Německé reparace?

Polský požadavek, aby SRN uhradila škody, které za války nacistické Německo Polsku způsobilo, otevřel složitou problematiku německých reparací, o které se po desetiletí z různých důvodů nemohlo mluvit

O povinnosti poskytnout náhradu za škody a utrpení, které Německo napáchalo, rozhodli nejvyšší představitelé tří spojeneckých mocností na Jaltské konferenci v únoru 1945.

Podrobnosti byly stanoveny po skočení války na Postupimské konferenci koncem července téhož roku. V kapitole ID. protokolu z této konference bylo stanoveno, že reparační nároky Sovětského svazu (který byl válkou nejhůře postižen) budou kryty odvozem ze sovětské okupační zóny. Dále měl dostat navíc 10 až 15 procent všech reparací ze západních okupačních zón, šlo především o stroje, vybavení továren, suroviny a dopravní prostředky, zejména lodě. Dále mu byl přiznán nárok na německý majetek, který se nacházel v Bulharsku, Finsku, Maďarsku, Rumunsku a východním Rakousku. SSSR se zavázal, že ze svého podílu uspokojí reparační nároky Polska.

Nároky USA, Velké Británie a jiných zemí, které byly ve válečném stavu s Německem, měly být hrazeny ze západních okupačních zón. Šlo celkem o 18 států, mezi nimiž bylo i Československo. Jejich zástupci se v druhé polovině roku 1945 sešli v Paříži na konferenci, která stanovila podíly jednotlivých států, a to v procentech ze všech prostředků, které měly být z Německa získány. A to podle toho, jak se podílely na vedení války a jaké škody utrpěly. Jejich celková hodnota měla být stanovena, až bude možno výši škod vyčíslit. Nejvyšší podíl byl přiznán Velké Británii, téměř 30 procent, za ní následovaly USA a Francie, každá téměř 20 procent. Československu byla přiznána necelá čtyři procenta.

Obdobný příděl dostaly Belgie a Řecko. Poněkud vyšší podíl byl přiznán Nizozemí a téměř dvojnásobek Jugoslávii. Dohoda byla u nás publikována ve Sbírce zákonů pod. č. 150/1947 Sb.

Podle dohody měly signatářské státy převzít německý majetek, který se nacházel na jejich území, s tím, že s ním budou nakládat takovým způsobem, aby se »nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu«. Hodnota tohoto majetku měla být započtena do jejich podílu na reparacích. Pro Československo je důležité ustanovení, že německý majetek, který patřil osobám, které před válkou nebyly příslušníky Německa, se do reparačních nároků nezapočítával. Toto ustanovení platilo ve všech členských zemích, kde se někdo za války přihlásil k německé národnosti.

Zásadní změny, které do mezinárodní situace přinesla studená válka, když se z bývalého nepřítele stal spojenec a z bývalého spojence protivník (USA se, pokud jde o Sovětský svaz, vyhýbaly použití termínu nepřítel), odsunuly otázku německých reparací do pozadí. Otevřelo ji na počátku tohoto tisíciletí Polsko jako reakci na aktivizaci organizací vysídlenců, kteří se začali hlasitě domáhat odškodnění a dokonce vyhrožovali soudy. Jeho krok přinesl výsledky. Německá veřejnost, která dosud považovala jejich požadavky za něco, co sejí netýká, co si mají vyřídit sami, si uvědomila, kam by to mohlo vést. Vláda na to poprvé jednoznačně odpověděla prohlášením, že požadavky vysídlenců nebude podporovat. Od té doby se požadavek na zaplacení reparací na půdě polského parlamentu objevuje znovu a znovu.

Za současným polským požadavkem na zaplacení reparací jsou zřejmě víc než očekávání přísunu peněz politické důvody. Přitom je polský nárok problematický. Polsko se po válce oficiálně nároku na reparace vzdalo. Argument, že to byl neplatný akt, protože tak učinilo pod tlakem SSSR, není příliš působivý. Navíc je otázkou, vůči komu má svůj nárok uplatňovat. V Postupimské dohodě je jednoznačně stanoveno, že jeho nárok uspokojí Sovětský svaz ze svého podílu na reparacích.

Postupimská i Pařížská reparační dohody jsou platnou součástí mezinárodního práva, což USA opakovaně potvrzují. Neexistuje však shoda, zda mají být reparace vymáhány. V ruské Dumě čas od času různí poslanci vystoupí s požadavkem, aby vláda nárok na reparace vyžadovala. Ta se však k této věci staví zdrženlivě.

V samotném Německu, kde má právní kultura pevné tradice, je otázka brána vážně, zejména pokud jde o vztah k Rusku. To po válce vyčíslilo svoje nároky na 128 bilionů USD. To se při tehdejších cenových relacích rovnalo 11 416 tunám zlata. Němci dali najevo, že pokud by došlo na jednání, přijdou s tím, že SSSR odvezl po válce z Německa stroje a zařízení v hodnotě 15,8 miliard USD, že musí být započítány hodnoty, které více než tři miliony německých válečných zajatců v deseti poválečných letech v Sovětském svazu vytvořily, a konečně i 4,5 miliardy marek, které měly být odměnou za souhlas se sjednocením.

Československo vyčíslilo po válce svoje nároky na víc jak 300 miliard předválečných korun. Jeho nároky byly uznány. Kromě menšího množství strojů nedostalo nic. Naše nároky jsou považovány za platné. V Česko-německé deklaraci z r. 1997 jsme se však zavázali, že je nebudeme uplatňovat. Mohli bychom je dostat, pokud by se za věc postavily všechny ostatní státy, které podepsaly reparační dohodu. Rozhodující je stanovisko USA. To v minulosti za SRN vždy stálo. Nyní se situace mění. Američané nejsou spokojeni s přílišnou proruskou orientací německé ekonomiky, zejména pokud jde o energetiku a konkrétně zemní plyn, která ohrožuje jejich plány na získání odbytiště pro jejich zkapalnělý plyn z ložisek břidlic. Není vyloučeno ani to, že se pro řešení problému rozhodne sama SRN. Německo splácelo reparace z první světové války i po té druhé. Poslední splátku uhradilo v říjnu 2010. Splacení reparací, byť i jen v symbolické výši, by mu napomohlo hrát v mezinárodních vztazích bez zátěže z minulosti roli, kterou si vzhledem ke své ekonomické síle zaslouží.

Richard Král , Haló noviny, 30.4. 2018 , str. 4