Němci žijící na našem území nikdy nebyli národem

Žili na našem území. Početně sílili. Měli značnou ekonomickou i politickou váhu. Jejich zástupci byli  v některých československých vládách.

Vždy však byli jen národnostní menšinou. Ta podle mezinárodního práva neměla , a dosud ani nemá, právo na sebeurčení. Toto právo patřilo pouze národům, které neměly vlastní stát. Němci však v tu dobu měli již dva státy, a to Německo a Rakousko.  Pokud nechtěli žít v Československu po roce 1918, mohli optovat pro Rakousko nebo Německo a přestěhovat se. Země, na které žili, patřila k historickým sídlům českého národa.  Nemohli ji vzít sebou. Sami však mohli odejít.

Kdyby si uvedené skutečnosti Němci v Československu uvědomili a v souladu s nimi jednali, dějiny se mohly vyvíjet zcela jinak. Ale pozdě bycha honiti.

Ještě dnes, bohužel, mnozí sudeti žijí v představách, že jsme jim upřeli právo na sebeurčení, že mohli i se "svým územím" se připojit k Rakousku a s Rakouskem pak k Německu.

A dále přidávají, že jsme je okradli ještě před tím, než jsme je po druhé světové válce vyhnali. Zase samá voda. Bylo to zcela jinak. Vítězní spojenci rozhodli o jejich přesídlení do Německa a také i o konfiskaci jejich majetku.

My jsme německé obyvatelstvo, kromě antifašistů, přesídlili podle pokynů Spojenecké kontrolní rady. Za způsob provedení přesídlení jsme byli představiteli USA a Sovětského svazu velmi oceněni.

Takže otázkou je, kdy konečně sudeti vezmou historické skutečnosti na vědomí a budou podle nich jednat?

A snad by také mohli vzít na vědomí skutečnost, že Německo, a tedy i oni jako součást německého obyvatelstva,  dluhují nám. Reparace nám dosud nezaplatili. Pokud by nám sudeti chtěli skutečně pomoci, mohli by  u německých ústavních orgánů činit kroky, aby reparace konečně zaplatily.

K. Malý