Nerezignovat

Marek Řezanka

Do Getseman šli po večeři tiše:

„Rozprchnete se, zmizíte jak mlha,

zůstanu sám zde – ve hvězdách se píše,

zapřeš mě dřív, než kohout zakokrhá.“

Hleděli tehdy divně na Ježíše,

Petr se bránil: „Budu s tebou stále.“

„Zapřeš mě třikrát, byť to nechceš slyšet.“

Bylo to celé zvláštní – nenadálé.

Jidáš ho zradil – okatě ho líbá,

Ježíš byl zatčen, vojáky je vlečen.

„Proč máte hole? V čem tkví moje chyba?

Proč na má slova tasíte hned meče?“

Jak již to bývá, všichni rozprchli se,

včetně těch, kdo se nejvíc holedbali,

že budou radši sami zítra viset,

než zradit proto, že se tuze báli.

Jak již to bývá, tak je osamělý

ten, kdo se zvůli nejpříměji vzepře.

Ti, kdo šli s ním, ho ještě pohaněli,

podřízli by ho jako řezník vepře.

Ze strachu vzniká hysterická vřava.

Kde kdo si chrání kůži svého hrdla.

Že prý je blázen ten, kdo neudává,

tvář dříve milým děsem rázem ztvrdla.

Poznáte bídu, když jde do tuhého,

samotu, bezmoc, křivdu, která sžírá.

Zůstaly trny, kde květ voněl něhou,

kde dřív stál palác, zeje černá díra.

Hlásit se k němu značí vlastní zkázu.

Přátele nutí, aby se ho zřekli.

Málo z těch, kdo jsou na okraji srázu,

bez obav dál jde – třeba do předpeklí.

Z pravdy se stane děvka nežádoucí,

v špinavých šatech, která páchne pouze.

Kde kdo chce krev – pak stranou jde vždy soucit,

kde vládne strach, tam urodí se nouze.

Ti, kteří prchli, po čase se vrátí.

Z kříže jsou třísky s rezavými hřeby.

I z dříve ctěných budou desperáti.

Nerezignovat – to je zapotřebí…

Namluveno: