Němci jsou dobří i špatní
(Stejně je tomu i u dalších národů.)
Když jsem byl na Pankráci, kde jsem čekal po potvrzení rozsudku Nejvyšším soudem na výjezd do výkonu trestu v terénu, seznámil jsem se s jedním Němcem. Pocházel ze severních Čech. Mluvil nepříliš dobře česky. To nám však nevadilo, abychom spolu nediskutovali. Poznal jsem, že je to vynikající člověk. Rozdílná národnost mezi námi nehrála žádnou roli. Mluvili jsme o všem možném. Nevím, kam jeho cesty dále zaměřily. Když mi byl potvrzen rozsudek krajského soudu, byl jsem úředně označen za rozvraceče republiky a dostal jsem pět let na převýchovu v tehdejších nápravných ústavech, nikoliv tedy vlastizrádce a špióna, jel jsem přímo na Jáchymovsko. Ale abych nezapomněl na svého známého. Když jsme se vrátil domů v srpnu r. 1956, vyprávěl mi otec, jak jednoho dne přijel tento Němec a vyprávěl mu o všem, co o mně věděl i o poměrech v pankrácké věznici. Bylo to i pro mne velmi příjemné překvapení, poněvadž nic takového jsme si ani nedomluvili.
Na táboře Mariánská (stará) se žilo v tu dobu, přijel jsem tam začátkem června 1954, nepříliš dobře, spíše hůře. Brzy po svém příjezdu jsem se dostal na tzv. trestný barák, byl oplocením oddělen od vlastního tábora, a tam jsem narazil na dalšího Němce, také slušný člověk. Mluvil dobře česky. A tak jsme spolu hovořili o mnohém. Jednoho dne se mezi námi objevil nový Němec, tentokrát to byl šumavský Němec, Hans Říha, tak se nám představil. Zda to bylo jeho skutečné jméno, nikdy jsme se nedozvěděl. Přešel naši československou hranici. Mluvil „zajímavě“ o tom, jak v Německu strádal a chtěl se vrátit domů. A najednou byl zatčen, souzen a odsouzen. Samozřejmě, jak sám uváděl, zcela nevinně. Po čase nám vyprávěl i o tehdejší německé armádě. Bylo toho dost a byl zřejmě „v obraze“. Jednoho dne k nám na světnici zavítal náčelník tábora. Zepsul kde koho a dostal se do konfliktu s Říhou. Vše šlo hodně rychle. Najednou dostal náčelník od něj takovou facku, že mu sletěla brigadýrka a jen tak tak se udržel na nohou. Hned začal pískat, dozorci se sběhli a najednou byl Hans v poutech a odváděli ho. Dozvěděli jsme se, že dostal bunkr. Poté měl eskortován do nějaké věznice. Faktem je, že si vysloužil naše uznání.
Na táborech v Jáchymovsku bylo hodně Němců, válečných zločinců. Byli s námi i „čeští retribučáci“, tj. ti, kteří kolaborovali s Němci v době druhé světové války. Ti všichni nějak měli k sobě blízko. My jsme se však od nich distancovali. Měli na rukou krev našich lidí. A najednou přišla zvěst. Němci odjíždějí do Německa. Bylo to v roce 1955. A naši retribučáci se cítili ukřivdění, proč oni zůstávají, když Němci míří domů? Šlo však o důsledky předešlých mezinárodních jednání na nejvyšších úrovní.
Ne však všichni Němci odešli. Když jsem byl na táboru Rovnost, který platil za tábor s mírným režimem, dostal jsem se do korekce. Vedle v cele byl jeden mladý „český“ Němec, znal jsem ho již nějakou dobu. S chutí po ránu pěl písničky, které se v dobách rajchu naučil. Pak si sám začal velet, německy. Pochodoval a zpíval. Když jsme korekci opustili, několikrát jsme si ještě popovídali. Slušný člověk, celkem. Něco nacismus v něm nechal. V běžných otázkách byl i vtipný. Dalo se s ním docela dobře mluvit. V r. 1956 jsem byl po třech letech a jednoho dne propuštěn z výkonu trestu na svobodu. V r. 1955 dal prezident Zápotocký amnestii, která se týkala i trestného činu spolčování (nebo sdružování?) proti republice, takže dva roky mně i ostatním, kteří byli odsouzení za tento trestný čin, prominul.
V 90. letech minulého století jsem byl několikrát v Německu. Kolik poctivých a slušných Němců jsem tam potkal, nespočítaně. Dokonce i mezi tzv. sudetskými Němci byli někteří, s nimiž jsme si názorově notovali. Již tehdy jejich pohlaváři prováděli propagandu, která se v některých bodech příliš nelišila od té henleinovské. Ještě dnes má tzv. sudetoněmecký landsmanšaft program a stanovy, které mluví o vyhnání německého obyvatelstva z Československa jako o zločinu proti lidskosti nebo dokonce jako o genocidě, které zakotvují jejich právo na návrat do původní vlasti a odškodnění. Přepisují dějiny. A opět ženou proti nám útokem. To ostatně předvídal již prezident E. Beneš. Nabádal nás, abychom byli připraveni na to, že přijdou.
A oni již přišli. Jsou zde. Když si někdy přečtete jejich „komentáře“, vzkazy na FB, myslíte si, že jste se vrátili do henleinovských nebo protektorátních dob. Věříme přesto, že mezi nimi jsou i slušní lidé. Nevypadá to tak na první pohled. Zřejmě z toho důvodu, že agresivní menšina svým někdy až neonacistickým řevem přehlušuje ty slušné. K tomu přispívají i někteří „čeští politici“, kteří napomáhali těm uřvaným. Nyní jsou na periferii politického života. Voliči je tam poslali na ošklivec.
Již nějakou dobu vidíme, jak Němci v některých městech SRN mají problémy s migranty. Je nám velmi líto, že na nesprávnou migrační politiku, za níž nese odpovědnost bývalá spolková vláda, zvláště pak paní kancléřka A. Merkelová, doplácejí obyčejní Němci. Platí krví i svými životy. A nadto jsou to jejich peníze, z nichž migranti žijí. Německu přejeme, aby migrační problém konečně vyřešilo ke spokojenosti svých občanů. Nikoliv však, aby nám spolková vláda vnucovala migranty či povinné kvóty, aby se vměšovala tak či onak do našich vnitřních záležitostí.
J. Skalský