, potřebujeme konstruktivní diskusi mezi lužickosrbskými obcemi, institucemi a spolky, abychom mohli společně strategicky plánovat a prosadit společnou vůli. Nejde o byrokratickou záležitost, ale o lepší způsob společného jednání, činnosti a života. Musíme usilovat o věcné argumenty a zůstat schopni vzít v potaz argumenty druhého. Takto by se mělo férově diskutovat i o vnitřních lužickosrbských problémech a údajně nepřekonatelných bariérách. Podnět by tak dostal také dialog mezi Lužickými Srby a Němci. Tímto způsobem je možno začít kdykoli, nejlépe hned. Nevěřím, že Lužičtí Srbové toho nejsou schopni, jak mnozí Němci tvrdí.

Měrčin Walda/Martin Walde (*1951, Pěskecy/Piskowitz) vystudoval kulturologii na Lipské univerzitě. Dlouhodobě působil v oddělení empirických kulturních studií/etnologie Lužickosrbského ústavu vBudyšíně. Od původního zaměření na lidové tradice postupně přešel k fenoménům etnické identity a (dichotomického) vztahu Lužických Srbů a Němců. Na „praktickém“ poli není dosud plně doceněno jeho detailní „sčítání“ katolických Lužických Srbů z roku 2001, navazující na starší statistiky A. Muky a A. Černika. V rámci autorovy novější publikační činnosti vynikají analytické texty o (diskriminačním) přístupu německé společnosti k Lužickým Srbům, jež otevírají řadu společenských tabu a jsou v kontextu současné národní reflexe Lužických Srbů výjimečné kritické (např. Wie man seine Sprache hassen lernt, Bautzen 2010, 2. vyd. 2012). Nejnověji, od roku 2011, je M. Walda také jedním z předních iniciátorů a aktivistů v souvislosti se snahami o vytvoření voleného zastupitelského orgánu Lužických Srbů (Serbski sejm) - v tomto kontextu je také třeba vnímat autorův předkládaný mobilizující text.

Přeložil a připravil Leoš Šatava, Česko-lužický věstník, 11-12/2017, str. 84-85