Naruby

Marek Řezanka

Nebylo bylo – všichni šťastně žili:

Pohádka takto končí zpravidla.

V této však droga ovládala žíly,

droga, již temná bytost nabídla.

Čaroděj, který toužil vládnout světu,

ovládal kouzlem svoje poddané.

Za každým rohem na deset měl skřetů,

hloupé i mstivé – ale oddané.

Z otroků každý mluvil o svobodě:

Sex, drogy, víra – všechno najednou

protnout se mělo v každém v stejném bodě

s tím, že pak všichni v bahně zabřednou.

Čaroděj hrál si na hodného dědu,

jenž na to dobré všude dohlíží.

Rozšířit toužil svoji říši jedu,

a zbytek světa vsadit do mříží.

Kolik jen válek, kolik utrpení,

rozséval dlouho, nikým napaden?

Prý šíří spásu – k dobrému svět mění,

po noci ovšem nemá nastat den.

Jednoho dne ho k boji vyzval kdosi.

Čaroděj ho hned proklel velice.

„Chci, abys červ byl, jenž u nohou prosí,

jenž u mých nohou prosí měsíce.

Všichni teď v tobě zlého uzří draka,

draka, jenž musí přijít o hlavy.“

Čaroděj vzhlédl kamsi nad oblaka:

„Já budu vládnout – tebe popraví.“

Muž se však usmál: „Tvá moc rychle slábne.

Protijed na tvé jedy prosadím.

Ty, pro něž tvoje drogy jsou dnes vábné,

zjistí, že krutě přišli o mládí.“

Čaroděj zatím otřásal se vzteky:

„Tebe, ty červe, brzy zašlapou.“

„Zašlapali by, kdybych byl moc měkký.

Ukážu všem, že ty jsi atrapou.

Polibek dám jim, po kterém se vzbudí

z nočních můr, v jejichž žijí zajetí.“

Někteří cosi ucítili v hrudi,

že totiž nikdy nemusí být chudí,

když vlastní život pravdě zasvětí.

Namluveno:

Většina pohádek sloganem „a žili šťastně až do smrti“, končí. Tato tak naopak začíná.

 Tedy, ne že by v daném království všichni žili šťastně. Ale skoro všichni si myslili, že žijí. Způsobily to čáry kouzelníka, který chtěl ovládnout celý svět – a hned několik království uspal mocnou magií.

 Trochu to připomínalo kult bohyně smrti Kálí z Chrámu zkázy s Indianou Jonesem, kde vyznavači upadali do temného spánku.

 V našem království se ovšem lidé klaněli jinému božstvu – Velkému Mamonu. Pozoruhodné na tom bylo, že se mu klaněli i ti, kteří se nikdy dobře neměli. Ale vykřikovali, jak se mají skvěle – a jak by se jinak měli strašně špatně, třebaže se sotva najedli.

 Starý kouzelník si hrál na dobrotivého kouzelného dědečka, který lidem plní přání. Prý musí dohlížet na to, aby v celém světě bylo dobře. Omámení neviděli spoustu věcí: Například to, že jejich děti berou drogy, aby vůbec pokrytectví kolem sebe unesly. Nebo to, že jednou z model je i Sex, kterému se podřídilo veškeré myšlení, jež pro změnu nemělo oltář nikde. Naopak, to bylo obětováno v zájmu „hlavního dobra“.

 Neviděli, že na světě žije mnoho lidí, kteří zatím čarodějovou magií ovládnuti nebyli. Ti byli samozřejmě označeni za ty zlé, proti nimž je nutno bojovat.

 Jednoho dne se ale na scéně objevil princ Dejdo, který odmítal nechat svou zem očarovat. Lektvary čaroději úspěšně ničil. Proto se čaroděj rozhodl, že musí být zlikvidován armádou omámených, kteří měli skandovat: „Drak musí zemřít“. Bylo jim vykládáno, jak Drak spálil celou svou zemi. Přitom v ní bylo mnoho čirých řek i jezer. Zato řeky v omámených královstvích vysychaly a jejich voda byla navíc otrávená. Přesto se všichni měli bát „zlého Draka“.

 Princ Dejdo postupem času kouzla čaroděje otupil – a někteří omámení začali procitat ze své noční můry.

 Jak to vše dopadlo? Nevíme. Rozhodně je ale jisté, že všichni nežijí šťastně – a že bude třeba mnoho úsilí, aby zničující kouzla byla prolomena. Milé děti, milí dospělí – musí nám stačit jedině: Naděje je.